Neznámý Rothbard: Nepublikované články III. |

Sdílet článek:

Buchanan byl samozřejmě pionýrem ekonomické školy “teorie veřejné volby”; a jak on, tak Gordon Tullock (1922-2014) velmi obdivovali klasické dílo Anthonyho Downse (n. 1930) v této oblasti “An Economic Theory of Democracy”, (217) Rothbard nikoliv. Shledal v Downsově díle stejně chybné používání falešného předpokladu, které odsuzoval u Buchanana. “Jejím klíčovým selháním je přijetí módního positivismu naší doby, který tvrdí, že teorie spočívající na falešných předpokladech může být dobrá a hodnotná, jestliže může dávat dobré ‘předpovědi’ založené na ‘testovatelných’ výrocích. To ignoruje tu skutečnost, že v lidském jednání nejsou výroky ‘testovatelné’ tímto způsobem.” (218)

Jako obvykle Rothbard není spokojen jen s obecným odsouzením. Ukazuje detailně, jak Downsovi chyby v teorii jeho knihu znehodnocují. Downs činí arbitrární předpoklady o racionálním jednání; on “postupuje skrze knihu s tím, že posuzuje některé jednání jako ‘racionální’, jiné jako ‘iracionální’ atd., notabene pod maskou toho, že nedělá etické hodnotové soudy.” (219)

Rothbard má malé použití pro různé Downsovy prediktivní hypotézy, shledává je vágními nebo chybnými. Jeden příklad zde musí stačit: “…je učiněno otevřené prohlášení bez výhrady: ‘Volební hlas proti jakékoliv straně není hlasem proti vládě per se, ale čistým nesouhlasem s okrajovým jednáním, které strana provedla… Když já [Rothbard] volím, volím někdy proti vládě per se; toto jednání dostatečně vyvrací Downse.” (220) Downs odsuzoval anarchisty k analytickému zapomnění pomocí arbitrárního předpokladu.

Rothbard rychle vyřídil ještě jednoho budoucího nositele ceny v jménu Nobela za ekonomii ve své recenzi knihy Roberta W. Fogela (1926-2013) “The Union Pacific Railroad.” (221) Fogel tvrdil, že zakladatelé Crédit Mobilier nebyli šejdíři. “Z pohledu ‘společenské návratnosti,’ byla železnice neobyčejně zisková a vyplácející se. Fogel oslavuje železnice a jejich přínosy; a známý podvod zakladatelů Crédit Mobilier je odmítnut jako mýtus, jako zisky, ne více než obhájené ‘rizikem’ zakladatelů.” (222) Pro Rothbarda celá linie Fogelovy argumentace spočívá na základním omylu: “Nejsem ohromen nicméně tím bodem pohledu, který se strachuje o ‘podnikatelský zisk’ převzatý lidmi, kteří obdrželi štědré vládní dluhopisy, a kteří se divili nad tím, za jakou cenu tyto dluhopisy mohou následně prodat na trhu.” (223)

Fogel selhává v tom, aby rozlišoval mezi ryzími investicemi na trhu a “investicemi” dotovanými vládou. Přirovnávání těchto dvou k sobě, ukazuje na nedostatek pojmové jasnosti. Fogelova chyba odráží to, že dává přednost vládní kontrole ekonomiky: “Fogel uzavírá tím, že výstavba Union Pacific byla pěkná; nicméně byl by býval dával přednost tomu, že by železnice byla vybudována zcela jako vládní podnik, tak že by náklady byly minimální a vláda by mohla sklidit zisk za ‘podnikatelské riziko,’ v tomto bodě by vláda mohla prodat železnici za kapitálovou hodnotu, soukromému podnikání.” (224)

Rothbard se charakteristickou hloubkou vrací k důvěrně známému tématu. Právě jako u ekonomie blahobytu, nedostatek pojmové jasnosti – v případě přirovnání soukromého rizika s vládním rizikem – vede k protitržním názorům. Rothbard viděl Fogelův vzor myšlení jakožto část většího trendu mezi americkými historiky: “Tato kniha při zakrývání skandálů Crédit Mobilier, svědčí o pravděpodobně širším hnutí v americké historiografii: s odklonem levicových amerických historiků od marxismu nebo přímo socialismu k víře ve ‘smíšenou ekonomiku,’ důležitost dávaná těmito historiky ‘skandalizování’ velmi ostře opadla.” (225)

