Obrana přirozeného světa

Chápu, že by teď všichni chtěli vidět do hlavy studentům filozofie. A je přirozené, že se o to snaží především dříve narození filozofové, rozpačití z toho, co se dnes adepti filozofie učí místo filozofie. Já si vzpomněl, jak jsem před padesáti lety, coby student matematiky, studentům filozofie jejich učivo záviděl. Díky vysokoškolskému indexu jsem se několikrát vetřel na jejich přenášky o antické filozofii a vznikla z toho láska k Senekovi, Cicerovi, Epikurovi či Platónovi na celý život.

Nikdy by mne nenapadlo, že jednou bude třeba bránit přirozený svět, a lidskou přirozenost, před generací, která bude člověka nahlížet jako problém, která si člověka bude ošklivit, například jako překážku krásného, bezemisního světa. Pod filozofií rozumím lásku k moudrosti a nositelem moudrosti by přirozeně měl být filozof. V mé představě je filozof vyzbrojen metodickou skepsí. Díky ní neskočí na kdejakou módní pitomost, je vždy připraven pochybovat, ke všemu zvažuje alternativu, do diskuse vstupuje se zájmem o názor protistrany, který si nezřídka osvojí, shledá-li ho podpořen relevantními argumenty.

Filozof si z logiky věci oškliví manipulaci, aktivismus, má se na pozoru před politikou, coby bezduchou technologií moci a je mu cizí ideologická zaslepenost a fanatismus. Je moudře nad věcí, za což vděčí sdílené moudrosti předků filozofů, kterou je formován a posléze vyzbrojen do chaosu světa, věčně postrádajícího řád. Filozof je strážcem majáku, hlídačem věčného světla. Je autoritou, které se neodmlouvá.

Kolik společnost potřebuje filozofů, aby bránili přirozený svět před špatnostmi, malověrností, a věčně se opakující revoltou mládeže proti tomu, co ve společnosti funguje a díky čemu společnost drží pohromadě? Po pravdě filozofů vždy stačilo několik. K zachování lásky k moudrosti nikdy nebylo třeba zástupu bakalářů. Jiná věc je, že v tom davu bakalářů se několik potřebných filozofů určitě nakonec najde. Jako se v kupce sena najde pověstná jehla.