Inflace a úvěrová expanze od Ludwiga von Misese II. |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

2. Úvěrová expanze

Je základním faktem lidského jednání, že lidé hodnotí současné statky výše, něž budoucí statky. Jablko dostupné pro okamžitou spotřebu je hodnoceno výše, než jablko, které bude dostupné příští rok. A jablko, které bude k dispozici za rok je pak hodnoceno výše, něž jablko, které bude dostupné za pět let. Tento rozdíl v hodnocení se objevuje v tržní ekonomice ve formě diskontu, který je aplikován na budoucí statky při srovnávání se statky dostupnými nyní. V peněžních transakcích je tento diskont nazýván jako úrok.

Úrok tak nemůže být zrušen. Při snaze odstranit úrok bychom museli bránit lidem v tom, aby dům, který je obyvatelný, hodnotili mnohem výše, než dům, který nebude připraven pro bydlení až v následujících deseti letech. Úrok není vlastní je systému kapitalismu. V socialistické komunitě bude muset být zvažována také ta skutečnost, že pecen chleba, který nebude ještě rok hotov pro spotřebu, neuspokojuje současný hlad.

Úrok nemá svůj původ v setkávání se nabídky a poptávky po peněžních půjčkách na kapitálovém trhu. Je spíše funkcí trhu půjček, který je v termínech byznysu nazývána peněžním trhem (pro krátkodobé úvěry), a kapitálovým trhem (pro dlouhodobé úvěry), přizpůsobovat úrokovou míru půjček vedenou v penězích, odlišnostem v hodnocení mezi současnými a budoucími statky. Tento rozdíl v hodnocení je reálným zdrojem úroku. Nárůst množství peněz, jedno jak velký, nemůže v dlouhém období ovlivnit výši úrokové míry.

Žádné jiný ekonomický zákon není méně populární, než tento, že úrokové míry jsou v dlouhém období nezávislé na množství peněz. Veřejný názor je neochotný uznat úrok jako tržní jev. Věří se, že úrok je zlo, překážkou lidského blahobytu, a tak je požadováno, aby byl eliminován nebo přinejmenším značně omezen. A úvěrová expanze je považována za řádný prostředek k dosažení „levných peněz.“

Není zde žádných pochyb o tom, že úvěrová expanze vede ke snížení úrokových měr v krátkém období. Na začátku si dodatečná nabídka úvěrů vynutí pokles úrokové míry pro peněžní půjčky pod bod, na kterém by byla na nemanipulovaném trhu. Ale je stejně jasné, že i největší úvěrová expanze nemůže změnit rozdíl mez hodnocením budoucích a současných statků. Úroková míra se musí nakonec vrátit do bodu, ve kterém odpovídá rozdílům v hodnocení statků. Popis tohoto procesu přizpůsobení je úkolem části ekonomie, která se nazývá teorie hospodářského cyklu.

Při každé konstelaci cen, mezd a úrokových měr, jsou zde projekty, které nebudou provedeny, protože kalkulace jejich ziskovosti ukazují, že zde není žádná naděje na úspěch takového podniku. Podnikatel nemá odvahu začít tento podnik, protože jeho kalkulace ho přesvědčuje o tom, že pomocí ní nic nezíská, ale ztratí. Tato nepřitažlivost projektu není následkem peněžních nebo úvěrových podmínek; panuje díky nedostatku výrobních statků a práce a té skutečnosti, že tyto musí být věnovány naléhavějším a atraktivnějším použitím.

Pokud jsou úrokové míry uměle sníženy úvěrovou expanzí, je vytvořen falešný dojem, že projekty, které dříve nebyly považovány za zisková se nyní mohou stát ziskovými. Levné peníze nyní motivují peníze ke vstupu do těch projektů, které by se neprováděly za vyšší úrokové sazby. S penězi půjčenými od bank, podnikatelé vstupují na trh s dodatečnou poptávkou a způsobí vzestup cen výrobních faktorů. Tento boom by musel zkolabovat ihned při absenci další úvěrové expanze, protože tyto cenové nárůsty by učinily zřejmým, že tyto projekty jsou opět neziskové. Ale pokud banky pokračují s úvěrovou expanzí, tak tato brzda přestane pracovat. Boom bude pokračovat.

