Pane premiére Fialo, trh neselhal, selhali jste vy!




Sdílet článek:

Ceny energií rostou do výšin, které jsme si ještě před pár měsíci nedokázali představit. Politici, kteří nedávno dokázali ještě předstírat optimismus, a jako hlavní faktor růstu cen uvádět Putina a jeho agresi vůči Ukrajině, ztrácejí půdu pod nohama. Cítí, že lidé od nich očekávají nikoliv pokrytecké signály a hraběcí rady o tlustých svetrech a huňatých ponožkách, ale jasná stanoviska.

Přišlo tedy něco, co zákonitě přijít muselo. Naši vládní politici se zamysleli a došli k jedinému závěru, k němuž je jejich světonázor dovedl: jde o jasný příklad selhání trhu. Ceny astronomicky rostou, protože selhal trh!

Trh však není ve skutečnosti nic jiného, než svobodná směna hodnot. Každá ze stran, která vstupuje do vzájemného obchodního vztahu, se vzdává menší hodnoty výměnou za hodnotu vyšší. Obě strany získávájí, oběma stranám se zvyšuje jejich užitek. Je to win-win proces, v němž se nikdo nemůže cítit okraden, ošizen či podveden. Pokud k obchodu nedojde, protože se preference obou stran nesetkaly, nejde o selhání. Směna nastane nebo nenastane, ale nemůže selhat.

K tržním principům se většina veřejnosti staví spíše odmítavě. Sice dokáže uznat, že tržní prostředí vede k maximální efektivitě a že přináší nejvyšší míru užitku (přičemž mnohdy operují i s pojmem společenského užitku, ačkoliv nic takového neexistuje – užitek lze vztáhnout pouze k jednotlivci). Dokonce jsou schopni uznat, že centrálně řízené hospodářství, které si mnozí ještě pamatují z doby komunistické totality, skutečně nedokáže zajistit v dostatečné míře ani základní lidské potřeby. Ostatně nedostatkový toaletní papír a dámské hygienické potřeby se staly příslovečnými. Ale morálně trh přesto odsuzují. Sledovat svoje vlastní zájmy, to je přece sobecké! A sobectví je morálním zlem, jak každý z nás slýchá již od dětství. Naopak morální je sledovat vyšší zájmy, obětovávat se ve prospěch kohokoliv, kdo natáhne ruku. A jestliže je tedy trh založen na sobectví, proč bychom jej nemohli pomocí aktivních zásahů korigovat, aby sloužil vyššímu dobru?

Stát tedy do procesu svobodné směny hodnot vstupuje a snaží se ji usměrnit tak, aby kromě sobeckého zájmu obou stran, které vstupují do vzájemného obchodního vztahu, bylo dosaženo ještě nějakého vyššího zájmu. Aby každý člověk měl zajištěné základní potřeby, teplou vodu, elektrický proud nebo plyn. Aby energie byla bezpečná. Nebo abychom nepoškozovali planetu. Aby směna neodrážela jen sobecké preference, ale také tzv. negativní externality.

Kdo nedůvěřuje svobodnému trhu a spatřuje v něm jakousi morální pomýlenost, třebaže je ochoten uznat jeho funkčnost a efektivitu, se domnívá, že bez aktivních státních zásahů by existovala nikoliv zanedbatelná skupina lidí, která by si elektrický proud a teplou vodu nemohla dovolit. Předpokládají, že by majitelé elektráren záměrně podceňovali bezpečnostní pravidla a čelili bychom tak jedné jaderné katastrofě za druhou (nepoloží si otázku, jak je to možné, že ta nejhorší havárie v dějinách energetiky se udála právě v zemi, která byla ideálem etatismu, kolektivismu a politického centralismu). Zastávají názor, že iluzorní a nijak nedokázaný vliv lidské činnosti na klima je něco, jehož význam je nekonečně hlubší než veškerý užitek, který nám každý den plyne z toho, že stále ještě žijeme v průmyslové a technologicky orientované společnosti.

Co když stát začne ovlivňovat tržní cenu? Co když daný statek nebo službu zatíží nadměrnou daní nebo jakoukoliv jinnou povinností? Co když u daného statku omezí maximální množství, které smí být na trhu vyprodukováno a přikáže, že každá další jednotka nad tento limit musí být vykoupena speciálním poplatkem, jenž nazve povolenkou či odpustkem?

