Do školy, ale ve stínu vážných hospodářských problémů naší země |

Sdílet článek:

IVO STREJČEK

Průměrná mzda vzrostla za 2. čtvrtletí 2023 nominálně ke stejnému období loňského roku o 3 101,- Kč na celkových 43 193,- Kč, oznamuje ČSÚ. Jde sice o zvýšení o 7,7 %, přesto (při inflaci kolem 11 %) v reálném vyjádření jde o 3,1% mzdový pokles. Je to vážná zpráva signalizující trend snižující se kupní síly obyvatel a potvrzující, že zaměstnanci si mohou koupit za průměrnou mzdu méně zboží a služeb. To už většina obyvatel této země ale z vlastní zkušenosti ví. Podstatnou a alarmující informací ovšem především je, že reálná mzda v České republice klesá již sedmé čtvrtletí v řadě. Tak dlouhý propad mezd ještě v novodobých dějinách České republiky nenastal, což do sociálně složité situace může stáhnout i rodiny, které ještě před nedávným časem situaci zvládaly. Aktuální hospodářská data tak potvrzují, že už dávno nastal čas, aby Fialova vláda méně „válčila“, přestala přešlapovat, moralizovat a více se věnovala tomu, čemu se vláda věnovat má – zodpovědné a kvalifikované správě země, která jí byla občany svěřena.

Přestože Český statistický úřad přinesl data o prokazatelně se snižující kupní síle obyvatelstva, učitelé (nebo spíše jejich tradiční hlásné trouby) se začátkem školního roku vyrukovali s dalším stupňováním platových nároků. Nechci opakovat některé ze svých argumentů, které jsem v této souvislosti napsal ve své glose z 15. 8. 2023 s názvem „Je správné, aby platy učitelů nereflektovaly realitu státního rozpočtu?“, něco však zopakovat musím: učitel je státní zaměstnanec a od hospodaření státu se výše učitelských platů odvíjí. Politikové se učitelům nesmyslně podbízejí, když jim garantují platy ve výši 130 % průměrné mzdy a Fialova vláda s nimi takovými sliby nehraje férovou hru. Férově by se k nim (a také ke zbytku české populace) chovala, kdyby se zodpovědně a rozhodně starala o zdraví státního rozpočtu. To ale nedělá. Státní rozpočet České republiky v dobrém stavu není a učitelé by si toho měli být vědomi. Nejsou jediní, komu v Čechách klesají reálné příjmy.

Začátek nového školního roku, mimo očekávané lamentování, jak to jde s platy učitelů „z kopce“, tradičně zaznamenal také několik „výkřiků“, jak rezolutně je třeba „reformovat“ český vzdělávací systém. Premiér Fiala například tvrdí, že „s ohledem na nové trendy nám ujíždí vlak“, ale chce do deseti let „učinit z ČR centrum vzdělanosti a nových myšlenek“. Člen Národní ekonomické rady vlády a obvyklý pokrokářský reformátor ve vzdělávání Münich vyžaduje provést „rozsáhlé změny, které byly dosud zanedbávány a školství se tak zadrhlo daleko za proměnami společnosti“.

Co takovými změnami tito lidé myslí? Už nyní je nejasné, co se vůbec mají žáci a studenti na základních a středních školách v jednotlivých ročnících naučit (což vede k obtížné porovnatelnosti úrovně znalostí žáků), stále více dominují přístupy „nestresovat“, „nebiflovat“, „nepřetěžovat“ či „rozvolňovat“. V učivu je méně matematiky, českého jazyka, škrtá se ve fyzice a rušit se má dějepis, zato rozvíjet se bude více mediální výchovy a kritického myšlení (to ovšem bez znalostí jde jen těžko). Jaké „centrum vzdělanosti a nových myšlenek“ chce Fiala vytvářet, když se kvalita vzdělání prokazatelně snižuje? Neohánějme se „žebříčky“ OECD, nekopírujme tu Finsko, tam Švédsko, tu „průměry“ EU, jinde zkušenosti z Jižní Koreje. Neargumentujme „proměnami společnosti“, za kterou vzdělávání „zaostává“, neboť společnost k lepšímu mění vzdělaní lidé – ne naopak. Opusťme uvažování v termínech „rozsáhlých změn“ a přestaňme neustále experimentovat. To by byl dárek k začátku školního roku, kdyby už někdo bouchnul do stolu a řekl: vraťme českému systému vzdělání řád!