Ale boom nemůže pokračovat do nekonečna. Jsou zde dvě alternativy vývoje. Buď banky pokračují v úvěrové expanzi bez omezení, a tak zapříčiní trvale se zvyšující cenový růst a pořád rostoucí orgie spekulací, které jako v jiných případech neomezované inflace, končí „katastrofálním boomem“ a kolapsem měny a úvěrového systému. (1) Nebo banky se zastaví před tím, než je tohoto bodu dosaženo, dobrovolně se vzdají další úvěrové expanze, a tak přivodí krizi. Hospodářská deprese bude následovat v obou případech.

Je zřejmé, že pouze bankovní proces, jakým je úvěrová expanze, nemůže vést k vytvoření dalších statků a blahobytu. Co úvěrová expanze vlastně vytváří, je vnesení zdrojů chyb do kalkulací podnikatelů, a tak zapříčiní, že tito špatně posoudí podnikatelské a investiční projekty. Podnikatelé jednají tak, jako by bylo dostupné větší množství výrobních faktorů, než mají ve skutečnosti v rukách. Plánují rozšíření výroby na velikost, pro kterou není dostatečné množství výrobních faktorů. Tyto plány jsou odkázaný k selhání kvůli nedostatkům v dostupném množství výrobních faktorů. Výsledek je ten, že tyto podniky nemohou být využívány kvůli nedostatku komplementárních statků; jsou to podniky, které nemohou být dokončeny; jsou pak zde jiné podniky, jejichž výrobky nemohou být prodány, protože spotřebitelé touží naléhavěji po jiných výrobcích, které nemohou být vyrobeny v dostatečném množství, protože nutná výrobní zařízení nebyla dokončena. Boom není o přeinvestování, ale jde o špatně směřované investic (malinvestice).

Je často argumentováno proti tomuto závěru, že je to pravdou jen tehdy, pokud zde na začátku úvěrové expanze nebyly jak žádné nevyužité kapacity, tak nezaměstnanost. Pokud zde byla nezaměstnanost a nevyužité kapacity, věci by byly jiné, tvrdí se. Ale tento předpoklad neovlivňuje argumentaci. Skutečnost, že část výrobních kapacit, které nemůžou být převedeny do jiných užití, je nevyužita, je následkem chyb minulosti. Investice byly v minulosti provedeny za předpokladů, které se ukázaly být nesprávnými; trh nyní požaduje něco jiného, než to, co mohou tato zařízení vyrobit. (2) Akumulace zásob je spekulací. Vlastník nechce prodávat statky za současné tržní ceny, protože doufá, že zrealizuje vyšší ceny v budoucnosti. Nezaměstnanost pracujících je také předmětem spekulace. Pracující nechce změnit svoji lokalitu nebo obor, ani nechce požadovat menší mzdu, protože doufá, že najde práci, kterou má radši a za vyšší mzdu. Jak vlastníci zboží, tak nezaměstnaní odmítají se přizpůsobit sami sebe tržním podmínkám, protože doufají v nové skutečnosti, které by změnily tržní podmínky v jejich prospěch. Protože nedělají nutná přizpůsobení, ekonomický systém nemůže dosáhnout „rovnováhy.“

