Daň z mobilního telefonu a internetového připojení




Sdílet článek:

TOMÁŠ HOUŠKA

Za takovou začala vláda bojovat a protlačila ji sněmovnou. Neříká to tedy nahlas – tváří se, že jde o drobnou úpravu poplatků ČTV a ČRo. A že je to tak „normální“ .

V okamžiku kdy ministerstvo kultury přišlo na základě požadavku ČTV s nápadem zvýšit televizní poplatek a současně ho učinit povinným, jsem se jako člověk, který už čtvrt století cíleně nemá, nesleduje a nechce mít televizi, nejdříve vypořádával s vlnou emocí. Když jsem ji před nedávnem odhlašoval, spočítal jsem si, že za těch 23 let, kdy jsem ČTV poplatky platil, jsem za ČR a ČTV vyházel 49.680,- (135+45*12*23) aniž bych viděl nebo slyšel byť jen minutu toho zoufalství, co produkují.

Nicméně naše levicová vláda myslí, že poplatků je třeba a díra na peníze velikosti Macochy, která se jmenuje ČTV, se musí krmit a krmit.

Pokud televize dostávají státní dotace, v pořádku to podle mě není, ale když už měly by to být dotace, které jdou cíleně na poskytnutí určité služby a měly by mít charakter soutěže, do které mohou vstupovat všechny stanice a soutěžit, která dotyčné služby poskytne státu nejefektivněji.

Pak je tu ovšem situace, kdy se jedna televize deklaruje jako veřejnoprávní, ovšem poplatek jí neplatí koncesionáři na základě své volby, ale všichni občané povinně – takže ve skutečnosti vlastně veřejnoprávní vůbec není, protože je televizí státní. Což je model, do kterého nás tlačí současná vláda.

Udělal jsem tedy malý přehled, abych na začátek srovnal, jak si v tom stojíme ve srovnání s jinými zeměmi.

Je to delší a komplexnější analýza a kdo nechcete číst vše, přeskákejte na Shrutí nebo rovnou na poslední nadpis Spravedlivé a funkční řešení.

Příklady zemí, které provozují otevřeně státní televizi

  • Čína

„Veřejnoprávní“ média jsou plně financována státem s doplňkovými příjmy z reklamy. Neexistuje povinnost platit koncesionářské poplatky.

China Central Television (CCTV): CCTV je hlavní státní televizní stanice, která je plně financována státem. Kromě přímých státních dotací má také značné příjmy z reklamy. China National Radio (CNR) a China Radio International (CRI): Tyto rozhlasové stanice jsou také financovány státem, přičemž CNR se zaměřuje na domácí vysílání a CRI na mezinárodní vysílání. Financování státních médií v Číně pochází převážně z přímých dotací od vlády, která pokrývá provozní náklady a rozvoj nových programů a technologií.

Pojem veřejnoprávní je třeba brát včetně těch uvozovek, protože reálně jde o média státní.

      • Severní Korea

Hlavní televizní stanice v Severní Koreji Korean Central Television (KCTV), stejně jako další mediální organizace v zemi, je plně financována státem. Financování pochází z přímých státních dotací, protože média v Severní Koreji jsou plně kontrolována a provozována státem. Další mediální organizace jako Korean Central News Agency (KCNA) a různé rozhlasové stanice jsou také financovány státem. Média v Severní Koreji jsou považována za nástroj státní propagandy a jejich financování je plně závislé na vládě. Neexistují žádné koncesionářské poplatky a veškeré náklady na provoz jsou pokryty státními prostředky.

      • Írán

Hlavní veřejnoprávní vysílací společnost v Íránu Islamic Republic of Iran Broadcasting (IRIB) je financována především z přímých státních dotací. IRIB má také příjmy z reklamy, ale hlavní zdroj financování pochází z vládních prostředků.

IRIB je zcela pod kontrolou íránské vlády a má monopol na rozhlasové a televizní vysílání v zemi. Financování IRIB je zajišťováno vládou a je součástí státního rozpočtu. Neexistuje povinnost platit koncesionářské poplatky a veškeré náklady na provoz jsou pokryty státními prostředky.