Korupce téměř vždy zahrnuje spolupráci mezi zájmy vlády a zájmy byznysu; tak, ti, co podporují smíšenou ekonomiku (sociálně tržní ekonomiku), která dává přednost takové spolupráci, mají tendenci ignorovat korupci. “Skandalizování je na druhou stranu vhodné jen pro 100 % socialistické historiky nebo pro libertariány,” Rothbard nejen vysvětluje Fogelovu chybu, ale také identifikuje klíčovou oblast jeho vlastní historické praxe: málo věcí ho zajímá více, než škodlivé partnerství vlády a byznysu.

Dalšímu budoucímu nositeli ceny za ekonomii ve jménu Nobela se dostalo mnohem detailnějšího zkoumání. Ve své analýza knihy Douglasse Northa (1920-2015) „The Economic Growth of the United States, 1790-1860, (226) vidíme vzepětí Rothbardovy kritické síly. Rothbardovo strhání se může jevit na první pohled jako překvapující, North je většinou brán jako silný podporovatel svobodného trhu. Ale pro Rothbarda, pojmová jasnost a přesnost jsou, jako vždy, nejpřednější; chyby předpokládaných přátel trhu by mohly být strasnější, než úsilí veřejných nepřátel. Rothbard by mohl podobně jako představitel Ibsenova dramatu „Brand,“ říci: „Ďáblem je kompromis!“

Rothbard opět nachází chyby v metodě vedoucí k chybám v politice. Northovi se nedostává adekvátního náhledu na příčiny: nechápe, že jednotlivci jednají. Místo toho myslí mechanicky, žádá matematické vztahy mezi jistými proměnnými: „North, podobně jako všichni positivističtí historikové mají v podstatě vysoce mechanický a deterministický pohled na ekonomický růst. Jsou zde zdroje, jsou zde exportní odvětví… a jsou zde různé ‚multiplikační-akcelerátorové‘ modely dopadu těchto různých exportních průmyslů. Roli jednání jednotlivců, podnikatelů a inovátorů, North vědomě a upřímně zavrhuje; role kapitálových investic – tak důležitá pro rozvoj – obdržela podobně přehlíživé zacházení.“ (227)

Tak North poznamenává akorát to, že v rozvíjejících se zemích hrají rozhodující roli vývozní průmyslová odvětví. Ale kvůli těmto svým mechanistickým pohledům, obrací směr kausality: “North vidí zřejmou skutečnost, že obecně nejpokročilejším odvětvím zvláště v ‘nerozvinutých’ zemích je vedoucí vývozní odvětví. Ale vyvozuje z toho, že je zde na vývozním odvětví něco mocně a unikátně urychlujícího rozvoj per se. Ve zkratce, namísto zjištění toho, že odvětví, které je obzvláště efektivní a pokročilé se pak stane vedoucím vývozním odvětvím, North má tendenci obrátit správnou kausalitu a přisoudit téměř mystickou moc v iniciování rozvoje a tak dále, vývozním odvětvím per se.” (228)

Rothbard neoblomně ukazuje na to, jak tato původní chyba vede k dalším chybám. North si myslí, že vývozní odvětví jsou “dobrou věcí,” bez toho, aby se ptal, jak vznikly: pokračuje v naznačování toho, že vývozní odvětví, která utrácejí svůj zisk na dovozy méně přispívají rozvoji, než ta odvětví, která utrácejí svoje příjmy doma. Jeho uvažování má jistou logiku: jestliže vývozy jako takové jsou dobré, neměly by být potom zůstat bez narušení ze strany dovozů?

