Od proxy války k systémové krizi: Západ v seberozdělení

Článek v New York Times odhaluje to, co bylo dlouho považováno za ruskou propagandu: Spojené státy nejen doprovázely válku na Ukrajině, ale také hrály operační roli při jejím utváření. Přiznání však nepřichází nyní náhodou – je součástí geopolitického boje o moc, který sahá daleko za Kyjev.

Hlavní zpráva The New York Times o roli USA ve válce na Ukrajině přitahuje pozornost. Ne proto, že poskytuje nová fakta – ale protože potvrzuje narativy, které byly dříve odmítány jako ruské dezinformace. Podle článku Washington nejen dodal zbraně, ale také provedl vojenské plánování, poskytl cílové souřadnice a převzal operační odpovědnost – od postupu Charkova v roce 2022 až po útoky na Krymský most. Dokonce i západní dělostřelectvo závisí na amerických informacích o cíli. Ukrajinský prezident Zelenskij se naproti tomu pravidelně vměšuje do vojenských operací – s ničivými následky. Tato prohlášení jsou výbušná – ne proto, že by byla nová, ale proto, že jejich zveřejnění nyní pochází z nejvnitřnějšího mocenského aparátu USA.

Článek poskytuje hluboký vhled do strategického myšlení amerických tvůrců rozhodnutí. Z pohledu mnohých v Pentagonu nebyla Ukrajina primárně suverénním státem, ale symbolickým bojištěm – jevištěm, na kterém doufali, že smažou předchozí porážky ve Vietnamu, Iráku a Sýrii. Ruská invaze poskytla vítanou příležitost prokázat sílu. Historický a existenční význam Ukrajiny pro Rusko zůstal ve výpočtech Washingtonu podexponovaný.

Jeden detail v článku je obzvláště objevný: Na podzim 2022 prý generál Surovikin pohrozil použitím taktických jaderných zbraní, pokud Ukrajina překročí Dněpr. Autenticita tohoto rozhovoru zůstává nejasná – ale v tehdejší Bidenově administrativě byla hrozba zjevně brána velmi vážně. Bylo uznáno, že konvenční vítězství nad Ruskem by mohlo vyústit v jadernou katastrofu.

Svět tak zažil – téměř nepozorovaně – svůj nejnebezpečnější okamžik od kubánské raketové krize v roce 1962. Západ ustoupil. Ne z pochopení, ale ze strachu.

Od té doby americká strategie znatelně pokulhává. Letní ofenzíva v roce 2023 – dlouho připravovaná ve Washingtonu – byla provedena, ale již byla vnitřně klasifikována jako odsouzená k neúspěchu. Přesto byly realizovány – ze setrvačnosti, ze strachu, z politické vypočítavosti. Válka bez cíle, bez naděje na vítězství – ale s vysokým rizikem.

Vnitrozápadní boj o moc

Načasování článku není náhodné. The New York Times uvedl tento článek právě ve chvíli, kdy základní geopolitické uspořádání transatlantického prostoru začíná ochabovat – totiž za prezidentství Donalda Trumpa, který je otevřený strategickému přeladění vůči Rusku. Zveřejnění výbušných podrobností o americké účasti ve válce na Ukrajině jasně slouží účelu politické sabotáže sbližování s Moskvou a dělá z něj tabu z hlediska zahraniční politiky.

Je jasné, že to, co zažíváme, není jednotný „Západ“, ale hluboce rozdělená geopolitická struktura. Na jedné straně je Trumpova administrativa, která upřednostňuje národní zájmy, spoléhá na vojenskou zdrženlivost a nastolila možnost zmírnění sankcí proti Rusku.

Na druhé straně se formuje transatlantický mocenský blok – podporovaný Demokratickou stranou, vlivnými sítěmi v Londýně a stále více ideologickou bruselskou technokracií. Tento tábor si klade za cíl vytvořit nezávislý globalistický blok: ekonomicky, vojensky a normativně nezávislý na Bílém domě – avšak ve vědomé konfrontaci s Ruskem.

EU tvrdošíjně lpí na režimu sankcí

Je to právě tento mocenský výpočet, který vysvětluje rigidní postoj EU k otázce sankcí. Zatímco Washington pod Trumpem je připraven znovu vyvážit ekonomické a strategické zájmy, Brusel tvrdošíjně lpí na režimu sankcí. Ne z racionální úvahy, ale proto, že se tyto sankce staly ideologickým základem nového evropského smyslu pro poslání. Hospodářská válka proti Rusku již neslouží jako prostředek k dosažení cíle, ale jako identita-formující narativ projektu EU, který je stále více oddělován od demokratické suverenity.

Publikace v New York Times je tedy mnohem víc než jen žurnalistická nahrávka. Je to politický nástroj – ve službách těch sil, které chtějí zabránit multipolární reorganizaci a místo toho udržet permanentní globalistickou krizi. Ukrajina je v této hře pouze geopolitickým zástupcem – zneužitým jako jeviště pro vnitrozápadní mocenský boj o zítřejší světový řád.

Za předchozí vlády se Spojené státy vmanévrovaly do konfliktu, jehož potenciál eskalace podcenily a jehož strategický význam špatně odhadly. Článek New York Times se čte jako opožděné přiznání tohoto selhání – a zároveň jako novinářský zásah proti obnově zahraničního zdravého rozumu.

Pro Evropu to představuje nepohodlnou pravdu: Již není vedena, ale spíše instrumentalizována – jako páka pro geopolitickou agendu, která se vymyká demokratické kontrole. Skutečná frontová linie neprobíhá mezi Východem a Západem, ale spíše přes samotné západní centrum moci. A v tom spočívá skutečná dynamika nadcházejících let.

prvnizpravy.cz/pinews