O významu progresivně-konzervativních bojů |

Sdílet článek:

VERONIKA MORAVČÍKOVÁ

Pokud bych mohla stvořit svět podle svých představ, asi bych to raději nechala tak. Zřejmě by to byla katastrofa, a to bez ironie. Svět, jaký je, mnohokrát svou komplexitou a nepředstavitelnou propojeností převyšuje můj omezený lidský mozek, kterým si můžu představovat různé „kdyby světy“.

V důsledku této propojenosti má každý zásah do něj množství linií, kterými se budou jeho důsledky táhnout a projevovat.

Ať jen nekonkrétně, obecně nemluvím, pokusím se pro představu uvést jako příklad elektrifikaci lidských sídel. Samozřejmě je pro lidstvo v mnohém nesporným přínosem rozšiřující škála možností, které využíváme pro svůj užitek. Bez ní by byl svět o dost jiným místem. Tuto změnu obecně vnímáme jako pokrok. Je to pochopitelné, protože jsme zaměřeni právě na ty důsledky, kterých jsme dosáhnout chtěli, které nás motivovaly danou změnu zavést. Avšak přitom nám ucházejí ostatní linie důsledků. Na mnohé z nich zřejmě nikdy nepřijdeme, jiné pozorujeme, ale nespojujeme je s danou změnou a hledáme jejich příčinu v jiných faktorech au některých už začínáme tušit souvislost. Například se jeví jako velmi pravděpodobný vliv narušení našeho cyrkadiálního rytmu v důsledku zavedení umělého osvětlení a vznikem jistých typů rakoviny, jelikož naše těla a mnohé procesy v nich jsou přímo navázány na přirozený cyklus dne a noci. Na tomto příkladu jsem chtěla poukázat na fakt, že tvoření světa podle našich představ nikdy nestvoří svět podle našich představ, jelikož nemáme kvůli naší lidské omezenosti šanci predikovat všechny toky důsledků vycházejících z komplexity světa. Tedy stále zůstáváme součástí světa, který svým působením ovlivňujeme (i každá jeho jiná část), a který následně ovlivňuje nás. Netvrdím, že změny, které přinášíme, jsou špatně, stejně tak netvrdím, že jsou dobré. Ony prostě jsou a víc než jejich hodnocení mě osobně obohacuje jejich zkoumání a pochopení.

Tato, lidským mozkem nepředstavitelná komplexnost světa, je však podle mého názoru jedním z důvodů, proč centrální plánování časem zákonitě selhává.

Je asi lidskou přirozeností povyšovat vlastní představu světa nad svět samotný, možná i to přispívá k jeho dynamice. Ne však ta samotná představa, ale interakce a vzájemné tenze světů v různých hlavách.

Snad nejcitelnějším a nejaktuálnějším bojem dnešní doby je boj představ konzervativců a progresivců o to, jaký svět bychom zde měli nastolit. Neustále se skloňují slova jako spravedlnost, rovnost, morálka a různá jiná, která by měla charakterizovat ten vymyšlený ideální „kdyby svět“, ve kterém by bylo všechno, jak má být.

Podle mého mínění nad tím vším stojí významovost světa v jeho komplexitě. Také konzervativní i progresivní hlavy mají na tomto světě svůj význam, svoji funkci a jejich vzájemná tenze má na jeho tvorbě nemalý podíl.

Progresivci jsou ve své podstatě přístupnější všemu novému, milují pokrok, vidí v něm často klíč ke světlejším zítřkům, k lepšímu, lehčímu, zajímavějšímu, svobodnějšímu životu.

Konzervativci jsou ke změnám výrazně nedůvěřivější. Mají často tendence k nadhodnocování možných rizik. Uznávají generacemi ověřené přístupy, které se ukázaly být úspěšné v horizontu času. Zatímco progresivci dávají větší význam benefitům přinášených změn, konzervativci mnohem intenzivněji vnímají a analyzují možná nebezpečí, která by zde mohla přinést.

Teď by se asi dalo zamyslet, který svět je ten správný. Já si myslím, že ten, kde funguje tato účelná interakce a pnutí progresivních a konzervativních přístupů k životu. Svět, kde každý prosazující se progres musí projít tlakem odporu konzervativních sil, aby se obhájil a prosadil, se mi zdá jako ten nejúčelnější ze všech možných, které si umím představit.

Tato pnutí v lidské populaci trvají nespočet let. V různých dobách si všechny inovativní myšlenky měnící paradigma doby musely tvrdě prorážet cestu přes tlak konzervativních stoupenců do té doby platných modelů myšlení. Samozřejmě našemu zraku jsou patrné jen ty, které se prosadily, proto máme tendenci vidět konzervativce jako brzdu pokroku. Nevidíme však všechny neúspěšné změny, které neprošly selekčním sítem konzervativních hlav a jejichž přijetí by i nemuselo být nejšťastnější.

