Na důchody musíme jinak

Stát není pojišťovna, stáří není pojistná událost a důchodový fond je fiktivní položkou státního rozpočtu, běžně se z něj bere na jiné výdaje a jindy zas přidává z jiných příjmů státu.

Ono „pojištění“ je docela normální daň. Rozumní lidé se shodnou, že daně by měly být vyšší a nižší by měla být jejich progrese. Ale opravdu málokoho napadne tak bizarní věc, že kdo platí vyšší daně, měl by od státu dostávat lepší „služby“.

Ne. Vztah poplatníka a státu není vztahem klientským. Stát se stará o veřejné statky, u nichž je spotřeba rozptýlena a nelze ji poskytovat individuálně, nebo u kterých mohou nastat kladné vedlejší účinky (pozitivní externality) či záporné vedlejší účinky (negativní externality). Nic jiného stát dělat nemá, resp. nesmí. Vše ostatní si člověk může zajistit na svobodném trhu sám a stát k tomu nepotřebuje.

A takzvaná „zásluhovost“? Cožpak člověk platící vyšší daně požaduje lepší veřejné osvětlení, tvrdší asfalt ve své ulici, armádní tank pro své bezpečí nebo východ ze stanice metra ve své předsíni? Přesto si mnozí myslí, že podle výše daní (jejich části se lživě říká zdravotní a sociální pojištění) mají brát důchod.

Bohatší lidé mají zpravidla větší majetek, mají (nebo mohli mít) více naspořeno. Existuje tisíc způsobů, jak se individuálně připravit na stáří. Někdo sbírá starožitnosti, jiný vychoval pět vděčných dětí, další si koupil sad. Stát není finanční ústav ani úschovna úspor. Z vysokých daní se platily důchody lidí, kteří jsou dnes již po smrti. Má člověk, který platil vysoké daně, nárok, aby mu dnešní mladí platili lepší komfort ve stáří? Nemá. To není úlohou státu.

Stát si vymyslel důchody kvůli těm nejchudším, co si nenašetřili (ať už vlastní neschopností, vinou či kvůli nedostatečným schopnostem), aby jejich chudoba neobtěžovala společnost jako celek. Aby mohli klidně dožít a aby neumírali na ulici. Důchod nemá nahrazovat soukromý komerční finanční systém. Má poskytovat základní sociální minimum.

Pravidla měníme třikrát ročně

Lidé dnes počítají procenta a dny, než jim vznikne nárok na důchod, jeho výši porovnávají se svou mzdou, s důchodem rodičů a jiných profesí. Jenomže v debatě o důchodech je všechno úplně špatně. Kde je ta zásadní důchodová reforma, na kterou čekáme už desetiletí? Nestačí přece změnit drobné parametry a přít se o dny, o měsíce a procenta. Dnešní důchodový systém je do budoucna neufinancovatelný. Měli bychom se proto na důchody začít dívat jinak a neměnit podmínky 3x ročně. Víte, že jsme minulý měsíc schvalovali jednadevadesátou změnu? Takhle vypadá jistota a stabilita? Jak se mají mladí lidé rozhodovat, když vidí, že než dospějí do mého věku, změní se podmínky pro jejich důchod stokrát?

Všichni jsme svými odvody financovali důchody prarodičů a rodičů a naše platby už se dávno utratily. Naše důchody zaplatí generace našich dětí, proto je fajn, pokud jsme si nějaké pořídili. Žádné odvody nestačí k tomu, aby ufinancovaly důchodový systém. Za posledních 30 let jsme důchody dotovali z jiných příjmů částkou 1,5 bilionu korun.

Proč se hádáme o parametrické údaje? Proč nemáme na stole skutečnou reformu? Cožpak se na důchody nelze dívat jinak? Ne hned zítra, ale co připravit budoucí důchodovou změnu, která by začala platit za deset let?

Tabu téma – horní hranice a superdůchody

Proč mají bohatí lidé dostávat od státu obrovitánské důchody? Musíme desítkám tisíc lidí vyplácet důchody nad sto tisíc korun? Skutečně by bylo nespravedlivé stanovit horní hranici?

Podobná debata se do roku 2015 vedla o výživném na děti, než ji omezil Ústavní soud. Řekl tehdy, že dítě má soubor potřeb, které je třeba uspokojit, aby nestrádalo. Synek bohatých rodičů bude nejspíš bydlet ve větším pokoji, nosit kvalitnější oblečení a navštěvovat dražší kroužky. Ale pryč je doba, kdy bohatí rodiče platili statisícové výživné. Dnes soudy stanovují i těm nejbohatším výživné ve výši 20.000 až 40.000 korun. Co kdybychom se tím inspirovali?

A to nemluvím o rozhazovačném státu, který upravuje důchodové parametry, aby na důchodech ušetřil. Stát má ale primárně šetřit u sebe. Má škrtat zbytečné agendy a rušit instituce, které nejsou pro jeho činnost nezbytně potřeba. Jenomže on se chová přesně naopak – od občanů žádá více peněz, které pak rozháže na zbytečnosti.

Potřebujeme základní koncepční změnu, co vydrží desetiletí, a ne se hádat o procenta a o měsíce.

Daniela Kovářová