I když je trh zatížen bezpočtem státních regulací, lidé se stále chovají dle svých preferencí. Korigují svoje cíle podle celého kontextu a vyhodnocují celé tržní prostředí. Porovnávají ceny substitutů. Přemýšlejí o svých časových preferencích. Nákup toho, co je zbytné, odkládají, zatímco nezbytné potřeby řeší hned. Neustále upravují svůj systém hodnot. A to celé, v součtu, vlivem každého jednotlivce, který se na trhu pohybuje, utváří to, co jsme si zvykli označovat pojmem trh. Není to, jak mylně tvrdil Friedrich von Hayek, výsledek nějakých nevědomých, neosobních sil. Naopak, je to výsledek aktivního jednání každého z nás.

Lidé reagují na signály, které jim ekonomika udává. Ale co když stát tyto signály zkresluje a ruší? Důležitým signálem je přece cena. Ta odráží všechny faktory na cestě od výrobce přes zpracovatele, obchodníka až k prodejci a zákazníkovi. Udává náročnost, množství surovin, podíl lidské práce, přepravní podmínky, sezónnost. Tyto faktory, které vytvářejí cenu, jsou tak složité, že je žádný politik a žádný státní plánovač nemůže postihnout. Nelze je plánovat. Vytvářejí složitý řád, zatímco snaha vměstnat je do tabulek centrálních plánovačů vždy skončí naprostým zmatkem, jak nám ostatně říká nejen ekonomická teorie, ale i historie. Představme si, že stát nějakým zákonem jeden z těchto faktorů uměle zdraží. Nebo třeba zlevní tím, že cenu zastropuje. Samozřejmě, svět není neměnný a je přirozené, že postupem času se cena toho či onoho faktoru může změnit, je-li k tomu objektivní důvod. I v tom případě pak cena dokonale funguje tak, aby se celý systém držel v chodu a nezadrhl se. Stát však svými regulacemi zasahuje a mění cenu, aniž by k tomu byl skutečný ekonomický důvod. Důvody, proč stát zasahuje do svobodného trhu, jsou převážně politické. Cena pak nevyhnutelně přestává odrážet skutečné podmínky, přestane fungovat jako tržní signál. A nastává chaos.

Jak takový chaos může vypadat, víme velmi dobře. Mnozí si na to ještě pamatují z dob tzv. reálného socialismu, pro jiné je dnešní energetická krize první ale o to naléhavější lekcí z ekonomie. Raketově rostoucí ceny energií jsou v první řadě důsledkem celé řady ničivých regulací a zásahů, z nichž mnohé pocházejí od naší vlastní vlády, jiné mají své přímé viníky v Bruselu. Zelená ideologie a následně z ní vyplývající praktická politika, jejímž jedním důsledkem jsou nejen obchodovatelné emisní povolenky ale také nesmyslné zavírání funkčních elektráren a jejich postupné nahrazování nespolehlivými, tzv. obnovitelnými, lépe však řečeno parazitními zdroji, je prvním a nejzávažnějším důvodem současné energetické krize. Tržní mechanismy se stále snaží pracovat. I v tak zničeném systému je vlastně cena stále důležitým signálem. Drtivý růst cen energií nám říká, že celá energetika se nachází v hluboké krizi. Důkladnou ekonomickou ale hlavně myšlenkovou, ideovou a morální analýzou pak můžeme dojít ke správným závěrům, identifikovat příčiny, a pokusit se energetiku uzdravit.

Premiér Petr Fiala a ministr průmyslu Jozef Síkela však jako přesvědčení antikapitalisté sáhli po jediném vysvětlení, které jim jejich myšlenkový systém umožnil formulovat: selhal trh. Oni sami a tisíce jim podobných nepřátel svobodného trhu po léta sypali do energetiky písek, cílevědomě ji poškozovali, souhlasili a vítali každou další zelenou regulaci. Premiér Fiala ještě před rokem během volební kampaně tvrdil, že zelená politika není v žádném případě hrozbou, nýbrž příležitosti. Jak nazvat člověka, který něco dlouhodobě a promyšleně ničí, aby potom, když už to nemůže dále fungovat, prohlásí, že jde o selhání? Je to jako propíchnout si u auta všechny pneumatiky, a pak tvrdit, že nedá-li se už dál jet, jde o selhání automobilu.

