O kulturním významu Arabů pro Evropu |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Profesor Rudolf Dvořák (1860-1920) patřil mezi přední znalce islámu v Českých zemích na přelomu 19. a 20. století. Dnes již jeho dílo není moc známé, ale nakladatelství Lukáš Lhoťan v roce 2023 vydalo jeho habilitační práci „O kulturním významu Arabů pro Evropu“. V ní nastiňuje Dvořák vzestup arabské vzdělanosti a kultury ve středověku a vliv tohoto vzestupu na Evropu a následný pád této vzdělanosti a kultury vlivem islámské ortodoxie. V tomto příspěvku se krátce podíváme na tuto útlou ale zajímavou knihu.

Prvně je ovšem nutné uvést, že od jisté doby (před pár desetiletími) je na Západě populární myšlenka, že to byli muslimové respektive muslimští Arabové, kdo předal Evropanům vysokou kulturu a vzdělanost. Později se vůči této tezi začali ozývat kritické hlasy, které poukazovali na to, že tato kultura a vzdělanost nebyla původně muslimsko-arabská, a že tento přínos pro Západ byl jen dočasný. No, Rudolf Dvořák měl o tomto jasno, na základě svých bohatých studiích, již před 130 lety. Dle něj týž duch islámu, který Islámu pomohl k vítězství nad velkou částí světa: „… stal se zárodkem jeho úpadku, a my pohlížejíc na chabé trosky někdejší slávy arabské, nemůžeme než litovati, že národ tak nadaný a tolika krásnými vlastnostmi vynikající dal vložiti na sebe třeba lehké pro něho, tož nicméně ducha úplně zotročující jho Islámu, z něhož vybaviti se posud nedovedl, ač vybavení to je jedinou jeho spásou býti může. Islám neosvědčil se nikdy přítelem ducha svobodně myslícího, i jest dle výroku Renena na tisíc mil vzdálen ode všeho, co uvykli jsme nazývati rationalismem nebo vědou.“ (1). Těch asi 130 let je znát poněkud i na jazyku díla, ale ne na jeho hodnotě.

Korán dle Dvořáka pod pojmem vědění má nejspíše na mysli poznání boha či znalost písma, a ne zájem o vědu (2). Sám Korán vědě moc nepřeje, toho je dle Dvořáka důkazem třeba to, že Mohamed sám byl nevzdělaný, ale přece musil vždy zůstati nejučenějším muslimem. Podobně výmluvnými jsou třeba slova Omarova (též se píše jako Umar), dle kterého věřící potřebují znát pouze Korán a vše ostatní je zbytečné, ba škodlivé. A i podobná slova a činy jiných chalífů. Arabský polyhistor Sujútí psal, že chalíf Hádí v Bagdádu nechal usmrtit údajně 5 tisíc filosofů, aby vyhladil vědu v zemích muslimských z kořene a sultán Mahmúd Gaznavec, podmanitel Indie, zmocniv se osobně města Reie v Iráku kázal, spálit 50 oslích nákladů knih kacířských a filosofických pod šibenicí. Ale pokud vzkvetla věda u Arabů skutečně, tak se stalo jednak cizí zásluhou, jednak teprve v dobách, kdy původní Islám aspoň u jednotlivců pozbyl své příkrosti, a svoboda myšlení poněkud větší měrou zavládla. Bylo to pak zvláště za doby dynastie Abbásovců (3). Mimochodem například právní učenec a zakladatel jedné z nejvýznamnějších sunnitských islámských právních škol (z těch čtyřech nejznámějších té, co je nejradikálnější) Ahmad ibn Hanbal tvrdil, že učenci jsou kacíři (4).

