Podtrženo Václava Klause

Sdílet článek:

“Jakmile je dosaženo svobody, je považována za danost a přestává být dostatečně oceňována.” (F. A. von Hayek)

Nově vydaná kniha z pera presidenta Václava Klause “Podtrženo” představuje výpisky z asi čtyřicetileté četby různých nejen o ekonomii píšících autorů. Jde v řadě případů o zajímavé výpisky, které stojí za to přiblížit aspoň formou stručné recenze anebo chcete-li formou výpisků z výpisků. V knize jsou zařazeny citace nebo odkazy hned od 418 autorů a je citováno z 88 různých časopisů. (1) Je tedy z čeho vybírat, zvláště i proto, že zajímavých věcí je tu opravdu hodně.

Multikulturalismus a neomarxismus

Už citace z roku 2002 hojně obsahují věci, s kterými se dnes potýkáme. Je zde citován například Owen Harris stran americké zahraniční politiky: “Studená válka (a hrozba, kterou představoval Sovětský svaz) vyžadovala od USA realistický přístup k mezinárodní politice. Jakmile Sovětský svaz přestal existovat a Amerika se stala jedinou velmocí, jakákoli omezení chování USA byla odstraněna.” Tentýž autor razil termín “human-rights industry” (2). V roce 2002 John O’Sullivan věnoval jeden článek multikulturalismu. Multikulturalismus v něm byl definován jakožto doktrína, podle níž se migranti nemusejí asimilovat do kultury a zvyklostí své nové země (3). K tomu je nutné ihned upozornit na výpisek z roku 2003, kterýž tvrdí, že ekonomové A. Alesina a E. Spolaore došli k závěru, že existuje volba (trade-off) mezi přínosy plynoucí z větší velikosti státu a náklady narůstající heterogenity. Autoři a Václav Klaus s nimi vycházejí z teze, že lidé preferují žít v homogenním prostředí. Pro každodenní život žádnou diverzitu nepotřebují (4). Kdo o tom pochybuje může si přečíst článek pod tímto odkazem.

Jinde se v knize píše, že stát nemůže existovat bez společně sdílených hodnot a bez pocitu společného úkolu. To však masová imigrace zásadně narušuje (5). Totéž do jisté míry dle mého platí i pro decentralizovanu společnost. V ní nemůžete mít právní a soudní systém, který je agresivní vůči jinému vidění světa, jiným právním a soudním systémům. Ale různá vidění světa musí v sobě obsahovat komponentu tolerance vůči jinému vidění světa (to jiné vidění musí být pochopitelně také neagresivní).

Ke kultuře mne z knihy zaujala tato citaci: “nejjednodušší cestou, jak zničit národ, je odebrat mu jeho pohádky, pověsti a sny a nahradit je importovanými.” Národní kultura se nerovná kulturní nacionalismus (6).

Mimochodem jakožto autor, který se věnuje mimo jiné islámu a křesťanům a jiným náboženským menšinám v islámském světě, zcela souzním s tvrzením, které uvedl americký Hoover Digest roku 2011, egyptský president: “Mubárak byl daleko liberálnější než egyptské obyvatelstvo.” (7). Ano, je to sice poněkud smutné tvrzení, protože Mubárak měl ke klasickému liberalismus dost daleko, ale je velmi pravdivé. V autoritativních režimech Blízkého výhodu se dost často žilo, třeba zrovna náboženským menšinám lépe, než v různých zdejších demokratických, lidových a povstaleckých režimech.

Zelená témata

Václav Klaus se hojně v knize zabývá i ekologickým alarmismem. Cituje Kevina Andrewse, který v lednu 2011 napsal, že konečným výsledkem paniky kolem globálního oteplování bude vznik policejního státu (8). To by se mělo tesat do kamene. Klaus sám napsal o tomto tématu známou knihu “Modrá, nikoliv zelená planeta.” Mimo jiné v recenzované knize píše, že při kritice environmentalistů vyšel z kritiky téměř nulové diskontní sazby v uvažování těchto environmentalistů: “…neboť z této hodnoty plyne, že např. rok 2120 má pro člověka žijícího dnes stejný význam jako rok 2020.” Nebo se zde správně tvrdí, že: “vítr je považován za neomezený zdroj, což je pravda, ale to, že je jakýkoli kus země, na kterém jsou větrné elektrárny postaveny, zdrojem velmi omezeným, je pravda nemenší.” (9). Klaus kritizuje také princip předběžné opatrnosti, cituje vtipná slova od Johna Semmense z časopisu “The Freeman”: “Kdyby žili fanatici principu předběžné opatrnosti už v době kamenné, pravděpodobně by varovali před používáním ohně, protože ten je nebezpečný a znečišťuje. Zabil daleko více lidí než jaderná energie.” (10). Soukromě bych poznamenal, že princip předběžné opatrnosti spíše maskuje nedostatek relevantních dat a znalostí o komplexních problémech klimatu. A možná ve skutečnosti snahu s jeho pomocí zničit svobodu jiných případně nastolit nějaký druh socialistického hospodaření.