Ale předpoklad je opět mylný: dovozy nejsou absolutně dobré. North oživuje merkantelistické omyly: “Tvrdí… že příjmy vývozního odvětví, které jsou potom většinou použity pro dovozy, unikají a zabraňují rozvoji země; kdežto vývozní odvětí, jejichž příjmy ‘zůstávají doma,’ budují zemi, protože udržují v rámci země ‘multiplikačně-akcelerátorový’ efekt takovýchto útrat. Tento keynesiánský nesmysl použitý dalece za to, jak by ho i samotný Keynes použil – tj. pro všechny situace a nejen pro depresi.” (229)

Rothbard nyní použil jednu z jeho nejoblíbenějších kritických technik, kterou jsme několikrát viděli v činnosti. Tlačí autorovo uvažování do extrému ve snaze ukázat jeho absurditu. Tak, North tvrdí, že jestliže má oblast jen jedno vývozní odvětví, rozvoji bude zabráněno. Ale nenabízí žádnou definici “oblasti” – jako vždy požaduje Rothbard přesnost. Co je výsledkem? “North (který zjistil, že oblasti jsou stejně tak důležité jednotky jako politicky umělé ‘národy‘) hovoří o ‘oblastech’ svázaných s jedním vývozem. A ještě jak velká anebo malá je ‘oblast’? ‘Oblast’ je ekonomicky bezvýznamným termínem, když můžeme udělat ‘oblast’ malou dost na tom, že nebude mít více než jen jednu vývozní komoditu. A ještě to nečiní takovou oblast chudou nebo nedostatečně rozvinutou.” (230)

Chyby v teorii mají vážné následky: “Logika Northovi pozice, na které patrně netrvá, je v základě protekcionistická; průmyslové odvětví je považováno za významnější než jiné zboží, vývozy jsou výše než jiná odvětví atd… Tak protekcionisticky myslí North, že vlastně říká, že vývozní komodita, která vyžaduje více investic do kapitálových zařízení a tak dále, je lepší a prospěšnější, než jiná vyžadující méně, protože zde budou větší výdaje na domácí přístavní zařízení atd. To je opět protekcionistickým nesmyslem.” (231)

Rothbard pečlivě dodává, že North sám nevykresluje politické implikace své vlastní analýzy; nezastává pozici ochranných cel. Co zajímá Rothbarda, ačkoliv je to logický argument: zde, říká, je místo, do kterého bude člověk dotlačen, jestliže upadne do takovéhoto omylu.

Ale proč je to omylem? Rothbard identifikuje základní keynesiánskou chybu: „”to [Northův argument o kapitálových investicích] tvrdí, že méně efektivní a méně produktivní odvětví je lepší než více efektivní a produktivní, protože více peněz je prvním odvětvím utraceno na náklady, zdroje atd. Nejsou však peníze, které jsou uspořeny, dále použity?” (232) Za tímto keynesiánským omylem leží věší selhání. Keynesiánské uvažování je právě jen příkladem pokusu “donutiti” trh.

Průmyslový rozvoj se stává jako neprozkoumaný cíl sám o sobě; ale proč je růst v tomto sektoru vždy žádaný? “Zase znovu, důležitou žádanou věcí je svoboda na trhu; země nebo oblast bude často lépe rozvinuta v závislosti na podmínkách zdrojů nebo trhů, soustředěním se na jednu nebo dvě položky, a potom tyto směňujíce za jiné zboží vyprodukované jinde. Pokud se toto stane na svobodném trhu, je to pak mnohem produktivnější, než vynucovat skleníky anebo textilní továrny ve jménu ‘ekonomického růstu.’.” (233)

North v tomto případě sám nečiní osudný krok k mylné politice – většina ekonomů se zvládá vyhnout doporučení cel, bez ohledu na to, co žádá jejich argumentace. V jiné oblasti si přesto North dopřává neprozkoumaného etického předpokladu k podpoření své analýzy. Poznamenává dosti přesně, že některé plantážnické ekonomiky jsou podrozvinuté, a že takové ekonomiky jsou také vysoce nerovnostářské. Pravděpodobně kvůli svému vlastnímu odevzdání se věci rovnosti, mylně uzavírá, že nerovnost je pro rozvoj špatná: “Nerovnou distribuci přijmu spojuje s ‘plantážovou’ ekonomikou, kde majitelé plantáží mají špatný zvyk utrácet svoje peníze na importovaný luxus; to je dáváno do kontrastu se šlechetnou, vice rovnostářštější ekonomikou, kde vícero lidí rozvíjí domácí průmysl a domácí aktivity. Opět, Northova pozice je smícháním jak historických, tak ekonomických chyb; skutečnost, že historicky některé plantážnické systémy měly nerovné příjmy neznamená to, že jak plantážnické systémy, tak nerovnost [vždy] potlačují ekonomický rozvoj. Jistě tak nečiní.