Podle názoru obhájců úvěrové expanze, co je nutné pro plné využití nevyužité kapacity, tj. prodat nabídku za cenu akceptovatelnou vlastníky a umožnit nezaměstnaným najít práci za pro ně uspokojivé mzdy, jsou jen dodatečné úvěry, které by takovou expanzi umožnily. To je pohled, který leží v pozadí všech plánů na „pumpování.“ To by bylo správné pro zásoby a pro nezaměstnané za dvou podmínek: (A) pokud by nárůst cen vytvořený dodatečnou zásobou peněz a úvěrů byl uniformní a současně by ovlivnil všechny další ceny a mzdy, a (B) pokud by vlastníci přebytečné nabídky a nezaměstnaní nezvýšili ceny a mzdy, které požadují. To by způsobilo, že by byl směnný poměr mezi těmito statky a službami a jinými statky a službami, která jsou směňovány stejným způsobem, jakým by byly směňovány za absence úvěrové expanze, pomocí omezení požadavků na ceny a mzdy ve snaze najít kupce a zaměstnavatele.

Průběh boomu není, jakýmkoliv způsobem rozdílný kvůli tomu, že zde jsou na jeho začátku nevyužité výrobní kapacity, neprodané zásoby statků a nezaměstnaní pracující. Předpokládejme, pro příklad, že se zabýváme doly na měď, výrobky z mědi a horníky kutajícími měď. Cena mědi je na úrovni, při které množství dolů nemůže ziskově pokračovat ve své produkci; jejich pracovníci musí zůstat nečiní, jestliže nechtějí měnit místo; a vlastníci zásoby měděných výrobků z ní mohou prodat jen část, jestliže nejsou ochotni akceptovat nižší cenu. Co je potřeba, aby se nečinné doly a havíři dostali zpátky do práce a využila se nabídka mědi bez poklesu ceny, je to, aby narostlo (p) množství statků obecně, což by dovolilo rozšíření celkové produkce tak, že nárůst v cenách, prodeji a výrobě mědi by mohl následovat. Pokud tento nárůst (p) nenastane, ale podnikatelé jsou pobídnuti úvěrovou expanzí jednat tak, jako by se tento nárůst uskutečnil, dopad na trh s mědí bude prvně ten samý jako, když by p skutečně nastalo. Ale vše, co bylo výše řečeno o dopadech úvěrové expanze nastane také i v tomto případě. Jediný rozdíl je to, že mylně nasměrované kapitálové investice, co se týká mědi, nepotřebují stažení kapitálových statků a práce z jiných odvětvích výroby, které jsou za stávajících podmínek považovány za důležitější ze strany spotřebitelů. Ale to je jen díky té skutečnosti, že co se týká mědi, boom úvěrové expanze narazí na mylně nasměrovaný kapitál a práci, které ještě nebyly přizpůsobeny pomocí běžného napravujícího procesu cenového mechanismu.

Opravdový úmysl argumentu o nevyužité kapacitě, neprodaných – nebo jak se říká nepřesně neprodejných – zásobách a nevyužité práci, se nyní stává zřejmým. Počátky každé úvěrové expanze narážejí na takovéto zbytky starých, mylně směřovaných kapitálových investic a patrně je „napravuje.“ Ve skutečnosti úvěrové expanze nedělá nic jiného, než to, že narušuje práci přizpůsobovacího procesu. Existence nevyužitých výrobních faktorů nečiní neplatnou monetární teorii hospodářského cyklu. Obhájci úvěrové expanze se mýlí, když věří, že z pohledu nevyužitých výrobních faktorů, by potlačení všech možností úvěrové expanze učinilo depresi trvalou. Opatření, které navrhují, by nepřineslo trvalou prosperitu, ale trvale by překáželo procesu přizpůsobení a návratu k normálním podmínkám.

