Ohlédnutí za 28. říjnem 2024 |

Sdílet článek:

VÁCLAV KLAUS

Není to z mé strany ohlédnutí za 28. říjnem 1918. To jsem se určitým způsobem pokusil udělat ve svém „exprezidentském“ pondělním projevu před pražským Obecním domem. Ten teď nebudu opakovat. (Je nejenom na našich webových stránkách, ale i na YouTube IVK.) Přesto si myslím, že by argumentace z tohoto projevu měla znít nejen v den státního svátku. Chtěl bych se v této glose ohlédnout za tím, jak byl – v mých očích – tento svátek letos slaven a interpretován naší vrcholnou politikou.

Nevím, jak byl slaven na tisících místech České republiky. Někde určitě velmi vážně. Já se musím dívat především na oslavy oficiální a ty jsou spojeny zejména s Pražským hradem a s večerním shromážděním v historickém Vladislavském sále.

Opakovaně říkám, že nemohu souhlasit s přeměnou tohoto slavnostního večera, konaného každoročně při příležitosti tohoto našeho nejvýznamnějšího státního svátku, v pouhý „ceremoniál předávání vyznamenání prezidentem republiky“. To zde zavedl předchůdce dnešního prezidenta, Miloš Zeman, ačkoli až do jeho prezidentování nic takového u nás zvyklostí nebylo. Zásadní vystoupení prezidenta republiky – nikoli glosování vyznamenaných – bylo vždy v minulosti nejvýznamnějším vystoupením prezidenta v roce, na které se – dobře či špatně, to je jiná věc – dlouho připravoval. A snažil se vyjádřit nejdůležitější témata doby a své stanovisko k nim. Já jsem se o to deset let přesně v tomto duchu pokoušel.

To se nedá nahradit komentováním vyznamenaných, jak to zavedl prezident Zeman. Otázky, proč vyznamenání in memoriam dostal právě teď, právě od dnešního prezidenta, Jan Pavel II. nebo proč vyznamenání od dnešního prezidenta, člověka s komunistickou minulostí, dostal právě teď – také in memoriam – bývalý novinář Svobodné Evropy Pavel Pecháček, jsou velmi legitimní. V prezidentově projevu to vysvětleno nebylo.

Prezident ve svém projevu nediskutoval ani sám obrovský čin vytvoření samostatného suverénního státu, ale ani mraky, které se nad jeho suverenitou a samostatností stále silněji stahují v dnešní době. Téma potlačování národního státu, a naopak posilování kontinentálního stylu myšlení a vládnutí je přece velikým tématem dnešní doby. Možná největším. Vnímá to naše dnešní politické vedení dostatečně vážně? Oslavy 28. října tomu nenasvědčovaly.

Česká ekonomika evidentně stagnuje, což snad nemůže nikdo popírat. Ani to ale v projevu prezidenta diskutováno explicitně nebylo. Jeden náš významný deník druhý den na první stránce uveřejnil informaci o projevu prezidenta s nadpisem: „Česko potřebuje skutečné reformy“. Byl to názor redakční rady tohoto listu, nebo to bylo vystižení klíčového poselství prezidentova projevu? Troufám si říci, že to bylo to první.

Prezident republiky ve svém projevu mimo jiné řekl, že „ve skutečnosti je málo témat, která by českou společnost rozdělovala napůl“. Já vím, že prezident má v tento den povinnost mluvit optimisticky, ale je těch témat skutečně málo? A i kdyby jich bylo opravdu málo, nejsou to témata zcela zásadní? Ale nejde mi o recenzi prezidentova projevu.

Deset let jsem považoval za svůj celoroční úkol – spolu s týmem svých nejbližších spolupracovníků – připravovat výběr vyznamenaných. Dělali jsme to systematicky po celý rok. Opravdu už od ledna. Nechápu dnešní vysoký podíl vyznamenaných in memoriam. Má to být vyznamenávání živých. Vyznamenání in memoriam jsem navíc dával jen v případě, kdy byl nějaký přímý pozůstalý. Neteř není přímý vztah. Měla by to v každém případě být naprostá výjimka, jestli se zjistí, že se na někoho významného v minulých dekádách zapomnělo.

Počet mnou vyznamenaných byl 22-23 ročně. Letos jich bylo 56. Jsou to skutečně prezidentem vybraní lidé? Nejsou to spíše kandidáti na vyznamenání vybraní jednotlivci v Poslanecké sněmovně a Senátu? Nebo prolobovaní různými neziskovkami? Proč některá známá jména bývalých chartistů nevyznamenal Václav Havel, ale s velkým odstupem až prezident Pavel?

Ale připusťme, že je to – a být má – výběr prezidenta. I tak ale nechápu tak vysoký podíl udělení dvou nejvyšších vyznamenání, Řádu bílého lva a Řádu T. G. Masaryka. U mnoha lidí vyvolalo otazníky i vyznamenání vojáka Mezinárodní legie územní obrany Ukrajiny. To se u nás tři desetiletí nestalo. K možnosti sloužit v cizí armádě je nezbytný souhlas prezidenta. Ten však tomuto vojákovi tehdejší prezident republiky nedal.

Řada lidí se zlobí, že byl oceněn jen jeden člověk z oblasti ekonomiky. Jedna pisatelka mi píše: „Asi těm, co na všechny vydělávají, není třeba děkovat“. Já, jako ekonom, musím ale z vlastní zkušenosti přiznat, že se lidé z této sféry špatně vybírají. Nedělají nic – na první pohled – velkolepého.

Moc bych si přál, aby tento svátek zůstal skutečnou oslavou toho, co se zrodilo před 106 lety a co máme povinnost udržet do budoucnosti. Letos tomu tak nebylo.