Pakt postavený na písku

Poslední dobou žijí média tématem migračního paktu EU, jehož signatáři jsme se bohužel také stali, a o kterém nás vlastní členové vlády ujišťují, že o nic zásadního nejde; prý nás chrání ukrajinská výjimka (jak dlouho?)

Dlouho jsem nepsal nic o migraci a dotazy čtenářů se množí. Je tedy čas okomentovat situaci. Co je nejslabší prvek celého paktu?

Žádosti o azyl budou zpracovány rychleji, mimo jiné i na hranicích EU, a neúspěšní žadatelé budou účinněji navraceni zpět

Toto jest, milí přátelé, naprostá fantasmagorie, založená na zbožném přání, nebo snad potřebě strčit do textu něco, co uchlácholí jednodušší voliče.

“Účinné navracení nazpět” je něco, co se zatím nikomu nepovedlo, i když se o tom toužebně mluví už asi od roku 2000, asi podobně jako o jaderné fúzi. Jediné místo, kde něco podobného funguje aspoň trochu, jsou ploty kolem španělských měst Ceuta a Melilla v severní Africe, kde je střežený úsek hranice krátký, situace přehledná, a sousední Maroko má důvody spolupracovat, a to v podobě zjednodušeného přístupu Maročanů ke španělskému pracovnímu trhu výměnou za to, že ten plot hlídají. I tam dochází k velkým bitkám, leč aspoň část těch “šplhounů” se daří vracet zpět do Maroka. Rozšířit tento model se ale nikde nepovedlo, a základní důvod je jednoduchý, byť pro řadu lidí v mainstreamu evropské politiky nevyslovitelný. Nazval bych jej princip černého Petra.

(Jak tak nad tím uvažuju, už i samotný pojem černý Petr bude pro některé politiky nevyslovitelný. Leč aspoň každý víme, co tím je myšleno, kdežto duhová Dana by tak jasná nebyla.)

“Co se mladých mužů ze subsaharské Afriky, Afghánistánu, Jemenu a dalších silně zaostalých regionů týče, víceméně nikdo* o ně nestojí, víceméně nikdo* je není schopen nějak vstřebat, víceméně každý* je rád, dokáže-li se jich co nejsnáze zbavit, a valná většina států v dlouhých řetězcích táhnoucích se od Burkiny Faso a Pákistánu až po Švýcarsko si je snaží přehazovat navzájem tak, aby pokud možno neskončili u nich. Jejich hromadný příchod kamkoliv znamená pro danou zemi problém a v roli poraženého je ten, komu takoví černí Petři skončí v rukou natrvalo.”

Hvězdička je nezbytná, protože kategorické pojmy “nikdo” a “každý” mají samozřejmě svoje výjimky. Taková kapitánka Racketeová by nepochybně s radostí do Evropy dovezla každého, kdo o to projeví zájem, a ve svých rozhovorech a koneckonců i praktické činnosti to dala jasně najevo. A provozovatelé velkých farem na Sicílii nebo nigerijská mafie působící v Itálii dokáží stejně tak nepochybně nějak ty příchozí využít, byť způsobem, který značně připomíná nevolnictví. Tyto výjimky je potřeba brát v úvahu, protože mají svůj podíl na závažnosti situace.

Nicméně odhlédneme-li od těchto výjimek, většinové postoje jsou odmítavé, a neplatí to jen pro cílové země v Evropě, ale víceméně univerzálně podél celého řetězce migračních cest. S naší bídnou porodností si to dávno neumíme představit, ale přebytek mladé populace je pro ty zdrojové země poměrně zásadní problém, kterého se rády zbavují všemi možnými způsoby, a k tomu samozřejmě patří i to, maximálně komplikovat jakoukoliv snahu o repatriaci svých občanů, když už se jich jednou úspěšně zbavily. Dav nezaměstnaných mladých mužů už v historii smetl nejeden režim, ti současní vladaři příslušných států to velmi dobře vědí, a přitom vesměs nejde o země, které by dokázaly těm mladým zajistit kdovíjaký život. (Například o dobrá pracovní místa je v Sahelu apod. zásadní nouze, a kdyby jen o pracovní místa; i o bydlení, pitnou vodu a další věci nezbytné pro přežití.)