  • Rusko

VGTRK (Všeruská státní televizní a rozhlasová společnost) a Pervyj kanal jsou financovány státem, částečně jim přispívají příjmy z reklamy. Tyto kanály režim považuje za součást státní propagandy a tedy ačkoli jsou papírově veřejnoprávní, je tu plná kontrola státem, včetně kontroly finanční.

Všechny tyto země tedy mají média jako otevřeně přiznaný nástroj státní propagandy a obyvatelé nemají povinnost platit „koncesionářské“ poplatky, protože ty už jsou zahrnuty přímo v daních.

Polostátní televize

V Evropě je několik zemí, kde vedle komerčních existuje televize (a rádio) veřejnoprávní, ovšem stát vstupuje do jeho řízení, podílí se na financování jak dotacemi tak zákonem danými povinnými pseudokoncesionářskými poplatky. V některých z těchto zemí „koncesionářské“ poplatky rovnou zahrnuli do rozpočtu a dostaly podobu speciální daně. Sem patří nebo možná brzy bude patřit i Česká republika.

  • Česká republika

V České republice je „veřejnoprávní“ televize a rozhlas, Česká televize (ČTV) a Český rozhlas (ČRo), financována z koncesionářských poplatků a státních dotací. Koncesionářské poplatky jsou povinné pro každou domácnost s televizním přijímačem nebo jiným zařízením pro příjem televizního signálu. Státní dotace jsou poskytovány na podporu specifických programů a služeb.

Vláda plánuje změnit tento stav na plošně vynucené placení, které se tak ale reálně stane formou daně z hlavy, resp. z přístroje.

Vedení televize je přes televizní radu jmenované parlamentem, není to tedy televize vyloženě vládní, ale je státní. Koncese se tak mění v novou daň z internetového připojení a mobilního telefonu.

Je to nesprávné řešení. Není pravda, že to jinak nejde, jak si ukážeme níž, je to řešení, které je spíš v menšině, přestože podobně špatně to má i několik dalších zemí:

  • Německo

Německo má několik veřejnoprávních televizních stanic, jako jsou ARD a ZDF, které jsou financovány z koncesionářských poplatků.

V Německu je placení „koncesionářských poplatků“ povinné pro všechny domácnosti. Tento poplatek se nazývá Rundfunkbeitrag a musí ho platit každá domácnost, bez ohledu na to, zda skutečně vlastní televizor, rádio nebo používá internet k sledování televizního či rozhlasového vysílání.

Aktuálně (2024) je výše poplatku 18,36 EUR měsíčně za domácnost. Tento poplatek se platí čtvrtletně nebo ročně a je využíván k financování veřejnoprávních médií ARD, ZDF a Deutschlandradio.

Poplatek je povinný pro všechny domácnosti, což znamená, že i když nevlastníte televizi nebo rádio, jste stále povinni poplatek platit. Poplatek se vztahuje i na druhé bydliště nebo na všechny členy domácnosti společně.

Existují určité výjimky a úlevy pro lidi s nízkými příjmy, studenty, osoby se zdravotním postižením a další specifické skupiny. Tyto výjimky je však třeba aktivně žádat a doložit příslušné dokumenty.

Poplatek je spravován organizací Beitragsservice von ARD, ZDF und Deutschlandradio, která je zodpovědná za jeho výběr a distribuci financí veřejnoprávním médiím.

Tady se nejspíš naše vláda inspirovala.

  • Velká Británie

British Broadcasting Corporation (BBC) je veřejnoprávní instituce financovaná z koncesionářských poplatků.

V případě BBC ve Spojeném království je placení televizního poplatku také povinné, nikoli dobrovolné. Tento poplatek je známý jako TV Licence a je povinný pro všechny domácnosti, které sledují nebo nahrávají živé televizní vysílání nebo sledují obsah na BBC iPlayer. Poplatek musí platit každá domácnost, která sleduje nebo nahrává živé televizní vysílání na jakémkoli zařízení (televize, počítač, tablet, mobilní telefon) nebo používá BBC iPlayer. To znamená, že i když nevlastníte televizor, ale používáte jiná zařízení ke sledování živého vysílání nebo obsahu na BBC iPlayer, musíte poplatek platit.

