Kdo je vlastně více zkorumpovaný? Maďarsko, nebo Evropský parlament?

Že je Maďarsko jakousi černou ovcí Evropské unie, platí už delší dobu. Zejména jeho premiér Viktor Orbán totiž rozhodně není poslušným vykonavatelem každého nařízení či doporučení, které z Bruselu či ze Štrasburku přijde. Což platilo i v tomto kalendářním roce.

Někteří Orbánovi odpůrci, ať už v Maďarsku či v zahraničí možná věřili tomu, že maďarští voliči v letošních dubnových volbách procitnou a Orbánovu stranu Fidesz pošlou do opozice. Věřila tomu například předsedkyně naší Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová, která zkraje roku na sociální síti mimo jiné napsala: „Češi už svého Babiše vyhnali. Pevně doufám, že se to povede i Maďarům“ (viz odkaz zde). Nejen tuto naši progresivní političku, ale i mnohé vrcholné bruselské politiky však musel výsledek maďarských voleb dosti zklamat: strana Fidesz totiž získala v 199členném parlamentu 135 křesel, což znamená, že vůči EU neposlušný Viktor Orbán bude pokračovat v premiérském křesle (ve kterém je mimochodem nepřetržité od roku 2010) i další čtyři roky.

A tak vrcholných evropským orgánům nezbylo, než Maďarsko za neposlušnost jeho premiéra a neuvědomělost tamních voličů potrestat. Stalo se tak v září letošního roku, kdy Evropská komise navrhla odebrat Maďarům 7,5 miliardy eur z evropských fondů kvůli nedostatečnému potírání korupce a problematickému přidělování veřejných zakázek. Orbánova vláda pak dostala dva měsíce času na nápravu, nějaké protikorupční zákony i přijala, Evropské komisi to však nestačilo. Konečný výsledek tohoto sporu byl nakonec takový, že Rada EU na prosincovém zasedání snížila Maďarsku zmrazenou částku na 6,3 miliardy eur výměnou za to, že premiér Orbán na poslední chvíli ustoupil od blokování společné půjčky států EU Ukrajině (ve výši 18 miliard eur).

Na zmiňovaném zasedání ostatní členské země EU také Maďarsku schválily takzvaný plán obnovy, na jehož základě může země dostat 5,8 miliardy eur z mimořádného fondu pro důsledky pandemické krize (viz odkaz zde). Lze tedy říci, že evropské státy si souhlas maďarského premiéra s půjčkou pro Ukrajinu koupily za nějakou tu miliardu eur pro jeho zemi.

Co mi však na dané záležitosti přišlo paradoxní úplně nejvíc, bylo to, že evropské orgány zdůvodňovaly odebrání části peněz Maďarsku z jejich fondů tím, že by mohly kvůli vysoké korupci v této zemi být rozkradeny či zneužity na jiné účely. Ne, že by se to snad nestávalo – i u nás v České republice bychom o tom určitě mohli povídat. Ovšem asi téměř každý, kdo sleduje politiku aspoň okrajově, zaregistroval v závěru roku informace o tom, že při policejní razii v Bruselu bylo v prosinci zadrženo několik politiků Evropského parlamentu v čele s jeho místopředsedkyní Evou Kailiovou.

V jejím bruselském bytě totiž policisté nalezli finanční obnos ve výši 600 tisíc eur (zhruba 14,6 milionů korun), které zřejmě byly určeny jako úplata k tomu, aby Kailiová v Evropském parlamentu lobovala za zájmy Kataru (viz odkaz zde). Na tomto příkladu je vidět, že Bruselu se ne nadarmo říká, že je hlavní město lobbingu (což lze volně přeložit jako hlavní město korupce). Je proto dosti paradoxní, když zrovna korupce je věc, kterou orgány Evropské unie „neposlušnému“ Maďarsku nejvíce vytýkají.