Z hlediska zdrojových zemí migrace jsou jejich vlastní přebyteční mladíci pouze přítěž, a tuplem to platí o těch nejproblémovějších, například trestaných zločincích. Na celkové (ne)úspěšnosti deportací je to pak jasně znát.

Velká spolková země Bádensko-Württembersko dokázala za uplynulých šest let odsunout celkem 418 zločinců, tj. necelých šest lidí měsíčně, což nejsou nijak skvělá čísla, i když vezmeme v úvahu covid – a to si ještě prosím povšimněte toho, že se v tom článku nijak nerozebírá, kolik těch deportací směřovalo kam, protože ony v tom nepochybně jsou započítány také deportace do jiných zemí Evropy (Albánie, Gruzie, Kosovo, Moldávie, Ukrajina atd.), kteréžto země vesměs aspoň nějak nahrubo spolupracují a celý proces je tedy o něco úspěšnější. Co se té pravé exotiky týče, evropští politici už se po mnoho let snaží přemlouvat různé africké státy, aby nedělaly při přejímání vlastních občanů tolik problémů, a oslazovat jim to různými balíčky peněz zadarmo, ale výsledky této mnohaleté snahy jsou nápadně chabé.

(Podíváte-li se na statistiky celého Německa za rok 2023, odsunuli Němci loni zhruba 14 tisíc lidí celkem, ale rovnou se tam říká, že jednou z nejdůležitějších cílových zemí odsunu bylo Rakousko. Z pohledu migrace dovnitř EU tedy zcela irelevantní výkony.)

Ani tranzitní země nejsou moc nadšeny z možnosti, že by větší množství “černých Petrů” skončilo natrvalo u nich. V takovém Tunisku se důležití představitelé EU střídají na návštěvách jako svatí na orloji, i ta hrdá Meloniová tam přijela prosit a cinkat eurozlaťáky; ale jestli ty vzniklé dohody k něčemu budou, to se ukáže teprve letos v létě, až se Středozemní moře zklidní a zase jej půjde přeplout na člunu. Tunisko má zhruba 12 milionů obyvatel a skoro evropskou porodnost v podobě dvou dětí na ženu. Proti více než miliardové mase lidí žijící na jih od Sahary je to malá a zranitelná země rozměrů ČR (ale chudší), takže dorazí-li k nim pár set tisíc zájemců o přeplavbu do Evropy, snadno můžou v Tunisu dojít k názoru, že taková demografická změna a s ní spojená destabilizace země jim za nějakou pitomou miliardu eur od sousedů nestojí. A otevřít přístavy, aby své černé Petry pustili pryč. (Beztak tam být nechtějí.)

Princip černého Petra nelze nijak obejít, protože ti lidé, kteří dorážejí na člunech do Evropy, jsou už vesměs mladí dospělí přes dvacet let věku (bez ohledu na to, co o svém věku tvrdí úřadům), a s jejich zanedbaným vzděláním už nic zásadního neuděláte. Optimální “učicí okno”, kdy člověk nejlépe vstřebává novinky, mají už 10-12 let za sebou, a pokud byla jejich jedinou školou nějaká madrasa ve venkovském Senegalu, kde se učili nazpaměť korán, možnosti jejich uplatnění ve vědeckotechnicky vyspělé Evropě jsou skoro beznadějné. Můžou někde sbírat ty papriky, zametat ulice apod., ale množství takových pracovních míst v moderní ekonomice je extrémně omezené a Evropa jich rozhodně nevygeneruje pár set tisíc ročně. Pak nastupuje alternativa v podobě sociálních dávek, což si časem nebudou moci dovolit ani v tom Německu a Švédsku.

