Téma náhlé virality, se kterou manifest dávno mrtvého teroristy zasáhl sociální síť TikTok, mezitím pokryli i další novináři, a například Matouš Hrdina argumentuje, že to jen staří nerozumějí TikToku. (Upřímně, ta informace, že TikToku stačí 1 sekunda běhu videa, aby jej považoval za “shlédnuté”, ta je zajímavá; to jsem nevěděl.) Jak už to na sociálních sítích bývá, aféra je pomalu zapomenuta a dávno se řeší jiná témata, například to, že sněží.
Nicméně asi by stejně stálo za to se na chvíli vrátit k bin Ládinovi a jeho manifestu.
Máme tendenci si představovat teroristy a jejich spolupracovníky jako magory urvané z řetězu, ale “brutální sadista, čistý psychopat” je jen jeden podtyp celého spektra. V nacistické říši by jej reprezentoval Oskar Dirlewanger, zločinec z povolání, který oblékl uniformu SS a pustil se do řezničení. Roztomilý pán už od pohledu, že?
Jenže i mezi těmi nacisty existoval ještě nejméně jeden další extrémní typ: “zmutovaný moralista”. Do této škatulky patřil například Rudolf Höss, kterého jeho otec vychoval v přísné katolické víře, plné sebeobětování a povinnosti, a zamýšlel z něj mít kněze. Höss po první světové válce vystoupil z církve, ale extrémní loajalita, pořádkumilovnost a píle mu zůstaly; bohužel jich využil hlavně při řízení koncentračního tábora v Osvětimi, kde zahynul více než milion lidí. Po válce jej vítězní Spojenci vydali do Polska, kde dostal provaz. Až do samotného konce přitom prý nechápal, co jako udělal špatně a za co jej vůbec soudí.
(Vůbec, přečte-li si člověk soudobé ideologické materiály nacistické říše, moralizováním se to v nich jen hemží a nacistická justice také tvrdě potlačovala “Rassenschande“, sexuální styk mimo povolené kategorie. Židé byli obviňováni hlavně z toho, že korumpují společnost.)
Bin Ládin patří právě do kategorie “zmutovaných moralistů”, lidí, kteří – zdá se, aspoň podle jejich vlastních slov – jsou hnáni hlavně touhou “napravit škody a zavést konečně Pořádek”. Podíváme-li se ještě jednou na jeho manifest v PDF, má jednoznačně morální a moralizující tón. Hned na jeho začátku se deklaruje “mír těm, kdo kráčejí po stezce spravedlivých”, a odhadem dvě třetiny stížností vznesených směrem k Americe se týkají její nemorálnosti.
(Do té kategorie nekompromisních moralistů asi můžeme zařadit i letos zesnulého Teda Kaczyńského. Vydá-li jedinec tohoto typu nějaký “manifest”, asi tam patří z principu.)
Umím si představit, že právě ten nekompromisní moralizující tón může být pro určité čtenáře přitažlivý. Prozrazuje velkou sebejistotu a sebevědomí. Podívejte se na různé dnešní populární “influencery”: sebevědomí, sebejistota a nekompromisnost zjevně táhnou početné publikum, zejména to mladší, které ještě nemá dost zkušeností.
Pak ale není zas tolik divu, že na chvíli zarezonoval i bin Ládin. V trochu jiném světě by třeba dnes nebyl mrtvolou, ale influencerem. A jeho kanál by se mohl jmenovat třeba OnlyFatwas.
V podstatě máme kliku, že to nestihl.
(9 votes, average: 5,00 out of 5)
Loading... 
Proč jsou islámské země tak chudé? Tedy vyjma těch s ropou. Je potřeba číst článek celý, jinak by reakce typu, ptž reakce, ŽE — zlej bílej měl v historií kolonie a vyžíráme jejich bohatství by bylo fest vytrženo z kontextu…
nu?
viz https://1url.cz/SuDid
Období tanzimatu – takové té,jakto nazvat, no westernizace islámských zemí, kterou se fundamentalistickým muslimům jménem Mohameda a jeho boha nelíbilo.
Muhammad Ali (1769-1849) byl Albánec, který se stal zakladatelem moderního Egypta, který se nakonec stal skutečnou hrozbou pro osmanského sultána a jeho říši. Ali byl nějakou dobu v Evropě a pak byl v Egyptě odkud poslal ve 20. letech 19. století studenty do Evropy, aby přinesli zpět znalosti o medicíně, průmyslu a vojenské technologii. To vedlo ke kulturní renesanci v arabsko-muslimském světě, na krátkou chvíli, malý okamžik v historii. Osmanský sultán totiž musel ustoupit reformám a v roce 1876 byla vyhlášena ústava, která pak vedla k období Tanzimatu s parlamentní vládou s monarchou (sultánem) na vrcholu. Bylo to politické vedení, které to ve větší politické hře v impériu považovalo za příliš dobré, zatímco „většina lidí“ si toho tolik ani nevšímala. Evropa se přiblížila arabsko-muslimským zemím, jak kulturně, tak tím, co dnes nazýváme intervencemi ( měly se postupně starat o „vlastní“ menšiny v arabsko-muslimských zemích). Tento přístup a vliv evropské kultury znamenal, že náboženské autority byli povzbuzen k:
– praktikovat pravý islám (Islám proroka)
a Výzva k islámské jednotě: Jamal al-Din al-Afghani (1839–1897).
– praktikovat pravý islám (prorokův islám): Mohamed
Abduh (1849–1905). Ideologické teze a rady o bratrství mezi všemi
Islámské ideologické školy (školy práva) položily základ dnešního Muslimského bratrstva.
V islámském světě se mocným dařilo tisknout až do roku 1729 v osmanském Istanbulu. Až v roce 1798 přišly do Káhiry tiskárny (se vstupem Napoleona, jedním z několika „západních“ velkých politických sporů, které se odehrály o , jak to tenkrát bylo označeno, že „země jiného muže“). Pak islámští učenci v Alexandrii rychle zničili tiskové desky. Báli se totiž ztráty své moci, pokud by se islámské texty rozšířily a staly se předmětem zkoumání, polemiky no prostě logické kritiky.
Wahhábismus/salafismus se stal politickou sektou na Arabském poloostrově v roce 1744, kdy Muhammad ibn Abd-al-Wahhab uzavřel smlouvu s Muhammadem ibn Saudem. Později se díky ropnému bohatství Saúdská Arábie stala mocným faktorem Mohamedovy postoje a praktiky jsou následovány. Jamal al-Din al-Afghani poskytl inspiraci pro PAN-islamismus. Tři lidé, kteří vedli pokračující politizaci již politické doktríny proroka Mohameda (trilogie Koránu, Hadísů a Síra), byli:
Sayyid Qutb (sunnita), Abul Ala Maududi (sunnita) a ajatolláh Chomejní
(šíia). Záměrně říkám, že udělali politizaci. Vytvořili historii islámu ještě silnější, ještě více zasahovali do toho, co by si muslimové měli myslet a praktikovat, aby hájili, zachovali a prosazovali tuto ideologii. Ale nezměnili trilogii, protože Alláhova zjevení byla dokonale vytvořena od nepaměti a slova a činy proroka Mohameda byly příkladem dle nich dokonalého člověka. Jedna z knih Abula Ala Maududiho byla evidentně povinná dokonce i v mešitách v Anglii: viz, stačí si dohledat-Let Us Be Muslims strana 290 vyzývá k islamizaci vládnutí a způsobu života v neislámských zemí. Maududi je vzorem pro prostředí mešit, i včetně Norska. Zdroj: Eugene Rogan, The Arabs, A History