Katastrofa jménem Jimmy Carter

Ve věku obdivuhodných 100 let zemřel 29. prosince 2024 bývalý americký prezident Jimmy Carter. Přestože v jednom z nekrologů v americkém tisku autor věří, že „v budoucím hodnocení jednoho z nejslušnějších a nejčestnějších mužů, kteří kdy obývali Bílý dům, s ním bude zacházeno laskavě“, Carterovo politické dědictví je mimořádně problematické a v mnoha ohledech – zejména v zahraniční politice – negativně ovlivňuje americkou politiku dodnes.

Jimmy Carter byl stále ještě „málem“ guvernérem státu Georgie (1971 – 75), když v listopadu 1976 porazil v prezidentských volbách Geralda Forda. Úřadu se ujal v lednu 1977 a své jediné funkční období s pověstí nejslabšího prezidenta v moderních amerických dějinách ukončil v roce 1981 po drtivé prohře s Ronaldem Reaganem.

Vládnutí Cartera charakterizoval Arthur M. Schlesinger slovy: „To, co Cartera zničilo, nebyl snad ani tak jeho nekonečný zmatek v politické strategii, jakkoli ohromující tento zmatek vždy byl, jako jeho nenapravitelná nekompetentnost v detailech“. Carterova administrativa totiž doslova „plavala“ v amatérském řešení domácích hospodářských problémů, se kterými si vůbec neuměla poradit. Ačkoli měl Carter hospodářských problémů nad hlavu a ceny energií letěly vzhůru, odstartoval velkolepou politiku ochrany klimatu a namísto boje s dvoucifernou inflací učinil z ochrany životního prostředí centrální federální agendu.

A přesto hodnocení Carterova čtyřletého působení v Bílém domě spočívá zejména v připomenutí vážných chyb v jím prováděné americké zahraniční politice. Je sice pravda, a to je třeba přičíst Carterovi k dobrému, že pomohl zorganizovat mírové uspořádání mezi Egyptem a Izraelem v Camp Davidu (1979), tím však výčet jeho zahraničně politických úspěchů asi končí.

Bylo by ovšem nespravedlivé vinit pouze Cartera a nepřipomenout současně osudovou roli, kterou v prezidentově rozhodování sehrál jeho poradce pro národní bezpečnost – Zbigniew Brzezinski – polský emigrant, který se pasoval na klíčového znalce Sovětského svazu, jeho historie a jeho politiky. To on založil tzv. „Totalitarian School“, skrze niž prosadil do americké zahraniční politiky „konsensuální sovětologii“ založenou na vlastních emigrantských představách, přestože čas nakonec ukázal, že Brzezinského výklad se ve všech ohledech mýlil. Carter však vlivu Brzezinského zcela propadnul, a podobně jako později Clinton u Albrightové, namísto naslouchání názorů lidí s autentickými americkými kořeny volil zahraničně politická řešení motivovaná spíše odvetou polského emigranta vůči Sovětskému svazu.

Byl to Brzezinski, kdo zcela chybně přesvědčil Cartera, aby v červenci 1979 (půl roku před sovětskou invazí) podepsal dekret svolující vyzbrojování afghánských povstalců proti Moskvou podporované vládě v Kábulu. Na takový krok ze strany USA Sověti reagovali a proto mylné Carterovo rozhodnutí urychlilo sovětský vpád do Afghánistánu. Ostatně Brzezinski byl také autorem myšlenky, kterou Carter zcela převzal, že sovětská invaze do Afghánistánu je předpolím pro sovětské proniknutí do Perského zálivu (aniž by vzal v úvahu, že by takový úmysl musel znamenat konfrontaci se zájmy Pákistánu a Iránu – což bylo nemyslitelné). Na Brzezinského návrh Carter označil Perský záliv za „oblast výsostných amerických národních zájmů, pro jejichž ochranu jsou USA rozhodnuty použít jakoukoliv formu síly“, což určilo obsah americké politiky v tomto regionu na desetiletí dopředu.

Také závěr Carterova funkčního období je spojen s katastrofálními radami Brzezinského. Nejprve Brzezinski tak dlouho intrikoval, aby udržel iránského šáha Muhammada Rezu Pahlavího u moci, až se situace v Iránu zcela vymkla kontrole a Carter musel, pod tlakem okolností, dokonce svolit s organizací záchranné operace 66 amerických rukojmí unesených z amerického velvyslanectví v Teheránu. Ta skončila naprostým fiaskem, hromadou vojenského šrotu a popela v iránské poušti a znamenala pro Ameriku celosvětové ponížení. A nakonec to byl opět Brzezinsky, který vmanipuloval Cartera k vyhlášení bojkotu olympijských her v Moskvě, což bylo pro velmoc rozhodnutí nedůstojné už proto, že to byl Carter, kdo svou politikou urychlil vstup Sovětů do Afghánistánu.

Zbigniew Brzezinski zemřel v roce 2017, do té doby ovšem působil na amerických univerzitách a ovlivnil svým myšlením řadu lidí, kteří dodnes působí na ministerstvu zahraničních věcí USA a stále ovlivňují americkou politiku.

Jimmy Carter zcela zamořil americkou zahraniční politiku tzv. ochranou lidských práv. Paul Johnson, britský historik, tuto politiku označil za „zcela chaotickou a postrádající jakýkoliv charakteristický rys kromě toho, že měla smysl škodit spojencům a přátelům“. Zaplevelení americké zahraniční politiky ochranou lidských práv podobně hodnotil i Henry Kissinger: „Carter učinil z lidských práv hlavní prvek své zahraniční politiky a prosazoval je u spojenců Ameriky tak intenzivně, že jeho volání po abstraktní spravedlnosti občas ohrožovalo jejich vnitropolitickou soudržnost“.

Politika ochrany lidských práv, byť snad dobře myšlena s naivní vírou, že Sovětský svaz a jeho satelitní spojenci je budou nuceni ve svých zemích dodržovat, což se samozřejmě nikdy nestalo, svého původního smyslu nedosáhla. Ač vždy byla a je dodnes chválena mnohými teoretickými akademiky a levicovými médii, jejím dokonalým vítězstvím nebylo oslabení komunistického bloku, jak si Carter sliboval, ale až průsak do kanceláří ministerstva zahraničí ve Washingtonu. Zbytnělá ochrana lidských práv v podání washingtonské byrokracie a demokratických a republikánských neokonů vnesla do americké zahraniční politiky nový moralizující tón, který byl v důsledku vždy použit k ospravedlnění amerických vojenských akcí ve vzdálených koutech světa. I to je dědictví Jimmyho Cartera.

Je pravda, že Jimmy Carter se po skončení prezidentské funkce nestáhnul na svoji farmu, aby tu pokračoval v pěstování burských oříšků, ale s pověstí ochránce lidských práv se věnoval různým humanitárním rolím s politikou nějak spojených. Snad právě tuto druhou část Carterova politického života měl autor nekrologu na mysli tvrzením, že budoucnost bude tohoto amerického prezidenta hodnotit laskavě.

Ač by se snad slušelo vzpomínat při příležitosti smrti bývalého amerického prezidenta Jimmy Cartera jen na vše pozitivní, co je s jeho jménem spojeno, příliš to nejde. Už proto, že vše, čeho jsme byli svědky v Iráku, ve spoluorganizaci tzv. Arabského jara, či za posledních nejméně 10 let vidíme na Ukrajině, jde významně na vrub lidskoprávních „carterovců“ a válkychtivých žáků Zbigniewa Brzezinského – moralistických pozérů a nezodpovědných avanturistů ovládajících dnešní ministerstvo zahraničí USA.