Aktuální roční poplatek (pro rok 2024) činí 159 GBP za barevnou televizi a 53,50 GBP za černobílou televizi. Tento poplatek se vztahuje na domácnosti, firmy i jiné organizace, které sledují živé televizní vysílání nebo používají BBC iPlayer.

Určité skupiny lidí mohou být osvobozeny od placení poplatku nebo mohou mít nárok na snížení. To zahrnuje osoby starší 75 let (za určitých podmínek), nevidomé nebo těžce zrakově postižené osoby (s nárokem na 50% slevu) a studenti v určitých situacích.

V trochu měkčí podobě, kdy je zpoplatněné pouze vlastnictví televizního přijímače je podobný systém třeba v:

  • Francie

France Télévisions je státní televizní síť financovaná z koncesionářských poplatků a státních dotací.

  • Švédsko

Sveriges Television (SVT) je veřejnoprávní televize financovaná z koncesionářských poplatků a z vysokých státních dotací.

  • Finsko

Yleisradio (Yle) je financována přímými dotacemi z veřejných prostředků prostřednictvím speciální Yle-tax, která byla zavedena v roce 2013. Tato daň nahradila dřívější koncesionářské poplatky. Yle-tax generuje přibližně 500 milionů EUR ročně na financování Yle.

  • Dánsko

DR (Danmarks Radio) je financována z přímých státních dotací, které od roku 2022 nahradily dřívější koncesionářské poplatky. Tyto dotace jsou získávány prostřednictvím zvýšení daní. DR obdrží přibližně 3,7 miliardy DKK (přibližně 500 milionů EUR) ročně z přímých státních dotací.

Existuje několik zemí, kde stát vstupuje do činnosti televizí dotacemi, ale neexistuje povinnost platit koncesionářské poplatky, a veřejnoprávní média jsou financována jinými způsoby, včetně přímých dotací z veřejných prostředků nebo komerčních příjmů.

Země bez povinnosti platit koncesionářské poplatky

  • Španělsko

RTVE (Radiotelevisión Española) je financována především z přímých státních dotací a příjmů z reklamy. V roce 2009 byla zavedena legislativa, která zakázala vysílání reklam na veřejnoprávní televizi, a financování bylo přesměrováno na přímé dotace a příspěvky od komerčních televizních stanic a telekomunikačních operátorů. RTVE dostává ročně přibližně 400–500 milionů EUR z veřejných prostředků.

  • Nizozemsko

Nederlandse Publieke Omroep (NPO) je financována z přímých státních dotací, příjmů z reklamy a členských příspěvků od různých vysílacích organizací, které tvoří součást veřejnoprávního systému. NPO obdrží přibližně 800 milionů EUR ročně, z čehož část pochází z příjmů z reklamy a část z přímých státních dotací.

  • Maďarsko

Médiaszolgáltatás-támogató és Vagyonkezelő Alap (MTVA) je financována přímými státními dotacemi, příjmy z reklamy a dalšími komerčními aktivitami. MTVA dostává ročně přibližně 80–100 miliard HUF (přibližně 250–300 milionů EUR) z veřejných prostředků.

  • Japonsko

Nippon Hōsō Kyōkai (NHK) je financována z poplatků za televizní přijímače, které jsou sice technicky povinné, ale v praxi nejsou platby většinou striktně vymáhány jako v některých evropských zemích. Roční poplatek se pohybuje kolem 13 600 JPY (cca 100 EUR) pro běžné domácnosti.

  • Jižní Korea

Korean Broadcasting System (KBS) je financována kombinací státních dotací a poplatků za licence na televizory, které však nejsou povinné v tradičním evropském smyslu. KBS získává značné prostředky z reklam a komerčních aktivit. Poplatky za televizní přijímače nejsou vymáhány.

  • Singapur

MediaCorp je částečně státem vlastněná společnost, která kombinuje státní dotace s komerčními příjmy z reklamy a jiných obchodních aktivit.

  • Indie

Doordarshan a All India Radio (AIR) jsou financovány z kombinace státních dotací a komerčních příjmů z reklamy. Vláda poskytuje přímé dotace prostřednictvím Ministerstva informací a vysílání.

