Potravinová soběstačnost

Opakovaně se objevily kontraverze okolo návrhu SPD na přednostní nákup českých potravin obchodními řetězci. Faktem je, že odpůrci uvedeného návrhu opakovaně a zcela nehorázně lhali o jeho obsahu, což je značně deklasuje a vyřazuje ze společnosti slušných lidí. Nyní to, co by znamenaly české potraviny, předvádí SPD názorně na svých předvolebních jarmarcích.

Proč soběstačnost?

Není-li stát soběstačný v alespoň základních potravinách, v případě jakékoli krize dochází k nedostatku potravin, který může být nakonec řešen i způsobem “politiku za potraviny”, tedy nejrůznějšími ústupky těm, co ty potraviny mají. Není to nepodobné “míru za ústupky”, kdy místo hrozba neprodání potravin (nebo znemožnění jejich transportu přes své území) substituuje hrozbu přímého napadení.

Velká Británie se o tom sama přesvědčila, když v průběhu druhé světové války musela dovážet velké množství potravin z kolonií, protože na výrobu potravin na místě nebyla zařízená. Dokonce se objevily i pokusy přeměnit některé parky na pole, produkující jedlé plodiny. Němci britskou dopravu potravin narušovali ponorkovou válkou.

Je nutno tedy konstatovat, že stát, který není s to vyrobit potraviny pro základ výživy obyvatelstva (který by stačil pro to, aby nestrádalo hladem) je v principu nesamostatný a ohrožený na stejné úrovni jako stát,  který nemá na svou obranu dostatečnou armádu (co do kvantity i kvality).

Proč ne soběstačnost?

Proti soběstačnosti jednak ti, kdo si nepřejí zrušení naší závislosti na EU (bez ohledu na setrvávající členství nebo jeho ukončení), ale naopak si ji přejí co nejvíce prohlubovat, abychom se z této pochybné a škodlivé organizace nemohli vymanit tak, jak se to podařilo Velké Británii. Případně ani nemohli czexitem efektivně a věrohodně pohrozit. A i v případě té Velké Británie je snaha hrát “potravinovou kartou” a zabránit tomu, aby regály v britských prodejnách byly dostatečně saturovány potravinami.

Tyto lidi je třeba považovat za naše nepřátele, a jsou-li to naši občané, pak jednoznačně za zrádce a agenty nepřítele.

Aby bylo jasno, zcela jednoznačně preferuji zachování EU a naše členství v ní, ale za podmínky, že se zdaří její zvrat před Lisabon (a nejlépe až před Maastricht, alespoň v některých oblastech její působnosti). S tím, že bude zajišťovat opravdu jen svobodný pohyb osob, zboží a služeb. A budou zcela zlikvidovány, a bez náhrady, současné šílené agendy, které jednak souvisejí se snahou přeměnit EU na jakýsi “superstát” (což IMHO nemůže fungovat), jednak se šílenostmi sociálního inženýrství, kam patří mj. i celá agenda “boje za klima”. Pokud se to ovšem nepodaří, potom pryč z ní, nebo pereat EU. I za cenu dočasných hospodářských a jiných problémů.

Přiznám se, že v případě nějakého střetu EU např. s Velkou Británií, bych raději střílel po Němcích než po Britech. Historické důvody k tomu jsou vcelku jasné.

Realita

Pochopitelně, nebyly navrhovány žádné sankce za neprodávání českých kokosových ořechů, banánů, pomerančů apod., jak to tvrdili odpůrci tohoto návrhu. Návrh se měl týkat pouze v Česku běžně pěstovaných komodit, a to ještě ne všech. Šlo tedy o brambory, některé druhy zeleniny a ovoce, které jsou obchodními řetězci často dováženy přes půl zeměkoule a často ze zemí, kde zdaleka nemají tak přísné normy jak pro chování se pěstitelů k přírodě, tak i pro rezidua nežádoucích a někdy i zdraví škodlivých látek ve výpěstcích. A měly by se z živočišných výrobků vztahovat na mléko a mléčné výrobky a některé druhy masa (zase ne třeba pštrosího nebo krokodýlího). Případně na u nás chované sladkovodní ryby.

