Obrana útokem |

Sdílet článek:

IVAN HOFFMAN

Když je v těchto válečných časech řeč o obraně, myslí se tím obrana útokem. Mezi obranou a útokem je samozřejmě rozdíl. My se vždy bráníme, ať už obranou nebo útokem, a nepřítel vždy útočí, ať už útokem, nebo obranou.

Konkrétní důsledky útoku jsou ve válce stejné jako důsledky obrany. U vojenských smluv není důležité, zda je nazýváme útočnými nebo obrannými. Vždy jsou to smlouvy válečné, píše v komentáři publicista Ivan Hoffman.

Opakem válečné smlouvy je smlouva mírová, kterou ale, jak víme, uzavíráme s nepřítelem. Mírové smlouvě v praxi předchází válka, kdy si bojující strany vzájemně pozabíjejí množství vojáků a civilistů a zničí, co se dá. Mírové smlouvy jsou smlouvami z rozumu, na rozdíl od obranných, které se zvyknou končit válkou, protože politici vždy nakonec dospějí k názoru, že nepřítel rozumí pouze síle a mír zajistí jedině preventivní obrana útokem.

Obranné smlouvy, uzavírané Slovenskem a Českem s USA, nejsou smlouvami, které mohou zajistit mír. Jsou to smlouvy, kterými se solidárně hlásíme mezi cíle Američany vybraných nepřátel. Podle logiky, že nepřítel našeho přítele je i náš nepřítel. Jelikož si Američané namísto slabých nepřátel, jakými byl Irák, Afghánistán, Libye nebo Srbsko, tentokrát vybrali za nepřátele vojensky silné Rusko s ekonomicky silnou Čínu, fyzická přítomnost americké armády na našem území naši bezpečnost významně sníží.

Pravdou ale je, že cizí přátelskou armádu už jsme na našem území měli a víme, že se s tím dá žít. Podobně s tím žijí například Němci už od konce druhé světové války. Po našem vstupu do NATO bylo jen otázkou času, kdy k nám vstoupí nová cizí přátelská armáda. Amerických základen je po světě jako máku a zvláštní by bylo, kdybychom se jim právě my ubránili.

Někteří filozofové říkají, že člověk je odsouzen k volbě a dodávají, že i nevolit je volba. Rozpad sovětského bloku a zánik Varšavské smlouvy byly příležitostí zvolit si jinou stranu, tedy Západ, ale byly i příležitostí nevolit, neboli zvolit neutralitu, která se osvědčuje Švýcarsku či Rakousku. Společenskou podporu tehdy volba neutrality měla. Vize světa bez vojenských bloků, tedy vize světa, který upřednostňuje kooperaci před konfrontací, ale našim politikům dlouho nevydržela. Namísto neutrality se vzdali nečekaně získané státní suverenity a osvobození ze sféry sovětského vlivu zúročili na přerod v periferii Západu, kterou jsme se všemi důsledky dodnes.

Obranné smlouvy s velmocemi, které nemají stálé spojence, ale pouze vlastní stálé zájmy, jsou rezignací na státní suverenitu a přihlášením se k obraně útokům. Možná jsou ale logickým důsledkem příliš dlouhého míru, který si už málokdo cení. Státní suverenita se v globalizovaném světě stává vyprázdněným pojmem. Alternativou k NATO je odhodlaná domobrana, která nemá stíhačky a tanky potřebné k obraně útokem, ale chytré protiletadlové a protitankové zbraně. Podmínkou neutrality je ale potřeba svrchovanosti a dnes se zdá, že lidem, co celé dny cosi hledají v mobilech, už svrchovanost nechybí. Obrana útokům jim postačí.