Dle Dvořáka se Islám projevil být i zkázonosným pro poesii, a i malířství a sochařství. I zde je nutné hledat základ v Koránu samém. V Koránu se například praví: „Vezměte prach a hoďte jej povídkářům v tvář.“ A súra 26. nadepsaná básníci, řadí tyto mezi nepravé proroky, i pokládá je za svedené ďáblem. Co shledáváme v oboru epopejí, eposu a románů dle Dvořáka u Arabů je jednak pozdější, jako román o Antarovi, jednak vzniklo pod vlivem a původem cizím, zvláště perským. Prorok pak měl v podstatě rád jen ty básníky, kteří se sami přiznali k Islámu (5). Dle Dvořáka ani Islám ani pravověřící muslimové nemohli jinak při poměrech daných než vývoji umění a věd překážeti; a podařilo se snad přece něco z obojího vytvořit, bylo pak opět přirozené, shledáváme-li snahu, každý vývoj hned v počátcích zničit. K rozvoji došlo tehdy, když se pozdější Arabové, zvláště pak Maurové španělští nedali již porovnat se svými fanatickými předky, jež za Mohameda a prvních chalífů vedli boj za Islám. Teprve pak došlo k rozsáhlé snaze používat zkušenosti a k osvojení si nauk, kterých se prostřednictvím cizích živlů Arabové účastnili, dále je pak vylepšovali a šířili mezi svými souvěrci a konečně je cizím národům odevzdali. Dvořák píše: „Arabové dob pozdějších dovedli sice jeviti živý interess pro vědu, ale interess ten vznikl teprve tenkráte, když věda k nim cizinci zanesená a od těchto nějaký čas téměř výhradně pěstovaná, je k sobě přilákala. Ze svého vlastního popudu neučinili ničeho, ana věda cizinci pěstovaná, považovaná z počátku za něco, co pro Araba, ač již tenkráte pravých Arabů vlastně nebylo, se nehodí…“ (6). Ve své obsáhlé studii “Islám: historicko-kritická studie” autor Jaya Gopal tvrdí, že: “Islámští duchovní a náboženští učenci odjakživa živili pro muslimský svět tak charakteristický strach a odpor vůči vědeckému poznání a jakýmkoli novinkám. Fixní idea, že vně toho, co káže a předepisuje islám, neexistuje žádná pravda a už vůbec žádná ‘spása duše’, je hluboce zakořeněná a brání jakémukoliv zlepšení, které směřuje ke změně, pokud to nevyžadují okolnosti. Rozhodování o tom, co jsou prospěšné nebo neprospěšné vědy, se každopádně stalo privilegiem duchovenstva, a to ho využívá.” Dle Gopala k určitému pokroku ve vědě, ke kterému došlo zejména v dřívější době (astronomie, lékařství, ale třeba i optika, chemie a matematika) došlo spíše tak, že muslimští vědci v tichosti obcházeli náboženstvím stanovené normy a omezení a případně unikli hněvu duchovenstva pomocí pokání (7).

Muslimští Arabové byli v podstatě spíše jen těmi, kdo převzali znalosti od pokročilejších národů a umožnili jejich šíření i k jiným národům. A to zejména v době, kdy se islámu drželi vlažněji. Pro příklad orba byla první věcí, kterou Arabové na území dobytém činnost svou počínali. První podnět jim byl ovšem dán v Persii, již při dobytí nalezli jakožto jedinou kvetoucí zahradu. Odtud si přinesli vedle jiných nástrojů hospodářských zvláště rozsáhlou znalost konstrukce vodovodů. Zejména ve Španělsku pak rozvinuli Arabové úspěšně zemědělství. Významně napomohl Arabům obchod, kterému se náruživě věnovali, s kterým se u nich setkáváme už v dobách předislámských. Ten přinesl několik významných výsledků. Z nich uvádí autor pět: „kompas, jejž Arabové bezpochyby z Číny přivezli a jej zdokonalivše netoliko na moři, ale i na pevnině k určení směru své modlitby ho užívali; prach tolikéž snad z Číny pochodící, ač není-li vlastním vynálezem chemiků arabských; papír, jenž nad vší pochybnost, jak jméno samo ukazuje, z Egypta do Evropy zanesli, ač papír čínský (ovšem poměrně drahý) již v sedmém století v Samarkandu shledáváme; cukr, jenž z Indie se datuje a původně co léku ho užíváno, an teprve později nynější svůj úkol převzal, a tak zvané arabské ač vlastně indické číslice se způsobem hodnotu čísel jich postavením naznačovati. Číslice samy byly sice již dříve známy, ale teprve Araby nabyly svého rozšíření.“ (8). K Arabským číslicím a jejich indickému původu viz ZDE. Skrze Maurské Španělsko se do Evropy šířily i některé druhy živností a lázně (9). Je však dle mého docela možné, že Arabové lázně převzali od Byzantinců, kteří jakožto dědicové Římské říše, v lázních vynikali.