Hlavní britská autorita v publikaci dat o globálním oteplování MET Office uvedla v roce 2013 zprávu (samozřejmě bez jakéhokoliv zájmu médií), že od roku 1997 do konce roku 2012 nedošlo k žádnému zjistitelnému nárůstu v globálních teplotách (11).

Vzdělání

Ke vzdělání studentů a 90. letům a předsedovi ODS Petru Fialovi Klaus píše, že: “Studenti dnešní Masarykovy univerzity, kde jsem v právě uplynulém semestru vyučoval kurz ekonomické transformace, jsou předcházejícími třemi lety studia natolik zmanipulováni… Jejich seminární práce byly pro mne velkým zklamáním.”. Klaus také připomíná článek ekonoma Alisona Wolfa “Mýtus o vzdělávání,” v němž autor ukázal, že vyšší vzdělání nevytváří rychlejší hospodářský růst. Korelace mezi počtem vysokoškoláků a ekonomickým růstem nikdy nebyla prokázána (12). A co teprve kausalita? U nás nastupuje do bakalářských programů 56 % populačního ročníku, zatímco v EU 53 % a v USA jen 38 %. V magisterských programech je u nás 27 % z ročníku, v USA 11 % (13). Přičemž P. E. Barton v roce 2008 na statických datech dokazoval, že “nejrychleji rostoucí povolání v USA nevyžadují univerzitní titul” a že “v každém z posledních desetiletí rychle narůstal podíl číšníků a číšnic s vysokoškolským vzděláním.” (14).

Co se týká vzdělání je v tomto směru trefný i poznatek nedávno zemřelého významného indického ekonoma Deepaka Lala z roku 1993: “Indičtí rolníci chápou obrovské přednosti trhu, zatímco většina indických intelektuálů je nechápe.” Anebo poznatek, že hlavním cílem vědců je maximalizovat počet citací (15). Inu i vědci se snaží převážně maximalizovat své příjmy.

Při čtení další citace (E. F. Schumacher) jsem si vzpomněl na maláčovštinu, stropničtinu, pirátostánštinu a jiné neduhy současnosti. Klaus následující výpisek dává do souvislostí s našimi dnešními studentskými aktivisty: “Ti, kteří ve svém mládí neprojdou procesem specializace, mají jednu výhodu – nejsou svázáni pouty dílčích vědomostí, mají záviděníhodnou svobodu a duchovní rozhled ignorantů a nic jim nebrání osnovat nejdalekosáhlejší plány. Nemají se ve svém rozletu o co zarazit.” (16).

Ekonomie

Klaus cituje ekonome Petera Bauera stran zahraniční rozvojové pomoci: “Mít peníze (neboli kapitál) je výsledkem ekonomické aktivity, nikoli jejím předpokladem.” Bauer byl zásadním odpůrcem státem, státy a mezinárodními organizacemi organizované zahraniční pomoci. K tomu se hodí postřeh již zmíněného Deepaka Lala, který psal, že rozvojová ekonomie (development economics) v sobě obsahuje dirigistické dogma o rozhodující úloze státu v ekonomickém rozvoji a je ekonomií bez cen (17).

Už v roce 1981 psal Thomas Sowell o rostoucí byrokratizaci ekonomického rozhodování v USA (jak ve velkých korporacích, tak ve vládních orgánech), o tom, že je nepřetržitě narůstající rozhodování státu velmi účinné izolováno od svých důsledků, a že za to může intelektuální třída, lidé, kteří se specializují na zpracování slov (words processing) (18). Výborný je i citát Maxe Webera o carském Rusku: “Absolutistický monarcha je zcela bezmocný, je-li konfrontován s byrokratickým aparátem, a jeho znalostmi. Když se to byrokracii nelíbilo, ruský car nikdy nemohl nic prosadit.” (19). To se stalo i osvícencům Josefu II. i Bedřichu II. Velikému a děje se to samozřejmě i demokraticky zvoleným vládám.

Velmi zajímavý je i vztah Václava Klause k ekonomickému modelování. Píše: “Ekonometrické modely mne velmi ‘bavily’ (a byla to v 70. letech náplň mé práce ve Státní bance československé), ale dobře jsem cítil jejich rizika a omezení. Nepřeceňoval jsem je.” (20).

