Demokracie se zvláštní pachutí

Americký vládní systém je v podstatě federace suverénních států, které si ponechávají vlastní pravomoci, které nejsou konkrétně delegovány na federální vládu. Je to republika, která dělí státní moc na tři rovnocenné části – jmenovitě moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Je to zastupitelská demokracie, která dává lidem pravomoc volit do úřadu ty, o nichž jsou přesvědčeni, že budou nejlépe sloužit jejich zájmům. A co je nejdůležitější, je to ústavní systém, který vážně omezuje autoritu vlády a zakazuje vládním agentům porušovat občanské svobody.

Vláda nesmí přepisovat své vlastní delegované pravomoci tak, aby porušovaly svobody dané Američanům Bohem. K tomu slouží prvních deset dodatků Ústavy USA, které se souhrnně označují jako Listina práv. Prvních deset dodatků působí jako opatření proti nadbytečnosti a výslovné varování státním činitelům, aby neporušovali ani nezmenšovali jimi vymezená práva.

Čistá demokracie na druhé straně může být nebezpečná pro každého, kdo nemyslí jako dav nebo jej nenásleduje. Vesničané, kteří jsou ochotni pověsit údajného zloděje koní bez soudu, mohou jednat demokraticky, ale stále jsou jen rozvášněným davem. Pokud žijete v demokracii, kde každý opakovaně volí cenzuru a věznění disidentů, tak žijete v policejním státě.

Mnoho Američanů plně nechápe, proč je jejich vládní systém mnohem lepší než jiné systémy podléhající vrtkavým rozmarům různých lídrů, jejich zástupci ve vládě na tom ale nejsou o nic lépe. Téměř dvě a půl století soudci Nejvyššího soudu, členové Kongresu a prezidenti překrucovali původní záměr a jasný význam Ústavy USA. Jejich mnohdy sporná věrnost dokumentu, který přísahali bránit, nám příliš neprospěla.

Vzhledem k tomu, že nám Otcové zakladatelé odkázali hojné písemné záznamy dokumentující účel těchto ústavních dodatků spočívající v maximálně možném omezení pravomocí federální vlády, a při co nejjasnějším zabezpečení inherentních svobod Američanů, tak jen pouhá velikost dnešní federální vlády a šíře jejích pravomocí by Otce zakladatele šokovala. Zděsili by se nad tím, že čtvrtá složka vlády – jmenovitě rozsáhlá úřednická byrokracie – tak moc nabobtnala a přisvojila si obrovské pravomoci, které byly do nedávna přísně odděleny a delegovány na konkrétní odvětví vlády.

Otcové zakladatelé by také asi byli zděšeni z toho, jak se rozsáhlá vojenská síť vycházející z Pentagonu rozpíná po celé zemi, i z toho, že pátá složka vlády – mocné tajné zpravodajské služby – má neprůhledné rozpočty, tajné pravomoci a nikým nekontrolovanou autoritu. Na správních agenturách, armádních dodavatelích a špionážních agenturách, které si osobují právo rozhodovat o životě a smrti bez informovaného souhlasu veřejnosti a bez nepřetržité kontroly, není koneckonců nic „reprezentativního“ ani „demokratického“.

Otcové zakladatelé by mohli být rozčarovaní a rozzlobení také kvůli tomu, že mnoho práv Američanů – zejména ochrana svobody projevu, svobody shromažďování a svobody vyznání, zajištěná Prvním dodatkem; právo každého Američana vlastnit a nosit zbraň a bránit svůj život, domov a svobodu zajištěné Druhým dodatkem; a ochrana proti nepřiměřeným prohlídkám, zabavování majetku a vydávání zatykačů bez důkladného zdůvodnění zajištěná Čtvrtým dodatkem – je pod neustálým útokem příliš mnoha úředníků, kteří přísahali, že budou bránit to, co se zjevně snaží zničit. To, že mohl být jasný a stručný jazyk Listiny práv překroucen tak, aby podkopal právě ta práva, která má Listina práv chránit, by se Otcům zakladatelům pravděpodobně zdálo skličující a matoucí.

Právě z těchto mnoha důvodů Američané milující svobodu nenávidí až příliš častá prohlášení politiků a politologů, že není nic posvátnějšího než americká „demokracie“. Bez přesně definovaných omezení vládní moci znamená demokracie jen velmi málo. A bez spolehlivé ochrany individuálních svobod a práv znamená ještě méně.

Slovo demokracie se často libovolně zaměňuje s vágním pojmem společné dobro. Protože lidé s finanční a politickou mocí jsou často tou elitou, která ve skutečnosti definuje společné dobro pro všechny ostatní, zní tvrzení o tom, co je dobré pro „naši demokracii“, odpudivě a zasévá mezi občany rozkol. Když „obrana demokracie“ spočívá v démonizaci politických odpůrců, kteří jsou obviňováni z jejího narušování, chovají se lidé u moci překvapivě nedemokraticky.

Takové nedemokratické chování zahrnuje i cenzuru přesných informací, s cílem vyhrát volby, jak dosvědčil bývalý úřadující ředitel CIA Mike Morell; protiústavní jmenování prokurátorů pro soudní stíhání politických oponentů; a opakované případy nerovného uplatňování práva, ve kterých jsou političtí oponenti nestoudně soudně stíháni (například zde, zde a zde), zatímco nahlášené trestné činy spáchané členy vládnoucí strany byly prominuty nebo ignorovány (jako například zde, zde, zde, a zde).

Demokracie získala špatnou pověst. Zdá se, že toto slovo dnes neznamená víc než vládu menšiny, která sama ví nejlíp, co je pro mlčící většinu dobré. A nejhorší je, že to mnohdy opravdu vypadá, jako by tímto slovem elita kryla zneužívání své moci. Demokracie není totéž, co vláda aristokracie, oligarchie, imperialistů nebo diktátorů, ale v dnešní době získala bohužel i ona poněkud zvláštní pachuť.