Nedostatečná na vysvědčení českého školství |

Sdílet článek:

JIŘÍ WEIGL

Tak nám zase skončil jeden školní rok a je třeba konstatovat, že degradace vzdělávání u nás pouze pokročila o kus dále a že se zdá, že bude jenom hůř.

To, že by ze škol jakéhokoliv stupně u nás vycházeli žáci vzdělanější a lépe připravení na život než v minulosti, si snad nemyslí nikdo, nejméně pak zaměstnavatelé, kteří se s tímto výsledkem našeho vzdělávacího procesu musejí v praxi potom potýkat.

Oblíbeným vysvětlením tohoto nelichotivého stavu bývá, že u nás stále převažuje rakousko-uherské biflování, zatímco moderní doba si žádá kompetence a vyznat se v souvislostech. Nevím, jaká přebytečná fakta žáci biflují, když jejich všeobecné znalosti jsou až na vzácné výjimky katastrofální a stále se horší. Ale ministerstvo školství chystá radikální redukci učiva a znalostí, které mají žáci a studenti ve školách získávat, ve prospěch oněch magických kompetencí. Co to má vlastně být, není zcela jasné, zdá se však, že kompetence zjevně chybějí početnému osazenstvu resortních pedagogických výzkumáků, které po generace zásobují školský systém permanentními reformami směřujícími neomylně vždy k horšímu.

Naše země historicky vždy vynikala dobrou kvalifikací svého obyvatelstva, kterou získávalo ve vzdělávacím systému založeném za monarchie. Platilo to za Rakouska, za První republiky i za komunismu, jehož ideologické glajchšaltování české školství přežilo a navzdory němu bylo schopno poskytovat svým absolventům dobré a konkurenceschopné vzdělání. Svědčí o tom jak úspěchy početných českých emigrantů ve světě, tak zájem zahraničních investorů o naši zemi oceňujících levnou a kvalifikovanou pracovní sílu u nás.

Bohužel, vývoj po roce 1989 se z této tradice vymknul. V reakci na komunistickou totalitu byl opuštěn její koncept jednotné základní školy, který zajišťoval vzdělávání všech žáků podle jednotných osnov a učebních programů. Tento systém byl shledán neslučitelným s fungováním svobodné společnosti a do školství vstoupila pluralita, která se však bohužel stala synonymem chaosu, jenž trvá dodnes a stále se prohlubuje.

Bylo opuštěno jednotné řízení vzdělávací soustavy. Základní školství bylo předáno obcím, středoškolské krajům a vysokoškolské vzdělávání si ponechal stát. Ministerstvo základní školy řídí pouze nepřímo prostřednictvím metodik a neziskových, většinou progresivistických organizací, jimž předalo „kompetence“ v oblasti obsahu výuky. Představa, že pluralita vzdělávacích programů a pestrá nabídka školských institucí přinesou zvýšení kvality výuky, že noví „Komenští“, potlačovaní komunismem, pozvednou úroveň vzdělávání a výchovy na novou vysokou úroveň, se v žádném případě nenaplnila.

Rozbití jednotného systému přineslo s sebou dramatické rozdíly v kvalitě vzdělávacího procesu a neporovnatelnost jeho výsledků. To je zásadním problémem pro přijímací řízení na vyšší stupně vzdělávání i pro žáky a studenty samotné. V případě změny školy narážejí na dramatickou rozdílnost jak kvality, tak obsahu výuky. Výsledkem jsou bizarní kolotoče kolem státních maturit a nesmyslně vyhazované miliardy, které se točí kolem podivné organizace Cermat, panoptikální hysterie kolem přijímaček atd.

Úpadek českého školství prohloubila bláznivá představa, že maturitu musejí mít pokud možno všichni a vysokoškolské vzdělání většina. V honbě za počty úspěšných absolventů dramaticky klesla jejich kvalita. Další ránu našemu školství zasadil šílený ideologický progresivistický koncept inkluze, který zrušil speciální vzdělávání pro handicapované děti a s miliardovými náklady je zařadil do standardního systému. Výsledkem je frustrace handicapovaných v kolektivu ostatních a snížení celkové úrovně a tempa výuky při zaměstnání tisíců dříve neexistujících pedagogických asistentů.

Maturitní vysvědčení se rozdávají v oborech, kde postačoval dříve výuční list. Obří inflací trpí vysoké školství zcela opouzdřené v hypertrofovaných akademických „svobodách“ a neschopné jakékoliv racionalizace. Desítky soukromých vysokých škol v nepotřebných oborech konkurující početným zbytnělým státním univerzitám, s nimiž soupeří ve snadnosti získání diplomu. Pro špatně placené vysokoškolské učitele je výuka studentů jenom nepříjemnou překážkou ve snaze o získání grantů a provozování často velmi pofiderních „výzkumů“. Studenti soustavně nestudují, většinou při studiu pracují, nečtou žádnou doporučenou literaturu, ba dokonce ani skripta. Zkouší se pouze písemně pokud možno zjišťovacími otázkami, aby byl zkoušející co nejméně obtěžován a vyhodnocení za něho mohl udělat počítač. Živého zkoušejícího potkají studenti masových škol většinou až u státnic. Neumějí se ústně ani písemně vyjadřovat, psaním SMS zpráv se to naučit nedá. Umělá inteligence je dnes zbaví povinnosti předkládat bakalářské a diplomové práce, takže lze čekat pouze další snížení nároků.

Vláda, jejíž většinu tvoří brněnští učitelé a jejíž premiér je sám původním vzděláním učitel češtiny a dějepisu a později ministr školství, této dlouhodobé degradaci nejen přihlíží, ale naopak ji sama iniciativně prohlubuje. Je její neodpustitelnou vinou, že zcela otevřela náš vzdělávací systém progresivistickým neziskovkám a zaplevelení výuky jejich genderovou a zelenou ideologií.

Symbolem současného stavu českého školství je tragická postava současného ministra školství brněnského muzikologa Beka. Za stav svého resortu si zaslouží na dnešním pomyslném vysvědčení velkou nedostatečnou.