Ve videu Urzu s Václavem jsem vyslechla zajímavé úvahy o tom, jak v malém státě začne být nepodstatné, kdo je progresivní a kdo konzervativní, protože bude svoboda. Zamyslela jsem se nad tím a osobně předpokládám, že to pnutí tady bude, jen bude probíhat jinak. Tak jak se změní selekční tlak na formování celé společnosti narušením skleníku, ve kterém byly vytvořeny naším „farmářem“ nějaké jím nastavené parametry, tak se zákonitě změní selekční tlak určující progresivně-konzervativní tenzi. Zatímco ve velkém státě je nemalá část boje ovlivňována shora (např. dotacemi na ty „ideologicky správné“ projekty) v malém státě se podle mě zčásti přenese boj do jakési živočišné účelovosti a tak ve vyšší míře dokáže naplnit svůj společensko-formativní potenciál. Selekční tlak na prosazující se změnu by tak byl více založen na její síle a schopnosti obhájit svou opodstatněnost v prostředí, nikoli na příslušnosti k té „správné ideologii“, jak to vidíme častokrát dnes. Netvrdím, že v malém státě by nebyly „nálady“ více či méně přející určitému způsobu nazírání na svět, ale myslím, že by byly plastičtější a dynamičtější, než když je ideologie podporována jednotně systémově.

Ve státě často ve větší či menší míře vzniká jakási symbióza vlády a vědy. Z této symbiózy obě strany „těží“, získávají výhody. Věda získává finance na výzkumy a projekty, vláda zase získává nástroj na rozšiřování ideologie, která podpořená vědou zvyšuje svou důvěryhodnost u svých občanů. Přesvědčení společnosti o „nadlidskosti vědců“, kteří jsou z principu imunní vůči nástrahám světa či podvodům, je spíše zbožným přáním než realitou. Na toto téma bych doporučovala skvělou a vtipnou přednášku vědce Petra Slavíčka o podvodech ve vědě v historii lidstva .

A tak není divu, že vláda využívá ve spolupráci s vědou přirozené lidské tendence nějak jednat, která jako daň za výhody těžící z této symbiózy položí principy nezaujatosti, s nimiž si ji společnost ztotožňuje.

Jako příklad bych uvedla Německo před druhou světovou válkou. Představa, že fašistická ideologie byla ideologií nevzdělaných hlupáků, je, myslím, mylná. Jednou z významných činitelů, které přispěly ke vzniku fašismu, byla věda, která popisovala vcelku zajímavá pozorování, ale následně byla svéráznými interpretacemi zneužita státem. Němečtí vědci si všímali rozdílných znaků u „civilizovaných“ lidí a „divochů“. Z daných pozorování padla velmi zajímavá hypotéza o domestikaci lidského druhu, protože znaky, kterými se odlišovala civilizovaná společnost od společnosti divochů, byly typické pro všechny domestikované druhy zvířat (vyšší variabilita znaků, pokles míry agresivity, gracilita kostí…). Samotné pozorování bylo fascinující, ale hledání příčin a popis projevů nestačil. Lidé si potřebovali sestavit svět, ve kterém je nesporné, co je dobré a co špatné – a této představě ideálního „kdyby světa“ podřídit svět skutečný, takový jaký je a jak se vyvinul. Na jedné straně si uvědomovali vyšší životaschopnost a lépe vyvinuté mechanismy pro přežití u divochů a rozuměli její účelnosti, ale zároveň se to v nich bilo s představou toho, jak by měl morální člověk vystupovat, v jakých sférách se rozvíjet a uplatňovat a jak vznešeně a urozeně by měl působit. Zde vznikly první myšlenky eugeniky a rasové čistoty v Německu.

Těžko říci, co by se stalo, pokud by stát neměl takovou sílu, ale víme co se stalo v případě, že ji měl. Politika vytvořila symbiózu s vědou. Prestižní německé vědecké časopisy sloužily jako nástroj protlačování tehdy nové, průlomové ideologie, vycházely v nich články podporující procesy eugeniky a rasové čistoty. Oponenti pochopitelně příliš prostoru nedostávali, a proto tak jen těžko mluvit o účelném boji nových myšlenek „čisté rasy“ s odporem přirozeně nedůvěřivější části populace, která v přicházející změně hledala rizika a různé nekonzistentnosti, tedy to, co hlavy spoléhající se na léty ověřené přístupy, dělají s každým nezvaným hostem, narušujícím strukturu světa v jejich hlavě.

Je možné, že v malém či žádném státě by se symbiózy s vědou vytvářely také. Pravděpodobně by byli hráči, kteří by své postavení ve společnosti upevňovali ve vzájemně výhodné spolupráci s vědou, využívali jejího vlivu pro vlastní zájmy. Nicméně předpokládám, že by nebylo tak jednoduché odstavit zastánce jiných modelů na poli vědy, kteří by mohli vytvářet symbiózy s jinými subjekty fungujícími na jiné strategii přežití. Tak by podle mého mínění fungovalo stále více brzdících mechanismů, více třecích ploch působících ve prospěch selekce prospěšného.