Glosa MM: Bože, jak nazpátek jsme se posunuli! |

Sdílet článek:

MIROSLAV MACEK

„Bože, jak nazpátek jsme se posunuli!“ by se mohl jmenovat nejnovější, bohužel vůbec ne zábavný film. To, co se děje kolem slov olympionika Svobody, který si dovolil poměrně měkce připomenout olympijskou chartu, je návrat do nevybíravé bolševické normalizace. Výhrůžky, mediální tlak, nadávky, předvolávání k nadřízeným, zbavování funkcí, nucení k odvolání vyřčeného a sypání si popela na hlavu, dokonce i nabádání k „desátku“ coby odčinění hříchu.
Na zvracení je to, ovčané bez paměti! A vězte a věřte, že pokud se domníváte, že se vás nástup těch novobolševiků s počítači netýká, vystrčte tu hlavu z písku dřív, než bude pozdě!

Konflikt na Ukrajině se může protáhnout ještě několik let, pronesl v pátek během svého projevu na konferenci Frankfurter Allgemeine Zeitung německý kancléř Olaf Scholz.
Podle Scholze existuje možnost, že konflikt neskončí v následujících dvou, třech nebo čtyřech letech, a takový vývoj by byl výzvou pro státy poskytující finanční a vojenskou pomoc Kyjevu.
“Uděláme vše pro to, abychom měli příležitost pokračovat v podpoře tak dlouho, jak to bude potřeba,” dodal Scholz.

Mluvčí Bílého domu John Kirby uvedl, že američtí novináři se v Rusku necítí bezpečně, neboť by se mohli dostat do vězení.
Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová mu odpověděla:
„Johne, ve Spojených státech se necítí bezpečně ani američtí prezidenti, protože jim může hrozit vězení.“

Podíl migrantů ve Francii přesáhl jednu desetinu všech obyvatel. Vyplývá to z údajů francouzského statistického úřadu (Insee) s tím, že jde o data z roku 2021.
Téměř polovina (47,5 procenta) migrantů pochází z Afriky, jedna třetina (33,1 procenta) z Evropy a necelých 14 procent z Asie.
Aneb sebevražda Francie, jejích tradic a kultury v přímém přenosu, dodávám.

Z páteční glosy Václava Klause:
Od pondělních aktivistických demonstrací skupin vysokoškolských studentů a učitelů mi leží v hlavě původně plánovaný nadpis mé dnešní glosy „o podfinancovaném školství“, s dovětkem školství vysokého, zejména humanitního. Demonstrující si k tomu vybrali starý, dnes už skoro zapomenutý Den učitelů. Jako vysokoškolský učitel v oboru ekonomie, která možná není humanitním oborem, s tímto požadavkem – formulovaným ve chvíli fatálních deficitů státního rozpočtu – nemohu souhlasit.
Přijmeme-li obrat „podfinancovaný“, směřujeme ke špatným koncům. Vypadá to totiž tak, že je podfinancované skoro všechno – školství, zdravotnictví, armáda, policie, starobní důchody, atd. Přesto máme obrovské rozpočtové deficity. To může být jedině tak, že je něco nadfinancováno. Nemůže mi někdo poradit, co to je? Samozřejmě, že se nabízí říci, že existuje nadfinancovanost vlády, státu, nejrůznějších podvládních orgánů či z vlády outsoursovaných aktivit a institucí. Ale to by nestačilo.
Kdysi jsem – ještě jako ministr financí – vydal knížku „Dopočítávání do jedné“, kterou mi k mému velkému překvapení včera v Bratislavě kdosi přinesl k podpisu. Tímto názvem jsem před třiceti lety chtěl říci, v terminologii dnešních demonstrujících, že nemohou být všichni podfinancováni, spíše hrozí, že si všichni tito demonstrující aktivisté myslí, že se do jedné dopočítávat nemusí. Trvám na tom, že musí.
Studentům a učitelům bych chtěl říci, že došlo k tak obrovskému nárůstu počtu studentů v humanitních oborech a nemenšího nárůstu počtu jejich učitelů, že jsem přesvědčen o tom, že je u nás tento obor výrazně nadfinancován. Což se ostatně týká celého vysokoškolského studia, a to nejen u nás. Zcela náhodou jsem včera v jednom německém týdeníku četl, že se v osmdesátých letech v Německu na vysoké školy hlásilo 20 % středoškoláků, zatímco dnes 55 %. Je to podfinancovost nebo nadfinancovost? Mají všichni na to, být vysokoškolskými studenty? A mají všichni jejich rychlokvašení učitelé nárok na to, na vysoké škole vyučovat? Neodvažujme se proto mluvit o podfinancovosti. Je to čirý lobbismus.