Antikapitalisté, které bychom mohli nazvat umírněnými, jako jsou například Fiala či Síkela, zpravidla explicitně trh neodmítají. Nevolají po úplném centrálním plánování. Komunismus patrně nepovažují za nepřijatelný proto, že s jeho principy vnitřně nesouhlasí a dokáží je odmítnout, ale mnohem spíše proto, že jde o extrém. My přece nechceme trh zničit. Chceme jej pouze ovládat, usměrňovat. Aby sloužil morálním účelům. Vyššímu dobru. Společnému blahobytu. Nic jako společenské blaho však neexistuje. Přejí si, aby trh plnil jejich iracionální přání. Přání lidí, kteří sami nikdy nic nevyprodukovali a nikdy nepodnikali. Jak poznamenává Ludwig von Mises v knížce Antikapitalistická mentalita, tito lidé cítí vůči trhu a vůči podnikatelům podvědomou nenávist. Uvědomují si svoji neschopnost a závislost na něm. Vybaveni akademickými tituly se cítí být nadřazeni nad materialistickými a na zisk zaměřenými podnikateli. Přesto si uvědomují, že bez podnikatelů by nepřežili. Netouží trh zničit, ale svázat, spoutat pevnými okovy regulací. Přejí si, aby trh fungoval pod namířenou zbraní, pod pohrůžkou násilí. Nic takového však není možné. Trh je projevem rozumu. A rozum je vůči násilí v příkrém rozporu.

Ovšem na vině nejsou pouze ti, kteří tyto okovy trhu nasazují. Vinu má především široká veřejnost. Každý, kdo morálně odsuzuje trh. Každý, kdo tvrdí, že trh je sice funkčním nástrojem, ale protože je projevem sebezájmu, je nemorální. Všichni tito lidé nyní sklízejí trpké ovoce svých názorů, a bohužel jen menšina z nich se poučí – pokud vůbec někdo. Mnozí z nich požadují rychlé a okamžité řešení. Požadují, aby státníci, premiéři či ministři mávli kouzelným proutkem, a oni tak nemuseli čelit následkům svých myšlenek. Požadují další zásahy – zastropování cen, zestátnění firem, atd. Trh je přece nemorální. Sobecký. Zatímco stát, ten pracuje pro blaho všech. Nyní si tedy užijte to blaho, máte, co jste celou dobu chtěli.

O to více je potřeba, aby se právě dnes, když se jednoznačné selhání státu snaží kolektivističtí politici svalovat na údajné selhání trhu, hlasitě ozývali zastánci svobody a kapitalismu. A měli by se ozvat i všichni kapitalisté, podnikatelé, živnostníci – všichni produktivní lidé. Protože Fialův odsudek svobodného trhu je plivnutím do tváře všem produktivním občanům této republiky, kteří se dnes snaží zvládnout situaci a hledají cesty, jak v prostředí rozvratu energetiky dále fungovat.

Kudy z toho všeho ven? Existuje jen jediná cesta. Zdánlivě rychlá řešení, jakým je zastropování cen nebo zestátnění celé energetiky či zavedení sektorových daní, pouze přinese další, dnes možná netušené následky v budoucnu. Ve chvíli, kdy to budeme nejméně čekat a bude se to nejméně hodit. Následkům iracionální politiky nelze uniknout. Nezbaví nás jich žádný svetr nebo teplé ponožky navíc. Pohlédněme pravdě do očí: současný rozvrat energetiky způsobil stát. Konkrétní politici. Statisíce a miliony voličů, kteří podlehli víře ve všemocný stát.

Využijme tuto praktickou lekci z ekonomie k tomu, abychom se jednou provždy poučili. Nechme trh konečně pracovat, založme energetiku na racionálních principech. A vyžeňme všechny ničemné zelené regulátory, aktivisty a ideology na periferii politického, kulturního a společenského dění.

Luboš Zálom

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (13 votes, average: 4,54 out of 5)
Loading...

>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

Číslo účtu: 4221012329 / 0800

 

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Sdílet článek:

2 Comments

  1. Naprosto správně. Neselhal žádný trh, už proto, že přinejmenším od vstupu do EU tady nic takového nemáme. Selhal pouze jeden z dalších pokusů nahradit tržní principy svévolným rozhodováním pologramotného a zkorumpovaného úředníka.

  2. Tržní mechanismus je v podstatě aplikací daleko obecnějšího principu tzv. záporné zpětné vazby (tak to nazývají technici), který funguje stejně tak v elektrotechnice jako ve volné přírodě. Nic lepšího vymyslet nelze.

Napsat komentář: Borsuk Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*