Arabové nevynikali nijak ve stavitelství, původně totiž bydleli většinou ve stanech. Teprve později při vývoji měst a přenesení chalifátu do Damašku se situace mění. Avšak: “Stavitelé byli ovšem cizinci, a proto i počátek arabského stavitelství cizí: jest to umění křesťanské vykvetší na základě řecko-římském. Na západ od Damašku bylo to umění byzantinské, na východ umění Sassanovců, ve Španělích pak umění římsko-byzantinské. Čím Arabové sami přispěli, byly pouhé ornamenty, minarety, kopule… celkem živel dekorativní naproti živlu konstruktivnímu, jenž zanedbáván a jenž teprve později v oblouku podkovovitém, jenž hlavně u Arabů co element konstruktivní se vyvinul, svého výrazu národního nalezl.” Do evropských jazyků se dostaly z arabského stavitelství toliko výrazy pro kopuli a alkovnu (10).

S filosofií se to mělo tak, že se u Arabů ujmula dílem z přirozených pochyb dogmatických a zbytků pohanství, zvláště perského, jež úplně vyhladiti nikdy se nepodařilo, dílem se ujmula hlavně vlivem Řeků, jejichž spisy za doby Abbásovců, když filosofie byla z Cařihradu vypuzena a usadila se v Persii, byly přeloženy, a to hlavně působením křesťanů nestoriánů. Většinou ovšem tato díla byla přeložena prvně do syrštiny, a pak teprve do arabštiny a jen z malé části přímo do arabštiny (11). Filosofii se ve středověku mezi Araby poměrně dost dařilo, což by mohlo vést někoho k tomu závěru, že islám jistě ve filosofické oblasti nepůsobí nijak zpomalujícím vlivem. Ovšem tato skutečnosti je spojena většinou jen s hnutím muslimských racionalistů mutazilitů (rozkolníků), kteří popírali predestinaci a učili svobodě ducha i rozumu, jenž všude rozhoduje, Korán považovali za dílo lidské, obsahující pouze nauky bohem nadšeného muže. Objevili se vynikající filosofové jako Ma’ari (Abú al-Aláʾ al-Maʾarrí ) a Averroes (Ibn Rušd) atd. Nicméně po čase: „Avšak protináboženský duch, jenž celkem ve filosofii panoval, byl brzy příčinou, že jméno failasúf, jak filosofové jmenováni, brzy v nemilost a nenávist upadlo, a stalo se příčinou pronásledování…“ Matematika, astronomie, fysika a medicína jsou vědy, které tvoří dle Dvořáka vrchol arabské vědecké činnosti a snad i vrchol jejich kulturního významu pro Evropu. Nicméně byli i zde víceméně žáky Řeků, jejichž spisy prostřednictvím křesťanských Syřanů přeložené tvořily základ jejich bádání. Toto dědictví pak Arabové dále rozvíjeli. Vzhledem k rozsáhlému obchodu byl tu zvlášť přínos Arabů, co se týká cestopisů (12). Jak to bylo s pokročilým lékařstvím pěstovaným v maurském Španělsku? Lékařství zde se zdarem pěstovali ve skutečnosti židé a křesťané, protože Korán zakázal pitvat mrtvoly mohamedánům. Navíc toto lékařství bylo taktéž řeckého původu (13). Na Západě se traduje, že dědictví řecké filosofie a vědy se zachovalo zejména díky jejím opisům v arabštině. To je pravda, ale muslimové v tom zase tak výraznou roli nehráli. Překlady totiž většinou provedli, jak již bylo výše uvedeno, do arabštiny syrští a chaldejští křesťané (14).