  • Jižní Afrika

South African Broadcasting Corporation (SABC) je financována z kombinace státních dotací, licenčních poplatků a příjmů z reklamy. Licenční poplatky však nejsou vymáhány jako v některých evropských zemích.

  • Brazílie

Empresa Brasil de Comunicação (EBC) je financována z přímých státních dotací a příjmů z reklamy a komerčních aktivit.

Země, kde stát televizi nepodporuje vůbec nebo jen minimálně

Spojené státy americké

Ve Spojených státech je většina televizních stanic soukromých. Public Broadcasting Service (PBS) je sice nezisková organizace, ale financování je převážně z dobrovolných příspěvků, grantů a částečně i federálních fondů, které tvoří jen malou část jejího rozpočtu. Veřejnoprávní média jako Public Broadcasting Service (PBS) a National Public Radio (NPR) jsou financována kombinací různých zdrojů, včetně federálních, státních a místních grantů, darů od jednotlivců, příspěvků od nadací a korporací, a členských poplatků. PBS a NPR získávají část svého financování prostřednictvím Corporation for Public Broadcasting (CPB), která přerozděluje federální prostředky.

Ve Spojených státech neexistuje povinnost platit koncesionářské poplatky jako v některých evropských zemích.

Kanada

Canadian Broadcasting Corporation (CBC) sice dostává státní dotace, ale financování není tak rozsáhlé jako v některých evropských zemích a CBC funguje i na základě komerčních příjmů. Je financována kombinací státních dotací a komerčních příjmů, jako jsou reklamy a sponzorství. CBC je financována především z federálního rozpočtu prostřednictvím přímých dotací, které tvoří hlavní část jejího rozpočtu.

Na rozdíl od USA se kanadská veřejnoprávní média nespoléhají tolik na dobrovolné příspěvky od diváků a posluchačů, ale občas mohou probíhat fundraisingové aktivity.

V USA ani v Kanadě neexistuje systém povinných koncesionářských poplatků, které by musely platit všechny domácnosti. Financování veřejnoprávních médií je založeno na dobrovolných příspěvcích, komerčních příjmech a přímých státních dotacích.

Diváci a posluchači často podporují tato média prostřednictvím dobrovolných příspěvků a členství, zejména během pravidelných fundraisingových kampaní.

V Kanadě je tato závislost menší, protože CBC získává většinu financování od federální vlády.

Austrálie

Australian Broadcasting Corporation (ABC) a Special Broadcasting Service (SBS) dostávají státní dotace, ale zároveň fungují na základě příjmů z komerční činnosti. ABC dostává ročně přibližně 1 miliardu AUD (cca 600 milionů EUR) z federálního rozpočtu. SBS kombinuje státní dotace a příjmy z reklamy, přičemž roční financování je kolem 400 milionů AUD (cca 240 milionů EUR).

Nový Zéland

Television New Zealand (TVNZ) je státní televize, ale funguje jako komerční entita a nedostává přímé státní dotace na provoz. TVNZ je převážně komerční a generuje příjmy z reklamy, zatímco RNZ je plně financována státem s ročním rozpočtem kolem 40 milionů NZD (cca 24 milionů EUR).

Shrnutí současného stavu ve světě

V mnoha zemích mimo Evropu, jako je USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Japonsko, Singapur, Indie, Jižní Afrika a Brazílie, neexistuje povinnost platit koncesionářské poplatky. Veřejnoprávní média v těchto zemích jsou financována ze skutečných (tedy dobrovolně placených) koncesionářských poplatků a někdy i kombinací státních dotací (v některých zemích ani to ne), příjmů z reklamy a dalších komerčních aktivit. Výše těchto dotací a podíly na komerčních příjmech se liší podle zemí a jejich ekonomických a kulturních podmínek.

Není pravda, že by pro demokratickou společnost bylo nezbytné, dokonce ani potřebné, aby existovala státní podpora jakéhokoli média, a to jak formou státní dotace, tak povinného a státem vymáhané poplatku, z kterého je jedna vybraná státem ovládaná televize financovaná.

