Perspektivy buržoazie |

Sdílet článek:

LIBOR ČÍHAL

Dá se o skupině lidí, kteří se po převratě v devětaosmdesátém domohli v Česku velkého majetku mluvit jako o buržoazii? Buržoazní třídu máme spojenou s představou vlastnictví výrobních prostředků, které byly dílem její obrovské tvořivé energie. Čeští postrevoluční kapitalisté se většinou výrobních prostředků rychle zbavili a volili snadnější cestu rentiérů nebo realitních magnátů, málokdo z nich byl ochoten něco vyrábět a ani se nepozoruje, že by na podhoubí jejich rychle nabytého majetku vyrostla kapitalistická generace jejich potomků. Hlavních výrobních prostředků a bank se zmocnil někdo v zahraničí s příjemným efektem něco mezi 350 až 750 miliardami po zdanění a český stát se čím dál víc ekonomicky podobá potácejícímu opilci u hospody po zavírací době. V poslední době se ozřejmil i krach českého jaderného průmyslu, který završila hrůzná Fialova organizace dostavby atomovky, ne spatlaná, jak se tu a tam píše, ale přesněji mafiózní podvod. Zakládá to na domněnku, že ve finančním horním decilu společnosti půjde o jinou skupinu lidí než je buržoazie, je taky možné že po převratu se u nás žádná buržoazie neustavila. Lidé, kteří se zmocnili v Česku majetku neoplývali tvořivostí tradiční buržoazie a nepozoruje se to ani u jejich potomků. Často zaměňujeme příčinu s následkem, v minulosti to nebyly prachy, které stvořily buržoazii, ale inovativní myšlenky, které jí je přinesly. Z jasných důvodů po převratu musel být tento proces opačný a jak vidět, prachy samotné nám buržoazii a kreativitu nestvořily. Po zkušenostech posledních pětatřiceti let se zdá, že tradičnější verze kapitalismu v kombinaci se státním vlastnictvím klíčových výrobních prostředků by mohla být perspektivnější cesta.

Na pravicovém portálu Destra recenzují knihu liberální ekonomky Deirdre Nansen McCloskey “ Bourgeois Dignity: Why Economics Can’t Explain the Modern World .” Ekonomka se pokouší rehabilitovat buržoazii a najít její roli i v současném světě. Snaží se vrátit buržoazii zpět do středu civilizační arény a znovuobjevit důvody její existence a potenciál. Sto let elity a intelektuálové buržoazií pohrdají: buržoazní ideály a kapitalismus se vydávají za důvod ekonomické bídy, přičítá se jim podíl na světových válkách a duchovnímu chaosu. Podle McCloskey je kapitalismus pozitivním fenoménem moderní doby, ale tento fakt zastírají falešné historické a filozofické interpretace a ekonomické analýzy. Pojem ctnost a buržoazie je vzájemné nevylučují. Kapitalismus má nárok být považován za motor pokroku, který není jen materiální, ale i etický a hodnotový. McCloskey zpochybňuje tradičně uváděné důvody průmyslové revoluce a vzestupu kapitalismu, domnívá se, že skutečné příčiny socioekonomické transformace nespočívají v ekonomických faktorech. McCloskey se zabývá nejrozšířenější teorií mezi hlavními ekonomy, kteří od 18. století vidí základ ekonomického rozvoje v akumulaci kapitálu. Podle ekonomky to byla cirkulace idejí, jako je důstojnost všech a svoboda, které zvrátily struktury moci a favorizovaly růst moderní ekonomiky. Nové chápání hodnot vyzdvihlo touhu po zlepšení životních podmínek prostřednictvím obchodu na stejnou úroveň jako ctnosti. Tato radikální kulturní změna umožnila socioekonomickou transformaci, rozvoj idejí a inovací je v základu všech změn. Lidstvo vynalezlo metodu vynalézání. Myšlenky a vynálezy se šířily dík rovnosti, jejíž nositelem byla tak hanobená buržoazie. Podle McCloskey ekonomický zájem není to jediné, na čem buržoazii záleží. Moderní doba zvrátila perspektivu – pozitivní příběh o soukromém vlastnictví, obchodu a buržoazii nahradil hanlivý pohled.

Recenzent portálu Destra nesdílí nadšení liberální ekonomky pro impulzívní tahy buržoazní třídy, objektivní slabost buržoazního mechanismu vidí v jeho ziskovém pohonu. Velký antiburžoazní kritik Joseph de Maistre již před dvěma sty lety viděl v individualismu velké nebezpečí – kde dominuje individuální rozum, nemůže existovat nic velkého, protože vše velké spočívá na víře. Šok partikulárních názorů ponechaných samým sobě, vede ke skepticismu. Buržoazie má dvě tváře. Tvář únavy a dekadence bez elánu, spokojená s tím, že vyčerpala historickou roli a druhou tváří je „rasa odvážných vůdců“ s vášní uspět. Osud světa bortí dekadence a existuje možnost, že síly v poli (proletariát a zbytky buržoazie) spojí svého bojového ducha. V Bídnících definoval Victor Hugo buržoazii jako „spokojenou část lidu“, daleko za hranicemi Marxovy myšlenky, že buržoazie znamená třídu moderních kapitalistů vlastnící výrobní prostředky a vykořisťující lidi.“

S mocí peněz je spojena deklinace a ekonomický úpadek a s tím se pojí i kulturní úpadek. Na rovnostářském základě se ustaví politická forma poznamenaná demokratickým formalismem. Buržoazní uspokojení proniklo státy, myšlenkami a modely chování. Systém se stal komplexním a všezahrnujícím, má schopnost rozložit i hluboce zakořeněné vazby a identity. Hroutí jistoty, které se zdály neměnné a drolí se samotná existence buržoazie. Ideologie budoucnosti jako nekonečného pokroku (ve výrobě a v ziscích) s níž buržoazie spojila svůj osud, je dnes už mrtvá. Na Západě odumírá, když vplula do kulturní a socio-ekonomické reality vzdálené od nádrží inkubace a západního produktivismu, který byl jejím přirozeným prostorem. Buržoazie emigrovala do zemí, které se kdysi nazývaly rozvojovými. Decentralizovala špinavou práci a podřadnou výrobu a potkala se tam s mladými vitálními národy, silně motivovanými národní hrdostí a touhou po emancipaci.

Bez představy o vlasti se západní buržoazie desetiletí vznášela v malých, kalných zájmech, není schopná pochopit scénáře nového světa a proto je odsouzená jít ke dnu. Uvězněná ve vlastním egoismu a neschopná vidět, co se rýsuje na obzoru. Lumpenburžoazie bez představ, které by odrážely socioekonomické a antropologické změny se klamala když se domnívala, že formulace starých principů může stačit k legitimizaci její moci. Překonání staré buržoazní kultury bude výzvou pro nové vládnoucí třídy – otevřít diskuzi o utilitarismu a znovuobjevit myšlenku státu a vizi solidarity země. Na programu bude národ a přehodnocení dnešního modelu politické reprezentace.