O kacíři Skálovi a návratu do minulosti

Mnozí rozumí dějinám Západu tak, že býval jakýsi starý dobrý svět, a ten byl nahrazen moderní dobou, kdy máme vyšší životní úroveň a žijeme déle. Jenže jsme taky o něco přišli, zapomněli jsme kus staré moudrosti. Z toho zapomenutí vychází současný úpadek. Moderní novoty zašly příliš daleko a měli bychom se vrátit ke staré moudrosti. Aspoň trochu.

Jakkoliv je to pohled velice rozšířený, máme za to, že je od základu chybný, plný rozporů a založený na hrubé neznalosti dějin. Navrhuji rozumět dějinám Západu (a předcházející křesťanské civilizace) jinak. Kdo chodí na přednášky profesora Budila, všimne si tam určité inspirace.

A to tak, že od dnešní střední Evropy na západ sahala chudá a zaostalá oblast. O životní úrovni ani úrovni medicíny si zpravidla neděláme iluze, jenže si málokdy uvědomujeme, že tehdejší rodinný a duchovní život odpovídal takovému divočejšímu Chánovu. Že to, čemu dnes říkáme gangy na předměstí, tomu se říkalo knížecí družiny. Rozhodně nic, co by mohlo být vzorem. Romantická představa ušlechtilého středověku vznikla až v 19. století a je se vším všudy výtvorem moderní doby. Navíc Evropa sousedila s válečnicky nadřazenou islámskou civilizací, takže byla jen otázka času, kdy bude podrobena zcela.

Nicméně byly i nejrůznější pozitivní odchylky, ostrůvky velmi zajímavé myšlení, obdivuhodné osobnosti, heroické činy, občas zajímavé místní vzorce chování…to vše v nesmírně dynamickém prostředí plném neustálých změn (ve srovnání s jinými civilizačními okruhy). Přibližně od 16. do 18. století se to vše propojilo a vznikl moderní svět. Svět, kde neznáme hlad, kde žijeme poměrně bezpečně, kde je prostor pro citový život. Objevily se nové instituce jako „tradiční rodina.“ Ve veřejném prostoru byla velká část náboženských symbolů nahrazena symboly vědeckými, nicméně náboženský život rozkvetl. Všeobecná vzdělanost se stala samozřejmostí.

Tento vynález nazývaný „modernita“ od Západu převzaly i všechny další civilizační okruhy. Každý jej ale využil po svém, podle své mentality a ke svým cílům.

Jenže na západě se osvícenský ethos vyčerpal, moderní doba končí a vracíme se do starých časů:

• politicky před Francouzskou revoluci,
• myšlenkově před osvícenství,
• životní úrovní před průmyslovou revoluci.

Ještě tam nejsme úplně, ale trend je jednoznačný.

Pokud se díváme na dějiny takhle, umožňuje nám to mnoha věcem rozumět jinak a lépe předvídat další dění. Třeba proces s Josefem Skálou.

Bývaly doby, kdy byl panovník strážcem víry a kdy k tomu patřila povinnost vypořádat se se všemi, kdo zpochybňovali momentálně platná dogmata. Zdůrazňuji ono „momentálně“. Ono to totiž často bylo tak, že za co se v jedné době upalovalo, to bylo později oficiálním církevním stanoviskem a naopak. Nebudu výklad komplikovat rozlišováním mezi trestáním světskou mocí a církevní inkvizicí (většina lidé to tehdy beztak nedokázala odlišit), ale tak nějak to fungovalo.

Těm nepovoleným útokům na věrouku se tehdy neříkalo „dezinformace“, nýbrž „bludy“, ale to je jenom takový drobný detail.

Pak přišlo osvícenství, pak průmyslová revoluce, poměry se změnily a nikoho nenapadlo, že by se o takové řeči mělo dbát. Státy si ponechaly právo omezovat politické řeči, případně trestat kritiku politického režimu, ale pokud někdo v roce 1906 zpochybňoval Boží trojjedinost, nebyl žádný důvod se tím zabývat. Natož v roce 1970. A kdyby snad někdo tvrdil, že v Punských válkách vyhrálo Kartágo nad Římem, byla by to záležitost diskuze ve vědecké komunitě, nikoliv policejního vyšetřování.

Nicméně časy se mění a co bývalo minulostí, je už zase současností. Policie a soudy jsou tu od toho, aby zabránily „polemizovat s historicky jednoznačně prokázanou pravdou,“ jak to formuloval soudce ústavního soudu David Uhlíř v procese s Josefem Skálou.

Ve světě vědy a racionality nic jako „jednoznačně prokázaná pravda“ neexistuje a principiálně existovat nemůže. Ani přírodní zákony nejsou jednoznačně prokázány, natož pochyb dějin. Základem racionality je právě vědomí, že i tvrzení, které dnes vypadá skálopevně, může být zítřejším objevem zpochybněno.

Už samotným použitím termínu „jednoznačně prokázaná pravda“ nás soudce Uhlíř vrací do časů, kdy rozhodovali teologové a znalci svatých písem. To pan soudce nejspíš netuší. Nejspíš nemá dost vzdělání a intelektu, aby něco podobného pochopil. Prostě tu někdo vede divné řeči, kterým nerozumíme a které se nám nelíbí.

Josef Skála nakonec může být rád, že to skončilo podmínkou. Taky ho mohli upálit nebo ukamenovat. Což je nadsázka, ale jenom trochu. A nedokážeme říct, jak daleko to dojde.

Mnozí budou tvrdit, že soudce Uhlíř postupuje po stalinsku, ale tohle není opakování stalinismu. Tehdejší bolševici bránili politický režim, nikoliv „pravdu“.

Opravdu se nevracíme do minulosti?