Kdo se bojí Roberta Fica?

Zjevně ano. Potřebujeme k tomu několik předpokladů. Předně náležitou náladu obyvatelstva, usměrněného a zmanipulovaného médii, donedávna režimními, dnes propagandistickými v opačném směru. Těch hrubostí, sprostot a nadávek, co jsme si o Ficovi a jím reprezentované politice mohli přečíst v uplynulých dnech a týdnech, nebylo málo. Na jeho adresu se vyjádřili kdejací novináři i čeští či slovenští představitelé, od našich médií schytal přídomky jako „odpad“, „extremista“, „nejhlubší dno“, „člen mafie“, „likvidátor právního státu“ a kdeco dalšího. Náš prezident jej po vítězných volbách nazval zklamáním.

Známí slovenští herci zase „tím, kdo se bojí, aby ho nezavřeli“ (Vášáryová)“, případně „demagogem a proruským autokratem“ (Kňažko). Nejdál asi v tomto směru došel šéf strany Progresivní Slovensko a místopředseda Evropského parlamentu Michal Šimečka, jenž se před parlamentními volbami dopustil tvrzení, že „kdyby (Fico) vyhrál, mnozí Slováci ze země odejdou.“

Tímto kobercovým náletům nepravd, podezření, obvinění a útoků byl tehdy vystaven po celý čas před volbami do Národní rady a de facto také, a možná ještě silněji, před volbami prezidentskými, v nichž podporoval Petera Pellegriniho, který mu sice před pár lety pěkně zatopil (po vraždě novináře Kuciaka), ale dnes oba pochopili smysl slova konstruktivní spolupráce. A to celé pochopitelně vadí druhé straně, financované, stejně jako ještě stále prezidentka Čaputová,a nejspíš i její předchůdce Kiska i premiéři Matovič a Heger, ze zdrojů navázaných na americký bankovní a spekulativní kapitál. Ostatně Open Society Fund byl, není-liž pravda, jedním z předchozích pracovišť oné nenápadné právničky z Pezinku.

Navzdory tomu, že je to celé velmi tragické, obávám se, že je to jednodušší, než se zdá. Fico, který ještě kolem roku 2006 byl velkým eurohujerem, pochopil, že jeho národ má jiný názor a zvolil si ho proto, aby jej prosadil. A on se o to snaží. Podobně jako Viktor Orbán v Maďarsku. Bude-li tento trend narůstat (naší upatlaně poslušné vlasti se to žel netýká), bude to představovat pro euroadministrativu vážný problém, jemuž se říká „vědomí suverenity členského státu“. Bude-li Brusel toto dlouhodobě potlačovat, se zlou se potáže, a zřejmě to i ví. Tím, že někteří vůdci odejdou – na odpočinek, či jinak, problém nezmizí, spíše naopak.

Takže kdo se vlastně nejvíc bojí Roberta Fica? A proč?