Je nemožné vysvětlil cyklické změny hospodářství na jiném základě, než je teorie, která je obecně označována jako monetární teorie hospodářského cyklu. I ti ekonomové, kteří odmítají uznat v monetární teorii řádné vysvětlení hospodářského cyklu, se nikdy nepokusili popřít platnost jejich závěrů o dopadech úvěrové expanze. Ve snaze hájit svoje teorie o hospodářském cyklu, které se liší od monetární teorie, stejně museli připustit to, že rozmach nemůže nastat bez současné úvěrové expanze, a že konec úvěrové expanze také značí obrat v cyklu. Odpůrci monetární teorie tak vlastně sami sebe uzavřeli v tvrzení, že vzestup cyklu není zapříčiněn úvěrovou expanzí, ale jinými faktory, a že úvěrová expanze, bez které by takový rozmach byl nemožný, není výsledkem politiky zamýšlející snížení úrokové míry a povzbuzující k provedení dalších podnikatelských plánů, ale je uvolněna nějak podmínkami, které vedou k rozmachu bez intervence bankéřů nebo autorit.

Tvrdí se, že úvěrová expanze je uvolněna vzestupem úrokové míry vlivem selhání bank při zvýšení jejich úrokových měr ve shodě se vzestupem „přirozené“ míry. (3) Tento argument také míjí hlavní bod monetární teorie hospodářského cyklu. Zda se úvěrová expanze dostane mimo cestu kvůli podmínkám bankovních levných peněz anebo proto, že banky selžou v utužení podmínek ve shodě se změnami tržních podmínek, je málo důležité. Rozhodující je jen ten fakt, že je zde úvěrová expanze, protože zde existují instituce, které považují za svůj úkol ovlivňovat úrokovou míru tím, že zaručují další úvěry. (4) Kdokoliv věří, že úvěrová expanze je nutným faktorem v pohybu, který přivede ekonomiky k rozmachu, který musí být následován krisí a depresí, by musel připustit to, že nejistější prostředek pro dosažení ekonomického systému bez cyklu leží v zabránění úvěrové expanzi. Ale i přes obecnou shodu, že opatření by měla být přijata tak, aby byl pohyb cyklu v podobě vlny, co možná nejhladší, tak opatření, která brání úvěrové expanzi nejsou zvažována. Politice hospodářského cyklu je dáno úkolem, zachovat rozmach vytvořený úvěrovou expanzí, a navíc zabránit úpadku. Návrhy na zabránění úvěrové expanze jsou odmítány, protože by údajně vedly k trvalé depresi. Nic nemůže být přesvědčivějším důkazem o správnosti teorie, která vysvětluje hospodářský cyklus tak, že tento má původ v intervencích ve prospěch levných peněz, než tvrdohlavé odmítání opustit úvěrovou expanzi.

Člověk by musel ignorovat všechny skutečnosti současné ekonomické historie, kdyby popíral to, že opatření ke snižování úrokových měr jsou (dnes) považována za žádoucí a úvěrová expanze je považována za spolehlivý prostředek k dosažení tohoto cíle. Skutečnost, že hladké fungování a rozvoj a trvalý pokrok ekonomiky je opět a opět rušen umělými boomy a následujícími depresemi není nutně charakteristikou tržní ekonomiky. Je spíše nevyhnutelným následkem opakovaných intervencí, které mají za cíl vytvořit levné peníze pomocí úvěrové expanze.

(1) Jak je vysvětleno v podkapitole „Úvěrová expanze.“
(2) Při absenci úvěrové expanze zde také mohou být podniky, které nejsou plně využívané. Ale ty nenarušují trh více, než nevyužívaná nevýnosná půda.
(3) Fritz Machlup (The Stock Market, Credit and Capital Formation, Londýn, 1940, str. 248) hovoří o „pasivním inflacionismu.“
(4) Jestliže je banka neschopná rozšířit úvěr, nemůže vytvořit boom, i když sníží úrokovou míru pod tržní úroveň. Jen tak dá dárek svým dlužníkům. Závěrem odvozeným z monetární teorie hospodářského cyklu s ohledem na stabilizační opatření není postulát, že banky by neměly snižovat úrokovou míru, ale neměly by rozšiřovat úvěr. Tomu Gottfried Haberler (Prosperity and Depression, League of Nations, Ženeva, 1939, str. 65ff) neporozuměl, a tak jeho kritika je neobhajitelná.

Pokračování příště