Mně se velmi líbí citace Richarda Ebelinga, kterého znají lidé blíže seznámení s dílem Ludwiga von Misese: “jeden z největších politických mýtů současnosti je to, že politici jsou služebníky veřejnosti,” že jsou lidmi zcela altruistického založení, kteří nemají žádné své vlastní zájmy, jenom blaho lidstva.” (21). Lidé běžně předpokládají, že lidé na trhu jakožto podnikatelé, zaměstnanci, manažeři, nájemci, obchodníci sledují vlastní zájmy, ale jakmile se z týchž lidí stanou voliči, státní úředníci a politici, naráz začnou být někým jiným a sledují blaho lidstva a nikoliv svoje. To je jeden z největších omylů.

70. léta

Výpisky ze 70. let 20. věku jsou přirozeně už dosti vzdálené od našeho světa, ale přesto jsem v nich našel několik zajímavých postřehů. Autor tehdy pracoval v Státní československé bance. Ludvík Fojtík upozorňoval Václava Klause v roce 1970 na problém levicovosti českých intelektuálů a inteligence už od 30. let 20. století (22). Ano první republika byla obecně dosti nalevo. Velmi zajímavé jsou pisatelovi osobní vzpomínky na návštěvu Moskvy v roce 1970: “všude spousty překupníků (jako výraz ekonomické nerovnováhy a nedostatku na trhu), všude fronty, strašně málo restaurací, neexistující pohlednice, ale fronty lidí před Treťjakovskou galerií… v Ústavu pro mezinárodní politiku a ekonomiku (IMEMO) prý pouze pět lidí z více než tisíce souhlasí se srpnovou okupací Československa… velké množství normálních ruských lidí, kteří se mi kvůli srpnu 1968 neodvažovali ani podívat do očí. Tak se styděli.” (23).

Mne osobně zaujala a potěšila nejvíce tato citace z roku 1971: “S obdivem jsem četl Rakouskou školu ekonomické teorie, v tomto období zejména Misese a jeho knihu Human Action (což považuji za vůbec nejvýznamnější text pro svou životní orientaci) a J. A. Schumpetera Economic Doctrine and Method a Capitalism, Socialism, Democracy. Hayeka jsem četl dříve, už v šedesátých letech, a pak znovu později.” (24). K Schumpeterovi však jinde Klaus píše, že: “I když nesdílí ideje řady socialistických snílků, má řadu zjednodušujících představ o socialismu, které se při čtení jeho knihy [Capitalism, Socialism, Democracy, pozn. autora] skoro nedají přežít… Jeho socialistický ‘blueprint’ je zcela bez lidí, což právě u sociologizujícího Schumpetera překvapuje. Jeho hlavní závěr, čímž se zásadné liší od Mises, je, že socialismus může fungovat.” (25).

Klaus také připomíná, že Mises napsal před sto lety, že “charakteristikou dnešní doby je revolta proti ekonomii,” a že “socialismus vychází z myšlenky morálně dobrého a vševědoucího, tedy intelektuálně perfektního státu.” (26). Obojí je příhodné i pro naši dobu, akorát v druhém případě se dá na dnešní dobu místo socialismu použít (misesovský) pojem intervencionismus.

K Misesovi Klaus ještě přidává, že Mises vychází z praxeologie, z pragmatismu a utilitarismu. Vychází od člověka, postuluje u něho racionální chování maximalizující užitek a minimalizující strasti (27). Musím říci, že se tímto plně neztotožňuji. Ve své knize “Human Action” (česky Lidské jednání) von Mises píše, že lidské jednání: “…je pokus nahradit méně uspokojivý stav věcí stavem více uspokojivým.” Jinde v knize přímo píše: “Ekonomie se zabývá skutečným jednáním skutečných lidí. Její poučky se nezabývají ani ideálními, ani dokonalými lidmi, ani fantomem bájného ekonomického člověka (homo oeconomius), ani statistickým pojmem průměrného člověka (homme moyen). Předmětem katalaxie je člověk se všemi svými slabostmi a omezeními, každý člověk, žijící a jednající. Každé lidské jednání je předmětem katalaxie.” (28). Jinde Mises píše: “Charakteristickým rysem člověka je jednání. Člověk usiluje o změnu některých podmínek jeho okolí ve snaze substituovat stav událostí, které mu vyhovují lépe místo stavu, který mu vyhovuje méně.” (29). Mises se tedy na racionalitu (racionalitu z úhlu pohledu koho?) nespoléhá. Rozhodně bych k výše uvedenému doplnil aspoň slovo duševní (…maximalizující duševní užitek…). Homo oeconomicus je dle mého názoru pouze podmnožinou Misesova člověka jednajícího.

