Kdysi země orlů |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

5. dubna se v Bruselu odehrálo uzavřené zasedání Blinkena, Leyenové, Borella a arménského premiéra Pašinjana, na kterém byly uzavřeny dohody o rozsáhlé kooperaci v politické, ekonomické sféře a v humanitárních oblastech s cílem integrace Arménie do EU a NATO. Ázerbájdžánský info portál Caliber dohody kvalifikuje jako vojenský pakt. USA poskytnou Arménii expertní pomoc s vypracováním nové vojenské doktríny a podpoří povýšení potenciálu silových struktur země. Hlavním cílem partnerství, jak je v podobných případech běžné, nebudou arménské zájmy, ale zájem USA vklínit se do oblasti jižního Kavkazu a nějak tak mimoděk se zmocnit i arménské ekonomiky. V politice USA administrované i těmi nejbrutálnějšími prostředky je absolutně prioritní prosazování amerických hmotných zájmů, které je nadřazené všem ostatním principům. Arménské vedení vsadilo osud země do dohod se Západem, přitom americký ministr před zasedáním v Bruselu telefonoval ázerbájdžánskému diktátorovi, že dohody s Arménií nepůjdou proti ázerbájdžánským zájmům, přitom Arménie a Ázerbájdžán se nachází v poloválečném stavu a zájmem Ázerbájdžánu je oslabení Arménie. Arménie očekává od Západu osudovou pomoc v existenciálním konfliktu s okolním turkofonním světem.

Z dojednávaných principů nové arménské vojenské doktríny vyplývá, že USA poskytnou nezbytnou pomoc s ochranou arménských hranic, které dnes z části střeží ruští vojáci. USA mají z pochopitelných důvodů zájem o vojenskou přítomnost na íránské hranici, přitom Arménie a Írán jsou dnes spřátelenými zeměmi. Do jakého typu nových konfliktů a nebezpečí vtáhne Arménii krátkozraká politika jejího současného vedení? Poradce íránského nejvyššího lídra pro zahraniční věci Ali Akbar Velajati komentoval dohodu v Bruselu slovy, že USA a země NATO vyvolají v oblasti nové konflikty, aby našly důvod pro své vměšování.

USA pošlou do Arménie vojenské skupiny, které prověří možnosti protivzdušné obrany sil zemí CSTO, která je založená na ruských systémech, jinak řečeno Arménie se podělí o tajné vojenské informace s válečným agresívním konglomerátem NATO a s USA. Arménie od svého vzniku vojensky úzce s Ruskem kooperovala a až do doby, kdy se arménské vedení počalo odklánět od Ruska, bezpečnost Arménie i Náhorního Karabachu byly plně garantovány. Informace o tom, že Pašinjan a Leyenová v Bruselu posuzovali status ruských vojenských objektů, mají surrealistický nádech, této ženštině svěřuje Pašinjan do rukou osud své země. Na bruselských jednáních byl dohodnut proces postupného snižování arménské závislosti na ruské vojenské technice a vzdělávání vyšších důstojníků. Američané se budou podílet na vojenských cvičeních a výcviku. USA slíbily Arménii účast v programu “Zahraniční vojenské financování”, podobné programy se otevřou i v EU.

Obvykle ve střetu s budoucí realitou politické manipulace jednou přestanou fungovat a nezbude než holá pravda, často dost tvrdá. Pašinjan v roce 2005 napsal: “Odsuzují naše předky, že neudělali nic, abychom dnes žili důstojně a hrdě, naši předkové se o potomky nestarali ani tak, jako se o ně starají podle instinktu zvířata..” Pašinjan se domnívá, že když staré historií prověřené vazby vymění za konspirace s Leyenovou a Pentagonem, Arméni budou žít důstojně, může ovšem doufat v důstojnost typu českého protektorátu a podobně zruinovanou ekonomiku, jinak řečeno totální závislost bez svobody.

Předkové o nichž tak podivně soudí Pašinjan, založili jednu z prvních civilizací, Urartu, legendární impérium Tigrana Velikého, království Bagratidů atd. Arménii si mezi sebou rozdělili Osmani a Írán a jen zásluhou Ruska, které se počátkem devatenáctého století zmocnilo části území na jižním Kavkaze, Arménie vůbec existuje. Jerevan postavil architekt Abovjan, kterého přivolal z Londýna Lenin a je historickou pravdou, že z nejzaostalejšího obyvatelstva oblasti, udělala sovětská moc hrdý a vzdělaný národ. V Turecku zůstaly po Arménech jen hroby.

Pašinjan nedávno v hovoru s Wall Street Journal prohlásil, že nikdy nepodporoval vztahy s Ruskem, ale upřednostňoval vztahy s Tureckem a turkofonním obyvatelstvem oblasti. Pašinjan pohrdá předky, kteří se museli pokořit silnějším sousedům, přitom u Turků najde nadřazenost a turkofonní obyvatelstvo oblasti se domnívá, že Arménie nikdy neexistovala, jedná se pouze o historickou provincií Ázerbájdžánu. Pašinjan nikdy netrval na arménském Karabachu a bez velkých výčitek pošlapal historii a tohoto území se lehce vzdal, protože tak chtěli jeho západní spojenci. Nová vojenská doktrína a nová politická orientace země nejsou zárukou dobré budoucnosti Arménie, protože jsou založeny pouze na hmotných principech. Ruská vazba na Arménii neměla hmotných charakter, ale duchovní, Arménie je z pohledu finančních toků pro Rusko ztrátová a ruská vojenská přítomnost v malé Arménii není pro Rusko významná. Arménie je Rusku velmi blízká spirituálním a religiózním charakterem, a odtud velké zklamání na ruské straně z počínání arménského vedení.

V arménském Verelq píše Ruben Margarjan, přítomnost EU a NATO na jižním Kavkaze nevyhnutně povede ke ztrátě důvěry k Arménii v celém regionu a k eskalaci vojenských konfliktů. Západ přemění oblast v arénu geopolitického soupeření. Pašinjan čím dál víc vede zemi k osobní diktatuře, zakomlexovaný Pašinjan se domnívá, že Arménie byla ruskou pevností a aby ji dovedl na Západ, strhne za každou cenu ruské mosty.