Elektromobilem jsme z Brna do Prahy nedojeli. A to i přes to, že dojezd měl být 422 kilometrů




Sdílet článek:

PISALEK

Na vlastní kůži jsem vyzkoušel, jaký je reálný život s elektromobilem. A rovnou mohu říci, že na hodnoty dojezdu z propagačních materiálů můžete opravdu zapomenout. Rozhodně tedy v zimě na dálnici.

Šéf mě poslal s novým služebním elektromobilem na pracovní cestu do Brna. Měl jsem pocit, že se asi zbláznil, což jsem ostatně popsal v článku, který byl na této platformě publikován před necelým týdnem. Dostal jsem auto (značku nechci jmenovat, ale chytří budou doma během dvou sekund) s baterií 54 kWh (51 kWh využitelná kapacita) a deklarovaným dojezdem (WLTP) cca 400 kilometrů.

Než si dám kávu, mám dobito

Článek jsem psal ještě před odjezdem, abych zjistil, co mi zdejší „znalci“ elektromobilů budou radit a jak budou moji cestu komentovat. A nemýlil jsem se. Přišlo všechno. Od komentáře typu „Pisálek v elektroautě nikdy neseděl…“ až po oblíbený argument nekritických vyznavačů elektromobility „než si dám kávu, je auto nabité…“.

Na dvouhodinové cestě nepotřebuji kávu

Budu se věnovat tomu druhému „argumentu“, protože ten první nestojí za diskuzi. Tedy tím, že si stačí dát kávu a je dobito. Nevím jak vy, ale já si nepotřebuji dávat na dvousetkilometrové cestě někde u pumpy, rozuměj dobíjecí stanice, kávu. Chci mít cestu co nejdříve za sebou a věnovat se tomu, kvůli čemu do Brna jedu. Takže nasedat a jedeme. Reálná zkušenost se zimním cestováním elektromobilem začíná v pražských Stodůlkách.

Číslo na displeji je v zimě často nesmysl

Auto při odjezdu z pražských Stodůlek hlásilo 98% stav nabití baterie a dojezd 420 kilometrů. To vypadalo docela slibně. Jenže už na Chodově byl stav baterie 89 % a dojezd 388 km. Hmmm… nějak to nesedí s původní informací, ale OK, zastavíme se tedy v Průhonicích na Pumpě, dáme si tu zmíněnou kávu (v mém případě polévku), dobijeme a pojedeme. Jenže ouha. Opět všechno jinak.

Hulváti blokují dobíjecí stanice

Blokování dobíjecích stanic

Snad je to z fotografie vidět. Před dobíjecími stanicemi v Průhonicích stála auta se spalovacím motorem, která nedobíjela a jeden stojan dokonce nefungoval. Takže v Průhonicích jsme si nedali ani polévku a nedobili jsme zhola nic. Mít kritický stav baterie, tak jsem šel dotyčné „výtečníky“ hledat a vytáhl bych je za límec od oběda. Ale dojezd 388 kilometrů nevěstil, že by mohl být po cestě problém, takže jsme bez dobití jeli dál. To jsem ale netušil, co přijde.

Po dálnici „devadesátkou“ jezdit nebudu

Na dálnici jsme dodržovali rychlost mezi tachometrovými 120 a 135 km/h. Dojezd i stav baterie šel ale brutálně dolů. Ano, vím, že kdybych jel 90 km/h byla by spotřeba výrazně nižší, ale nezlobte se na mě. Jezdit ve vláčku s kamióny, na to mě opravdu neužije. Na Vysočině už jsem však z padajícího dojezdu začal být nervózní, takže jsme zajeli na kilometru 178 k nabíjecím stojanům v nově vybudovaném Autoparku. Stojany ale byly obsazeny, takže opět bez dobití a zpátky na D1.

Do Brna to bylo „jen tak tak“

Do hotelu v Brně jsme dojeli s dojezdem 56 kilometrů. A hurá. Přímo před hotelem byly dvě dobíjecí stanice. Jenže obsazené. Zajeli jsme tedy na placené hotelové parkoviště s tím, že až se stojany uvolní, dobijeme. Jenže stojany byly za hodinu, dvě i tři stále obsazené. Jak zoufalec jsem se chodil z meetingu skoro každou hodinu dívat, zda se neuvolnilo místo.