Historické důvody

Když televizní (a o pár desetiletí dříve rozhlasová) vysílání začínala, šlo o technologicky extrémně drahou infrastrukturu, do které v evropských zemích investovaly státy, protože zde neexistovalo zázemí dostatečně silných privátních investorů.

Minimálně zpočátku šlo o vysílání monopolní, až technologický rozvoj přinesl rozšíření nabídky. Dnes je to samozřejmě zcela jinak.

Na začátku bylo za přirozené spojení funkce výroby obsahu a jeho přenosu a distribuce. Kdo měl vysílače a související infrastrukturu, ten vyráběl svůj obsah. I to je dnes historií. Navíc se vysílací infrastruktura zcela proměnila a jde o po všech stránkách dvě odlišné činnosti. Na jedné straně jsou televize, které vyrábějí obsah, zcela samostatní jsou operátoři, kteří ho doručují divákům (posluchačům).

Samozřejmě historicky neexistovala konkurence v podobě internetu.

Nezanedbatelný důvod, proč tyto výjimečné kanály pro šíření informací mít pod státní kontrolou, bylo poznání, že můžou sloužit (a slouží) politické propagandě. Ať prostátní nebo protistátní, přičemž se politický estabilishment samozřejmě vždy snažil držet kontrolu a udržovat proud informací v sobě výhodném narativu.

Argumenty pro i proti veřejnoprávní (myšleno skrytě státní) televize

          • Objektivní zpravodajství

Argument pro zní, že lidé mají právo (rozuměj nárok) na „objektivní“ zpravodajství. Hodně lidí slyší na paternalistickou levicovou představu, že co dělá stát, je správné, zatímco privátní vlastník, stejně jako nezisková orgaizace, která není kontrolována státem, by s jistotou vysílala zpravodajství špatné.

Ale realita je jiná. Zpravodajství někdy objektivní je, jindy není, a to i v rámci samotné ČTV. Jsou oblasti, kdy jsou její zprávy hodnotné, a jiné, kde vysílá zcela jednostrannou propagandu. Stejně jako její konkurence. Chce-li člověk aspoň trochu objektivní obraz, je dobré si srovnat několik zdrojů a to nejen ty české.

Nesprávná a vyloženě škodlivá je už samotná představa, že by mělo existovat nějaké „certifikované“ zpravodajství, kterému by lidé „měli věřit“. To je z principu špatně. A nesmyslnost takového přístupu je viditelnější s nástupem AI a deep fake. Lidé by se měli učit zacházet s informacemi, kvalitní zpravodajství by mělo být dohledatelně odzdrojované a lidé měli by být schopni jakékoli informace ověřovat. Ale tuhle schopnost nemá žádná televize, ani ta „státní“, takhle funguje ze své podstaty internetové zpravodajství a občané, kteří se to naučili. Nespoléhejme na kazatele jediné zjevené pravdy a učme sebe a naše děti zacházet s informacemi.

Nikdo neuvažuje, proč stát nevydává své noviny (my víme, nikdo by je nečetl), neprovozuje své pekárny (i když v případě Agrofertu je minimálně financuje) apod.

Jestli stát má něco podpořit, není to „objektivní“ spravodajství v jedné konkrétní TV, ale vzdělání dětí, které naučíme s informacemi pracovat a verifikovat si je.

      • Televize jako „nástěnka“ informací sdělovaných státem

Takové informace jsou. Ať jde třeba o různá bezpečnostní upozornění, přenosy z jednání parlamentu, které chceme mít co nejvíc transparentní a tedy v přímém přenosu přenášené na veřenost.

Nemyslím, že by bylo nutné je šířit prostřednictvím TV. Opět je tu možnost šíření přes weby a profily státních institucích na sociálních sítích a podobně.

Připusťme, že je tu část, zejména starších,občanů, kteří jsou na TV ještě fixováni. Ale ani ti nepotřebují státní TV, řešení popisuju níže.

