Luxus trpaslíků |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Reakční intelektuál velkého jména Patrick Buisson je mj. autorem knih “Konec jednoho světa” a “Décadance”, v interview ve Figaru o některých aspektech západní krize. Myslitel osvěžuje některá fakta, kterých si už nevšimneme, ale jejich význam v genezi dnešní západní mizérie je nezastupitelný. Radikální feminismus se pokoušel prezentovat všechny ženy jako vykořisťovanou třídu v systému rodiny, ovšem už Bedřich Engels tuto ideu odmítl a mluvil o lenosti a parazitismu buržoazní ženy, kterou považoval za speciální odrůdu prostitutky, vyznačující se sdílením majetku, kde zneužívaným byl spíš partner. První feministické militantky se rekrutovaly z vyšších buržoazních tříd. I když buržoazní žena netrpěla ekonomickým vykořisťováním, neznamenalo to, že nepodléhala jiným formám maskulinní dominance. Pohled feministek na ženu z lidu byl velmi rozporný, obzvlášť v případě matky coby pevnosti rodinného krbu. Dělnická rodina je žáruvzdorná tvrz. Jenom velmi obtížně zde mohly buržoazní feministky operovat problémem maskulinního imperialismu Tradice lidové rodiny měly pevné základy, muž odevzdával ženě mzdu, tím se nastolil druh “rozpočtového matriarchátu”, který setrval až do šedesátých let 20. století. Nikdo nebyl víc v opozici proti námezdnímu poměru ženy než dělníci samotní, kteří viděli v matce pevnost, schopnou umřít při plnění povinností. S tímto pohledem feministky nepohnuly. V jednom slavném francouzském filmu odpovídá dělnická žena agitující feministce: “Ty věříš, že má matka, babička a tety usilovaly o to, aby mohly sbírat špony ve fabrice…”

Klíčové teze o demografickém nahrazení evropské populace shrnul před lety ve své knize spisovatel Renaud Camus, nebo už v roce 1973 Jean Raspail v bestselleru “Tábor svatých”, evropskounijní mainstream ani s lety nepolevil v nenávistných útocích proti těmto spisovatelům. Raspail už tenkrát píše o iminentním násilném obsazení Francie z migrantských flotil třetího světa. Prvním, kdo alarmoval proti tomuto nebezpečí Francii, byla velká autorita doby, ekonom, sociolog a demograf Alfred Sauvy, bývalý poradce ministerského předsedy Mendès France. Demograf v parlamentu v roce 1973 při projednávání zákona o interrupcích: “Je obrovskou chybou se domnívat, že děti odjinud zaplní naše vlastní propasti. Ať už je to Německo nebo Francie, nemůžeme se spoléhat, že děti z jiných zemí vyjdou vstříc naší lenosti neplodit děti. Tyto země neriskují pouze revoluci příchozích žoldnéřů, ale jistý druh rozkladu, který přináší ztráta smyslu života.” Tenkrát varoval i velký politik Michel Debré: “Zamyslete se nad demografií Afriky a Blízkého východu, vysoký populační přírůstek v důsledku tamních mravů a vůle místních vlád. Nejde o žádný historický proces, ale o monumentální chyby západních vlád. Akceptujeme risk zestárnutí a před našimi branami populační růst a mládí.” De Gaulle měl právě toto na zřeteli, když vyšel vstříc alžírské revoluci: “Pokud je integrujeme, pak všichni Arabové a Berbeři se stanou Francouzi, jak jim zabráníme, aby neosadili metropoli.”

V historii francouzské krize hrál 11. červenec 1975 velkou roli, zvítězila tzv. individuální svoboda proti stabilitě rodiny. Nikdo se nezamyslel nad dopadem zákona o liberalizaci rozvodů na sociální nerovnost ve společnosti. Rozvod se stal masovou záležitostí, masy svobodných nebo rozvedených matek to uvrhlo do bídy. Myšlenkový horizont zákonodárců se omezuje na favorizované společenské skupiny. Autonomní svět nové buržoazie je v opozici světu lidové rodiny. “Život začíná v 30, 40, 50”, od té doby je tato idea součástí uměleckých fikcí. Kouzelný nový začátek rezonuje v hlavách čtenářek feministického tisku.

Všechno probíhá jakoby veřejné politice hlavně záleželo na procesu individualizace, masová rozvodovost je svým způsobem vrcholem tohoto procesu. I když cena je různá, rozvodovost je dnes vlastní buržoazním i lidovým kategoriím. Ženám favorizovaných kategorií naroste svoboda v kariéře a sociálních pozicích, ženám z lidových vrstev přibudou sociální limity, ekonomická prekérnost a nevyhnutelné zchudnutí v akumulativním efektu. Rozvodovost je bombou fragmentující společnost, která neušetří žádný aspekt rodinného života. Má devastující dynamiku, zničila důležitou roli ženy lidových vrstev – ochránkyně rodinného krbu. Liberální chápání rozvodu je luxus trpaslíků, jehož důsledky se pozorně maskovaly.

Západní společnost připomíná radostné tančící stádo, které vedou na porážku. Stádu vsugerovali, že radost tance je věčná. Medicína tento stav nazývá asphyxiophilie, uškrcením partnera nebo sebe sama stupňovat orgastickou rozkoš. Západní společnost podle Buissona už překročila hranici dekadence, jsme ve stadiu parodie dekadence, což znamená znesvěcení svatyň profánními symboly hlupáků. Jeden svět končí, jaké budou kontury nového světa? Digitalizovaný transhumánní člověk napumpovaný technologií. Diktatura malých zelených Khmerů a nadrogovaných furií. Mrtvolná komora utilitaristicko-sanitárního impéria, kde se dá “důstojně” umřít, když se nazná, že dotyčný už není života hoden a je do té míry neslušný, že sám neumře dost rychle, aby nemařil veřejné fondy. Je jasné, že k sakralizaci tohoto ubohého kýče určitě dojde, stejně jako se kdysi znásilnila historie. Bernard Shaw napsal: “Snadno se postaví chrámy, ovšem aby tam sestoupili bozi, není tak snadné.”