Rothbarovy recenze o ekonomických dílech nebyly v žádném případě vždy negativní. Prohlásil, že kniha Lawrence Abbotta „Quality and Competition“ (235) je mistrovským dílem. Většina ekonomů hlavního proudu sledující chiméru dokonalé konkurence, neschvaluje diferenciaci produktu a reklamu. Proč, pro příklad, by zde měly být rozdílně druhy zubních past nebo rozdílné značky aspirinu? Nejsou značky jednoduše pokusem omezit konkurenci prodeje „stejné“ komodity?

K tomu obránci trhu, v neposlední řadě Rothbard sám, před Abbottovou knihou inklinovali k odpovědi právě tím, že trvali na tom, že lidé si svobodně vybrali výrobky, které jim byli nabídnuty. Ale nikdo nebyl schopen podat teoreticky uspokojující vysvětlení o “kvalitativní” konkurenci. “Před touto [knihou] ekonomové včetně mne samého si mysleli, že teorie nepotřebuje zvláštní vysvětlení pro kvalitu, protože rozdílná kvalita zboží za stejnou cenu je ekvivalentní různé ceně pro stejné zboží. S rozdílnou kvalitou by dále bylo jednoduše nakládáno jako s rozdílným zbožím pro většinu cílů, to stejné pro další.

Až doposud nikdo nebyl schopen rozlišovat, teoreticky, mezi rozdílnou kvalitou a rozdílným zbožím.” (236) Abbott vyřešil tento teoretický hlavolam tím, že se zeptal, jakou potřebu nějaké zboží uspokojuje? Výrobky, které uspokojují stejnou potřebu se počítají jako zboží stejného druhu. Rozdíly v takovýchto výrobcích jsou rozdíly v kvalitě stejného zboží, ne naprosto rozdílného zboží. „Abbot poskytl excelentní rozlišení založené na tezi, že stejné zboží uspokojuje stejnou potřebu… použitím tohoto vysvětlení na třídu potřeb, může ukázat (v rakouské tradici), že velká různorodost zboží nebo rostoucí životní standard plní vícero potřeb nebo je plní s větší precizností a přesností než dříve.“ (237)

Vezmeme-li tuto inovaci, je stěží překvapivé, že Abbott brání kvalitativní konkurenci. „Abbott ukazuje, že kvalitativní konkurence není jen slabou náhradou za cenovou konkurenci, jak tvrdí moderní teoretici, ale je podstatná pro to, co nazývá ‚kompletní konkurencí, která kombinuje cenovou a kvalitativní konkurenci‘… zdůrazňuje hodnotu konkurence mezi jmény značek, reklamy (k plnějšímu uspokojení potřeb spotřebitele a pro poskytování vícera informací), [a] rozmanitosti výrobků.” (238)

Přes Rothbardovu obhajobu nezískala kniha nikdy mnoho pozornosti. Ale Rothbard pokračoval v jejím obdivování a několikrát ji citoval ve svém díle “Man, Economy and States.” (239)

bawerk.eu

Poznámky:

(217) Anthony Downs, An Economic Theory of Democracy (New York: Harper, 1957).
(218) Dopis Ivanu Bierlymu zde dne 26. srpna 1959; Rothbard Papers.
(219) Ibid.
(220) Ibid.
(221) Robert Fogel, The Union Pacific Railroad: A Case of Premature Enterprise (Baltimore: Johns Hopkins, 1960).
(222) Dopis Kennethu Templetonovi ze dne 26. června 1961.
(223) Ibid.
(224) Ibid.
(225) Ibid.
(226) Douglass North, The Economic Growth of the United States, 1790-1860 (New York? W. W. Norton, 1966).
(227) Dopis Ivanu Bierlymu ze dne 1. května 1961; Rothbard Papers.
(228) Ibid.
(229) Ibid.
(230) Ibid.
(231) Ibid.
(232) Ibid.
(233) Ibid.
(234) Ibid.
(235) Lawrence Abbott, Quality and Competition (New York: Columbia Univesity Press, 1955).
(236) Dopis Kennethu Templetonovi ze dne 21. července 1958; Rothbard Papers.
(237) Ibid.
(238) Ibid.
(239) Man, Economy and State with Power and Market, str. 666, 701, 730 a 979.