O tom, že je klimatický alarmismus a různé jeho odnože mocnou ideologií dneška, nemůže být sporu. Otázka zní jinak: Proč tomu tak je? Jinými slovy, jaké rysy vykazuje tato (post)moderní ideologie, že působí ve smyslu jakési infekce, zasahující široké vrstvy obyvatelstva, vzdělance nevyjímaje?
Prvním zaznamenatelným potenciálem je možnost budovat ideologický systém na evidentních skutečnostech, respektive na těch, které je za evidentní snadné vydávat. Je zřejmé, že člověk ovlivňuje přírodu, že ji nejen vzdělává, ale že ji rovněž ničí, a že jsou jevy pozorovatelné pouhým okem, které svědčí o výrazných a někdy systémových změnách přírody. To je jakási „přirozenost“, na níž může bujet ideologický systém. Máme-li použít srovnání s marxismem (a proč ne), pak u něj existovalo a existuje údajné zakořenění v humanistické a osvícenské tradici, která se pokouší o osvobození člověka z různých druhů pout a ekonomických závislostí. Nedalo se nikdy zcela popřít, že v konkrétních historických souvislostech se objevovaly deformace ekonomického systému a jisté konkrétní nespravedlnosti, z čehož marxismus vytěžil komplexní nauku. Podobně těží ekologický alarmismus z určitých prokazatelných faktů, které dává do souvislosti se svou radikální interpretací a návrhy na revoluční změnu.
Druhým výrazným potenciálem je odvolávání se na „vědu“ a „vědecké poznání“. To je poměrně starý recept, uplatňovaný nejrůznějšími ideologiemi devatenáctého a dvacátého století od sociálního darwinismu přes eugeniku až po neomarxismus. Věda je v moderních očích náboženstvím, které přináší spásu, přesněji pseudonáboženstvím, které přináší spásu pro tento svět, nyní a teď. Není vůbec náhodou, že Greta Thunbergová mluví u světových státníků o tom, že mají poslouchat vědu, neboť je to recept na bolesti světa. Věda není chápána jako pokorná a někdy nemotorná služebnice postupného a chybujícího poznání, ale jako nezpochybnitelný nástroj, který je tu k dispozici politikům – jen jím nepohrdat, ale správně jej uchopit. Asi je zbytečné dodávat, že tyto aspekty klimatologické ideologie znějí jako rajská hudba všem vědcům, kteří se po léta snaží o to, aby někdo vzal jejich výzkumy vážně. Je to ovšem strašlivé pokušení, a to z rodu mefistofelského. Vědci, využívaní v tomto kulturním boji, by se měli bránit četbou Goetha, nikoli větším úsilím ve svých laboratořích. To samozřejmě neznamená, že by pro nás věda neměla zásadní význam, její limity jsou ale více než zřejmé – a po dvou staletích moderny jsou více než zjevná i její možná zneužití.
Klimatický alarmismus láká svým zjednodušováním, jako ostatně každá ideologie. Převádí všechny problémy světa na jeden jediný jmenovatel, kterým je vnějškové poškození světa člověkem. Pokud někdo upozorňuje na složitost chápání těchto procesů, například analogií „pošpiněnosti“ vnější přírody s „pošpiněností“ vnitřní přirozenosti člověka nebo odvoláním na vnitřní limity vědeckého poznání či na konkrétní jevy protivící se ideo logickým poučkám, je neutralizován odkazem na zásadní strukturální, jednoduchou pravdu, zatímco dílčí postřehy jsou popsány jako defektní a nevyhovující. I v tom se dá ostatně poznat náboženský základ klimatologické ideologie – vše, co narušuje, co dráždí svou detailností a konkrétností, je rozpoznáno a odmítnuto jako hereze.
Klimatologismus je navíc velmi vhodný světonázor pro lidi, kteří jsou desetiletí vychováváni v prostředí, jež pohrdá standardní, pomalou politikou, jež odmítá kompromisy, jež si neuvědomuje, jak nesnadná a obtížná jsou řešení společenských i přírodních problémů. Zde je jádro utopického pudla, rovněž vkomponované do osnovy moderny. Stávající politické struktury jsou chápány jako zastaralé, málo akční, neschopné změny, ba zkorumpované. V základu všech utopismů je tedy netrpělivost jako protiklad jedné z hlavních ctností. Podle staré definice je trpělivost umění žít s tím, co je nehotové. V tomto smyslu je náš svět nejen nehotový jaksi v obecném slova smyslu, ale v rozmanitých oblastech různým způsobem. Pokud chtějí klimatologičtí alarmisté dosáhnout určitých radikálních změn co nejrychleji bez řádného zvážení dopadů takového jednání, není s nimi možné diskutovat, neboť popírají základní princip jakékoli diskuse – oddálení řešení problémů z důvodu nalezení nejlepšího postupu. Klimatologismus je v tomto smyslu revolucí z netrpělivosti, což je ve své podstatě nejen projev antipolitické politiky svého druhu, ale také výraz antidemokratičnosti. To se mimochodem projevuje i ve stanovování různých pětiletek a hraničních časových milníků pro určitou změnu, které jsou mnohokrát zcela iracionální.
Síla klimatického alarmismu je především postavena na pilíři, díky němuž se stává obecně sdíleným lákadlem. Obsahuje podobně jako velké ideologické systémy schopnost mýtopoetického vyprávění, které má sice úzkou výchozí bázi (v tom se liší ideologie od klasických náboženských věr), ale poměrně širokou bázi praktickou. Jinými slovy: co se nedostává v teorii, nahrazuje se praxí jako základním kritériem smysluplného jednání. Jako bychom to už někdy slyšeli a na vlastní oči viděli. Razance klimatických aktivistů je jistě o to viditelnější a spektakulárnější, když se jí chopí především mladí, neopotřebovaní, ale zejména nezkušení lidé, kteří ještě nejsou schopni dohlédnout důsledky svých činů. Přesněji: schází jim často potřebná opatrnost, která se přece jen vyskytuje ve větší míře u starších generací.
Tak jsme opět u koktejlu moderny, které post-moderna dodala pouze nástroj v podobě sociálních sítí: revoluční pseudonáboženský patos založený na primátu praxe a na podcenění stávajících institucí v kombinaci s heslem „mládí vpřed“. A to jsme si bláhově před třiceti lety mysleli, že toho už zůstaneme ušetřeni.
(5 votes, average: 4,60 out of 5)
Loading... 
Buďte první kdo přidá komentář