Faktem je, že řada obchodních řetězců běžně uvádí, že až 70 a někdy i více potravin na jejich pultech (či spíš samoobslužných regálech) jsou od českých výrobců. Pokud od těch 30 procent odečteme exotické ovoce a zeleninu, bohatě by většinou překročili to, co by od nich navrhovaná norma požadovala (a ta navíc ještě předpokládala pozvolný nástup od nějakých 40 procent k cíli, kterým by nebylo ani těch 70 procent, v průběhu více let). Obávám se, že hlavní motivací obchodních řetězců a jejich příznivců je skutečnost, že ona uvedená procenta českých potravin v jejich regálech vedle pravdy ani neležela. A že by se to začalo kontrolovat a oni by museli s realitou ven.

Důležité je, že by jednoznačně šlo o podporu českých výrobců, kteří v současné době jsou biti dovozem řady konkurujících (tj. stejných, jako oni vyrábějí) potravin z dalekých zemí a jejich prodeje za vysloveně dumpingové ceny. Což je, pokud je dovoz z nějaké ze starších zemí EU, dáno mj. i tím, že v těchto zemích EU dovoluje výrazně vyšší (až několikanásobně) dotace do zemědělství než u nás. A opět je v těchto zemích daleko tolerantnější k používání agrochemikálií, než v nových členských státech, včetně nás.

Dokonce v případě některých řetězců bylo prokázáno, že zahraniční potraviny prodávají s výrazně nižší, i třeba desetinovou, marží oproti potravinám od českých výrobců. Což už je vysloveně záměrné poškozování naší produkce potravin.

Tato podpora českých výrobců má, pochopitelně, velice zásadní dopad na jejich přežívání, což bezprostředně souvisí s onou potravinovou soběstačností (a tedy i bezpečností) státu. Nemusí jít jen o nějakou válku (byť ani ta není v dohledné době vyloučena). Bude bohatě stačit Grýn Dýl a jím způsobené totální zhroucení výroby základních potřeb (nejen potravin), které musí, více-méně zákonitě, způsobit.

Ekonomika

Výrobci na trzích SPD prodávají vesměs za ceny, za které jejich výrobky vykupují velké obchodní řetězce. Můžeme si tedy představit ty nehorázné zisky na náš úkor, které z toho přeprodeje řetězce mají. Je jasné, že na regulérních trzích by výrobci museli nasadit o něco vyšší ceny z důvodů pronájmu tržního místa (tady jim to platí SPD), ale i tak by permanentní trhy s potravinami, bez nejrůznějších klacků pod nohy, které do toho EU a její úřednictvo, jehož zájmy jsou protichůdné s našimi, hází, pokud by se je podařilo prosadit, znamenaly obrovskou finanční úlevu pro obyvatele, kteří jsou a budou drceni inflací pod záminkou covidu.

Takže podpora místních výrobců je, bez ohledu na širší souvislosti, plynoucí z potravinové bezpečnosti státu (tj. že by v případě nějakého průšvihu sice byly lístky na banány a pomeranče, ale nikoli třeba na brambory, mléko, máslo, základní druhy masa apod.) významná i pro případ jakékoli krize, která by omezila naše možnosti nakupovat potraviny na světových trzích a dovážet je.

Pokud se týká lístků: Byly jak za první tak i za druhé světové války, i nějakou dobu po nich. Problém ovšem spočíval v tom, že potravin u nás sice bylo dost, ale byly vyváženy z našeho území, v prvním případě do jiných oblastí Rakousko-Uherska, v tom druhém hlavně do Německa, takže neskončily všechny na našich talířích. Poválečné přetrvávání lístků na potraviny bylo dáno hlavně komunistickým rozvratem zemědělství. Jako “loajální součást” EU bychom však patrně byli nuceni k témuž v případě jakéhokoli podobného průšvihu, jako za Rakousko – Uherska, tak i jako německý “protektorát”. Na obzoru se reálně rýsuje, jak jsem už zmínil, totální zhroucení ekonomiky EU Grýn Dýlem.

Podpora českých výrobců a potravinové soběstačnosti našeho státu v komoditách, které si jsme schopni sami vypěstovat, je tedy velice důležitým faktorem, který jednak zvyšuje odolnost státu jako celku v případě jakéhokoli průšvihu, spojeného s omezením možnosti dovážet potraviny, jednak chrání naše obyvatele před negativním dopadem covidové inflace a dalšími podobnými škodlivými aktivitami našich bankéřů, jednak chrání náš stát jako celek proti vydírání bruselskými byrokraty. Do jisté míry by mohla zabránit i zhroucení výroby a dovozu základních potravin, které lze reálně očekávat v souvislosti s ekošílenostmi typu Grýn Dýlu nebo “uhlíkové neutrality”.