Dvořák na závěr své práce píše, že národ, který stál po dlouhou dobu v čele kultury světové, a bez něhož by snad celý středověk zůstal duševní pouští a návratem do barbarství, se jeví ve srovnání s národy Dvořákovy doby jako inferiorní. Vedle jiných záležitostí to autor přičítal v prvé řadě: „… každému volnějšímu snažení nepříznivému duchu Islámu, jenž po přestálé reakci, v níž umění a věda takového rozkvětu nabyla, vrátil se měrou ještě větší do šlépějí prvních bojovníků Islámu, a prohlásiv boj na život a na smrt veškeré ušlechtilejší snaze duševní, pokrok svůj vlastní ubyl.“ (15).

Jak tedy shrnout tuto knihu? Význam muslimských Arabů spočíval spíše v transferu znalostí od jiných národů k dalším národům, než ve vlastní tvůrčí práci. Jejich vlastní přínos byl odvozen především od obchodu a týkal se map, cestopisů, kompasu. Dále šlo o některé obory, jako bylo třeba voňavkářství apod. Významné řecko-římské spisy se do arabštiny dostaly především prostřednictvím blízkovýchodních křesťanů. Muslimská arabské civilizace se rozvíjela především v době náboženského uvolnění a v místech, kde si muslimové podrobili pokročilé místní obyvatelstvo, jako byla zejména Persie. Filosofii se věnovali především lidé, které by šlo z pohledu islámu označit za zbloudilé sektáře. Utužení muslimské víry tento hospodářský a kulturní vzestup ovšem všude obrátilo v úpadek. Po skončení éry uvolnění se islám nemůže až na malé výjimky ničím vykázat (16). Muslimští Arabové měli ve středověku pro Západ nějaký kulturní a vědecký význam, ale spíše šlo jen o zprostředkování znalostí od jiných národů (byť i to je ovšem důležité), ale tento vliv byl jen dočasný a nastal v době jistého náboženského uvolnění. Knihu čtenář přečte snadno za dva večery. Je poměrně čtivá, byť na jazyku je míst znát, že byla napsána před více jak sto lety.

Poznámky:

(1) Dvořák, R. O kulturním významu Arabů pro Evropu. Pstruží: Nakladatelství Lukáš Lhoťan, str. 10. Jde zde o Josepha Ernesta Renana (1823–1892) francouzského filosofa, spisovatele, religionistu, historika a jazykovědce.
(2) Tamtéž, str. 10-12.
(3) Tamtéž, str. 12-13.
(4) Gopal, J. Islám: historicko-kritická studie. Praha: Naše vojsko 2017 str. 380.
(5) Dvořák, R. O kulturním významu Arabů pro Evropu. Pstruží: Nakladatelství Lukáš Lhoťan, str. 14-15.
(6) Tamtéž, str. 17-18.
(7) Gopal, J. Islám: historicko-kritická studie. Praha: Naše vojsko 2017, str. 381-382.
(8) Dvořák, R. O kulturním významu Arabů pro Evropu. Pstruží: Nakladatelství Lukáš Lhoťan, str. 20-21. Dnes se má za prokázané, že střelný prach pochází z Číny.
(9) Tamtéž, str. 24-25.
(10) Tamtéž, str. 27.
(11) Tamtéž, str. 29.
(12) Tamtéž, str. 30 a 31.
(13) Tamtéž, str. 33.
(14) Gopal, J. Islám: historicko-kritická studie. Praha: Naše vojsko 2017, str. 380-381. K témuž viz Gebelt, J. a kol. Ve stínu Islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě. Praha: Nakladatelství Vyšehrad 2016, str. 107-109.
(15) Dvořák, R. O kulturním významu Arabů pro Evropu. Pstruží: Nakladatelství Lukáš Lhoťan, str. 36.
(16) Tamtéž, str. 13.