      • Ekonomika

Obecná zkušenost z celého světa ukazuje, že tyto reálně státní služby fungují neskutečně neefektivně. Výroba srovnatelného obsahu vychází ve „státní“ televizi násobně dráž než v privátní. Pokud ředitel ČTV říká, že potřebuje navýšit rozpočet, jinak bude muset propouštět, mám chuť tleskat za ten objev. Propouštějte! ČTV je neefektivní přezaměstnaný moloch, kde finance nesmyslně utíkají jak voda cedníkem.

Pak je tu druhý důvod: Minimálně tři čtvrtiny obsahu, který vysílá ČTV zdaleka nepatří mezi ten obsah, který by ospravedlňoval veřejnoprávní nebo státní vysílání. Mohli bychom škrtnout 3/4 jejího rozpočtu, aniž by se to jakkoli dotklo pořadů, jimiž se zaklíná potřeba existence veřejnoprávní TV.

Sportovní přenosy, zábavné pořady, estrády, koprodukce filmů apod. nedávají smysl jako veřejnoprávní služba a ČTV by je měla opustit. Je to čitý příklad kapitalizace přínosu (třeba pro sportovní klub) a socializace nákladů (ty zacvakne daňový poplatník, kterému se u nás eufemisticky říká „koncesionář“).

Jednou jsem dostal odpověď, že ČTV ty věci musí vysílat, protože by na ni jinak nikdo nekoukal. Inu, to obsahuje odpověď na smysl existence takové TV.

Parkinsnovy zákony mnohokrát ověřené praxí říkají, že podobná instituce vždy spotřebuje o něco větší rozpočet, než ten, který ji vyčleníme – bez jakékoli souvislosti s reálným výkonem. Kdyby ČTV nedostala přidáno, divák by to nepoznal. Dokonce i kdybychom jí rozpočet razantně snížili, neprojevilo by se to na kvalitě její produkce.

Česká televize (ostatně jako celý stát) nepotřebují navýšit rozpočet a zavádět nové daně. Potřebují minimalizovat náklady a zefektivizovat svojí práci.

      • Podpora původní české tvorby

Jako filmař bych začal tím, že současná situace je pro některá odvětví – třeba česká kinematografie – likvidační. Neboli je třeba změnit nastavení podmínek. Ale to řešení je úplně jinde než v rozpočtu ČTV. Je to téma mnohem rozsáhlejší než na jeden odstavec.

Věnuju mu jeden z příštích článků.

      • Minoritní žánry

Která komerční TV by přenášela třeba jazzové koncerty…? Ve skutečnosti k tomu vůbec není potřeba polostátní, dokonce ani veřejnoprávní TV. Máme YT a VOD kanály, z nichž mnohé umožňují přímé přenosy. Je 21. století.

Pro představu – bydlím pár bloků od jednoho slovutného divadla s dlouhou historií. Tak jednou týdně před ním stojí několik přenosových vozů ČTV (v ceně v řádu milonů, možná i desítek milionů) a kolem nich aspoň 10 techniků, nějací kameramané atd. Nejde to do přímých přenosů (měly by tristní sledovanost), natáčí se to do „archivu“. Jako daňový poplatník zuřím.

Dobře rozumím tomu, že být principál takového divadla, budu za to rád. Ale takový archiv přece vůbec není veřejnoprávní službou. Jde o privátní divadlo, mělo by budovat svůj vlastní privátní archiv – pokud ho považuje za důležitý. Zvládl by to jeden technik s technikou v řádech desítek tisíc. A pokud by šlo čistě jen o budování archivu pro strýčka příhodu, nemuselo by se to rovnou ani střihat a postprodukovat, prostě by se surové záznamy uložily na disky. A to je jen jeden ze spousty příkladů.

I o minoritní žánry a pořady by se dneska uměl postarat někdo z privátní nebo neziskové sféry. A v mnoha zemích se to děje a vznikají tak i výborné vzdělávací pořady. U nás nevzniknou, protože tuhle parketu takovým subjektům vytěžila ČTV a není pro ně proto místo.

Jaké postavení rádia a televize zaujímají ve společnosti a jaký lze predikovat vývoj

Začněme tím, že dnes televize a rádia dávno ztratily své výsadní postavení. Existuje nespočet služeb jako Spotify, YT, široká nabídka konkurujících si VOD nebo podcastů a internetových televizí. Klasické televizní vysílání se stává anachronismem.