Spisovatel Stefan Zweig v knize “Svědomí proti násilí” napsal, že kalvinismus byl “prvním pokusem naprostého zglajchšaltování celého národa, podniknutým uprostřed Evropy ve jménu určité ideje.” (30)

Zaujala mne v knize také statistika, kterou vypracoval Edmund Nash, a která byla zveřejněna v roce 1971. Kupní síla pracujících v Sovětském svazu měřená sedmi hlavními potravinářskými komoditami (chléb, brambory, maso, mléko, vejce, máslo a cukr), kdy se porovnával čas potřebný k možnosti nákupu určitého množství těchto produktů (čili kolik hodin týdně na to musí člověk při existující mzdě pracovat) byla následující: rok 1928 – 26,4 hodin; rok 1953 – 38,2 hodin; rok 1962 – 30 hodin; rok 1970 – 20,1 hodin (31). A když už jsme u Sovětského svazu tak i ještě jedna citace ze Vzpomínek Naděždy Mandelštamové, manželky známého básníka Osipa Mandelštama: “Toto náboženství, jeho adepti jej skromně nazývali vědou, staví člověka, vybaveného touto autoritou, na roveň Boha.” (32). Zde se na mysl vkládá Masarykův termín titánismus, jakožto velmi příhodný jev.

Velmi často se v textu knihy objevuje jméno (pro keynesovsky laděného) maďarského ekonoma Jánose Kornaie, jehož docela strhující knihu “Cesta ke svobodné ekonomice” jsem někdy před 20 lety četl. Zaujal mne v knize zmíněný Kornaiův termín vynucená substituce, který byl použit pro popis komunistické, typicky nerovnovážné ekonomiky. K tomu Klaus píše: “Nenajdu-li hledaný výrobek na trhu, ‘vynuceně’ si koupím něco jiného. Literatura tehdy předpokládala, že nutně dojde k nuceným úsporám. To nebylo nutné, neboť ani komunistický trh spotřebních předmětů nebyl ani u nás, ani v Maďarsku tak absolutně vyprázdněn.” (33). V Maďarsku, kam jsem za komunismu jezdil někdy s rodiči na nákupy, stejně jako mnoho jiných lidí, byla ta vyprázdněnost navíc ještě menší než u nás (no ano za cenu obrovského zadlužení země na Západě). Dušan Tříska pak razil myšlenku vyhledávacích nákladů jako významného prvku tehdejší nedostatkové ekonomiky: “Chce-li spotřebitel konzumovat, musí investovat jistý objem zdrojů – nejen peněz, ale i času.” (34). V socialistické ekonomice jsou tyto vyhledávací náklady vysoké, furt se něco shání a stojí ve frontách.

Inu, knihu si stojí za to koupit a přečíst. Je v ní opravdu shromážděno mnoho moudrých věcí, podnětů a zajímavostí.

Poznámky:

(1) Klaus, V. Podtrženo. Praha: Echo Media 2021, str. 13.
(2) Tamtéž, str. 16.
(3) Tamtéž, str. 17.
(4) Tamtéž, str. 21.
(5) Tamtéž, str. 55.
(6) Tamtéž, str. 95.
(7) Tamtéž, str. 54.
(8) Tamtéž, str. 51.
(9) Tamtéž, str. 56-57.
(10) Tamtéž, str. 94.
(11) Tamtéž, str. 98.
(12) Tamtéž, str. 20 a 33.
(13) Tamtéž, str. 136.
(14) Tamtéž, str. 110.
(15) Tamtéž, str. 29 a 33.
(16) Tamtéž, str. 45.
(17) Tamtéž, str. 27-28 a 90.
(18) Tamtéž, str. 47.
(19) Tamtéž, str. 140.
(20) Tamtéž, str. 49 .
(21) Tamtéž, str. 94-95.
(22) Tamtéž, str. 163.
(23) Tamtéž, str. 166.
(24) Tamtéž, str. 168.
(25) Taméž, str. 175.
(26) Tamtéž, str. 169.
(27) Tamtéž, str. 172.
(28) Mises, L. v. Lidské jednání: Pojednání o ekonomii. Praha: Liberální institut 2006, str. 87 a 583-584.
(29) Mises, L. v. The Ultimate Foundation of Economic Science. Indianopolis: Liberty Fund 2006, str. 30.
(30) Klaus, V. Podtrženo. Praha: Echo Media 2021, str. 170.
(31) Tamtéž, str. 179.
(32) Tamtéž, str. 181.
(33) Tamtéž, str. 184.
(34) Tamtéž, str. 140.