Volné místo bylo potřeba hlídat

Po pár hodinách jsem se konečně dočkal. Červený Enyaq, který tam parkoval asi zadarmo, aby nemusel platit hotelový parking, konečně odjel. Rychle jsem na recepci zaplatil parkovné, v běhu vstřebal informaci od recepční, že mi parkovací místo nemohou držet, a rychle vyrazil ke stojanu. Zapojil jsem konektor, přiložil čip a s „radostí se dozvěděl“, že za necelé dvě hodinky budu mít baterii dobitou.

Dobíjení + 500 za parkování

Když se tak stalo, chtěl jsem vjet zpátky na hotelové parkoviště, ale asi tušíte, co následovalo. U závory svítil nápis „Obsazeno“. Co teď? Co by. Je potřeba někde najít volné parkovací místo. Našel jsem ho v nedalekých garážích za 500 korun na den. Ach jo. To se mi to dobíjení vážně vyplatilo. Ale alespoň mám klid a ráno můžeme vyrazit zpět do Prahy. Bude to jen tak tak, ale dojedeme. Alespoň jsem si to myslel…

V mrazech se s promrzlou baterií daleko nedostanete

Dobíjení

Z Brna jsme vyjížděli s baterií nabitou na 100 %. V tu chvíli mělo auto najeto 5766 kilometrů a palubní počítač hlásil dojezd 422 kilometrů. To by znamenalo spotřebu 12,1 kWh. Mimochodem, nechápu, z čeho počítač takovou spotřebu, resp. dojezd, vypočetl. Jenže už po ujetí 36 kilometrů se stav baterie snížil o 20 % a číslovka dojezdu hlásila 332 kilometrů. Za dalších 22 kilometrů klesla kapacita baterie o dalších 10 procent a dojezd se snížil na 270 kilometrů. Při šedesáti procentech kapacity baterie se dojezd snížil na 218 kilometrů, přitom jsme ujeli pouhých 20 kilometrů.

Na necelých 100 kilometrech „sežralo“ auto polovinu kapacity baterie

Spotřeba elektromobilu

Nervozita v autě stoupala. Naštěstí jsme se blížili k velkému dobíjecímu hubu Mikulášov na kilometrů 91. Tam jsme dojeli se stavem baterie 50 % a dojezdem 170 km. Ano, takové hodnoty hlásil palubní počítač po ujetí pouhých 97 kilometrů. Průměrná rychlost přitom činila necelých 90 km/h, venkovní teplota byla -1 st Celsia. Jednoduchou matematikou tak lze dojít k závěru, že ačkoliv auto při odjezdu hlásilo dojezd 422 kilometrů, realita byla o více než polovinu horší. Auto by v takových podmínkách horko těžko ujelo pouhých 200 kilometrů.

Rychlodobíjení v mrazech bez předehřevu baterie nefunguje

Dobíjecí hub

To, že se auto i na ultrarychlé nabíječce nabíjelo rychlostí 50 kWh za hodinu, a po dobití na 80 % kapacity baterie dokonce pouze necelými 30 kWh za hodinu, už ani nemá cenu zmiňovat. Auta v cenové kategorii cca 1 milion korun totiž dobíjecí architekturou, která by rychlé dobití umožnila, ani předehřevem baterie, většinou nedisponují (výjimkou je například Tesla). Mimochodem, u dobíjecích stojanů nestálo ani jedno auto.

Elektromobilita skutečně není pro každého

Dobíjení

Opravdu mi chce nějaký příznivec elektromobility tvrdit, že tohle je to, co mě má přesvědčit k nákupu elektroauta? Fakt je někomu příjemné, když při dálniční „stotřicítce“ musí každých 200 kilometrů k nabíjecí stanici, kde stráví minimálně hodinu? Ano, existují auta s rychlejší dobíjecí architekturou, větší kapacitou baterie, jejím předehříváním i delším dojezdem. Ty jsou ale často v jiné cenové kategorii. Většinou výrazně nad milion korun. Bylo by navíc fér, aby výrobci, prodejci, novináři a různí influenceři, kteří mají od automobilek auta se slevou, nebo dokonce zdarma, neblbli veřejnost hláškami typu „než si vypijete kafíčko, máte dobito“. Univerzálně to rozhodně neplatí. Jiné totiž je, když budete jezdit s autem rychlostí 130 km/h v listopadových plískanicích trasy typu Praha – Brno, nebo když budete v srpnu jezdit po Praze. A rozdíl to bude skutečně brutální

Jo, a hned jak potkám šéfa, tak auto vracím. Takový příznivec elektromobility, abych tyhle útrapy považoval za jakousi „zábavnou“ únikovou hru, vážně nejsem.

 

FB

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (2 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*