Zároveň se ale píše rok 2024 a ani cílové, ani nácestné země jako Turecko, nejsou dnes ochotny sáhnout k nějakým stalinským opatřením typu masového vyhánění za hranice. Zrovna to Turecko je perfektní ilustrační příklad, protože i když jde o zemi islámského světa, kulturně je daleko blíž Evropě než třeba arabskému světu (natož pak Afghánistánu nebo Somálsku), a dvojnásob to platí o velkých městech na pobřeží, jako jsou Istanbul nebo Smyrna. A kulturní konflikty mezi velkoměstskými Turky a migranty jsou také nápadně podobné těm, které se odehrávají v západní Evropě, ačkoliv velmi teoreticky by měli Turci mít pro své islámské bratry (a sestry, ale ono jde hlavně o ty bratry, samozřejmě; migrující ženy nahánějí strach jen málokomu) větší pochopení než nevěřící pes Lars z Kodaně. Prakticky je to jinak, ono se to městské Turecko i přes veškeré snahy tamních reakcionářů během posledních generací tak poevropštilo, že různé pouliční nožovačky ve jménu uražené cti nese skoro stejně špatně jako Evropa samotná. Ale zároveň se poevropštilo i v tom smyslu, že už nejde o o ten bývalý polovojenský režim, který by ještě někdy v 80. letech patrně byl býval schopen v nějakém záchvatu vzteku posbírat tři miliony lidí a vyvézt je kamsi na syrskou hranici s tím, že se nemají vracet. Dnes už na to ani v té Ankaře nemají žaludek, i když třeba nejsou členy EU a nepodepsali některé azylové dohody, takže čistě teoreticky by mohli.

(Jiná věc je, že konkrétně Erdoganovi se ti lidé hodí jako potenciální voliči, ale ani ta opozice, dostane-li se jednou k moci, na to žaludek mít nebude. Vůdce opozice Imamoglu a jeho kolegové jsou víceméně standardní středoví evropští politici. Civilizační propast oddělující Turecko od Iráku je mnohem zásadnější, než ta mezi Tureckem a kontinentální Evropou.)

Suma sumárum: princip černého Petra je v migrační politice naprosto zásadní. Komu jich zůstane v ruce nejvíc, ten má největší problém, a jediná cesta, jak rozsah těch problémů zredukovat, je zredukovat počet takových lidí, kteří se vůbec na evropskou půdu kdy dostanou, pak už je to ztracená hra. Ale ten evropský migrační pakt jej vůbec nebere v úvahu a pořád si ještě hraje na to, že současný azylový systém, vymyšlený po roce 1945 pro poměrně úzký “use case” v podobě sousedních Evropanů prchajících na krátké vzdálenosti před totalitními systémy, může zůstat ve zhruba stejné podobě zachován i v době, kdy se z přelidněných zemí vzdálených tisíce kilometrů dávají na pochod různí čtvrtí a pátí synové z velmi odlišných kultur, které už doma nic nedrží. Že je zkrátka kompatibilní s globálním stěhováním národů.

Samozřejmě to bude fungovat zhruba stejně dobře jako letadlo, navržené s úplným zanedbáním principu vztlaku, nebo kosmická loď, jejíž designér by neuznával gravitaci. Tedy leda náhodou, ale takové náhody se moc nestávají.

Jenom jedna jediná bohatá země v západní části Evropy ten princip černého Petra kompletně pochopila, akceptovala, a zařídila svůj azylový a migrační systém podle tohoto porozumění. Je to Dánsko. Zkuste jej najít v tomto všeříkajícím statistickém žebříčku. (Červeně vyznačeno Rakousko, protože jsem to převzal z rakouské diskuse.)

Ano, je hluboko dole. Hluboko. Kdyby se tím inspirovali ostatní, ale hlavně ti nahoře, žádný evropský migrační pakt by se řešit nemusel. Realita holt odměňuje ty, kdo ji neignorují.