Počítačový monitor je dneska vlastně totožný s televizí a je jen otázkou (nedalekého) času, kdy zmizí i speciální přístuje a komponenty jako setop-boxy atd., a budou nahrazeny softwarovým řešením. Televize se stane technicky totožným zařízením s počítačem – a to počínaje těmi domácími a konče spartphony, protože právě ty jsou dnes nejrozšířenějším osobním počítačem.

Mám osobní zkušenost – televizi nemáme už 25 let. Nikdy nám nechyběla – zpravodajství si pohodlněj s možností validace a odkazování najdu na internetu, filmy na VOD nebo YT a podobných službách. Moje děti nemají z domova žádnou zkušenost s televizí a když jsme byli na dovolené, kde v chatičce měli TV (a neměli kvalitní signál internetu), byli překvapené a otrávené z toho, že se nedá přeskočit na konec filmu a vybrat si jiný, stejně jako nejde přeskočit reklamu atd. Vysvětlení, že je to prostě stream, který nemohou ovlivnit, je zcela znechutilo. Dinosaurus.

Množství lidí, kteří zjišťují, že klasická rádia nebo TV nepřinášejí žádnou přidanou hodnotu stoupá – a to nejvíc v mladé generaci.

Televize se zkrátka mění v relikt, který ještě setrvačností nejakou dobu bude fungovat, ale budou jim ubývat diváci i vliv na společnost. Sledovanost klesá a křivka poklesu se brzy změní ve strmý pád. Je zcela protismyslné za této okolnosti požadovat navýšení veřejných peněz do takového média.

Spravedlivé a funkční řešení

Míchají se tu dvě potřeby, které není třeba spojovat do polostátní televize: Stát má legitimní potřebu některé informace ventilovat a současně přání mít aspoň jedno médium, jehož příjmy nejsou závislé na prodaném reklamním prostoru a jeho vedení podléhá širší kontrole, než je kontrola soukromým vlastníkem.

      • Veřejnoprávní televize

Samotná myšlenka veřejnoprávní televize není špatná, pokud bychom opravdu měli veřejnoprávní televizi – což nemáme. Veřejnoprávní televize by byla financovaná ze skutečných koncesionářských příspěvků, které by platili právě jen ti, kdo ji chtějí sledovat a sledují. Mohla by v definovaném rozsahu kombinovat příjmy s predejem reklamního prostoru.

Pokud by vedení takové televize chtělo zamezit „černým pasažérům“, je tu velmi jednoduchéíé řešení – umístit vysílání, nebo jeho část, za platební bránu, jako to řeší VOD kanály.

Bylo by správné, aby existoval zákon, který by místo řešení konkrétní ČTV a ČR definoval podmínky veřejnoprávních médií, protože z principu věci by jich teoreticky mohla existovat i širší pluralitní nabídka.

      • Vysílání informací požadovaných státem

Pokud jde o potřebu státu informovat občany v některých oblastech (namátkou řeknu třeba jednání parlammentu), nemusí k tomu provozovat vlastní televizi.

Ve skutečnosti nepotřebuje žádnou televizi – jsou tu internetové stránky, sociální sítě a další rozšířené nástroje, které televizi zastanou. Ale jak jsme připustili, část populace zatím ještě bude na televizní vysílání fixovaná, tedy stát by tu měl být i pro ně.

Může si nadefinovat rozsah oprávněných služeb a ty zadat formou dlouhodobější veřejné zakázky, přičemž jednotlivé televize by mohly soutěžit, kdo se jednotlivých úkolů ujme a nabídne státu nejlepší podmínky. Tak to funguje v některých zemích a zkušenost ukazuje, že toto vysílání vysoutěžené jako zakázka realizují nestátní subjekty s násobně vyšší efektivitou – a mnohem levněji.

Pokud chcete přispět k tomu, aby namísto v tuto chvíli prosazovaného mediálního zákona došlo ke změnám, které budou spravedlivé a funkční, můžete je podpořit peticí:

Odkaz na petici

 

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (11 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

1 Comment

Leave a Reply

Your email address will not be published.


*