Když davy zešílely




Teror a umlčování jiných názorů. To nejsou jen praktiky inkvizice či Maovy kulturní revoluce, ale současná realita Západu.

 

Nad dobou, která šílí, naříkal již jistý dánský kralevic – a nebyl ani první, ani poslední. A zrovna teď Západ prožívá další ideologický záchvat, kdy v bohulibé snaze odstranit diskriminaci likviduje vlastní dějiny, kultury i lidi. Dobové vymknutí z kloubů popisuje v detailech kniha Douglase Murrayho Šílenství davů – podle leckoho je to nejdůležitější politická kniha vydaná letos v češtině.

Douglas Murray je gay. Konzervativní gay. Je folklorem doby, že levicově-liberální establishment, který nám politicky, mediálně i intelektuálně vládne, nenávidí konzervativce – na to jsme už zvyklí. Avšak konzervativní gaye, lesby, konzervativní ženy a konzervativce tmavé barvy pleti nenávidí až čtyřnásobně víc; oni totiž svou vlastní existencí vyvracejí progresivní narativ o tom, že jsou „utiskovaní“ – kdyby skutečně byli utiskovaní, byli by nikoli konzervativci, nýbrž revolucionáři. Ale oni konzervativní jsou, a proto nelze dopustit, že vůbec existují, proto je nutné je zrušit (cancel) a tvářit se, že vůbec neexistují. A za jejich existenci je nenávidět.

Douglas Murray je Brit. Kdyby tu samou knihu napsal Polák či Maďar, levicoví liberálové, kteří prý netrpí nacionalismem („jen“ středoevropofobií, hlavně polonofobií a hungarofobií), by to pohrdlivě odvrhli coby „Orbánovu propagandu“. To nyní nelze, napsal to Brit a všechny příklady jsou z USA, Británie a Austrálie.

Douglas Murray popisuje čtyři aspekty ideologie, která je nyní módní na Západě, především v anglicky mluvících zemích. Této ideologii se souhrnně říká progresivismus a má několik témat, jež více méně odpovídají čtyřem částem Murrayho knihy, lakonicky nazvaných: Homosexuálové, Ženy, Rasa a Trans.

Svrhnout a rozbít

Podoby progresivismu v praxi jsou různé. Jednou byla loni v létě neojakobínská a neopuritánská revoluce, která se prohnala Amerikou v tom smyslu, že sochy postav její historie, které progresivci považují za „nečisté“, byly gilotinovány. Ti progresivní, kteří si říkají woke (tedy probuzení, či lépe uvědomělí), se považují za jediné čisté v dějinách; za první antirasistickou generaci, přičemž všichni před nimi prý byli rasisté. Příznakem „woke“ je to, že považují současnou Ameriku, která je nyní nejméně rasistickou ve své historii, za beznadějně rasistickou: za systémově a nevykořenitelně rasistickou a skrz naskrz prolezlou strukturami tzv. bílých privilegií. Běloši si musí uvědomit, že svou samotnou existencí mají bílá privilegia, z nichž těží; pokud to uznají, jsou woke, pokud o tom mají pochybnosti (např. pochybnosti po půlstoletí – tzv. Affirmative Action, tedy preferenčního zvýhodňování černochů při přijímání do škol a do zaměstnání), jsou rasisté. Tak se stalo, že v momentu, kdy je Amerika nejméně rasistickou, ji ti, kdo se považují za progresivní, šmahem ruky odsoudí jako nejrasističtější.

Příkladem může být hnutí Na černošských životech záleží (Black lives matter, BLM), které je vlastně neorasistické, a to proto, neboť dodáte-li, že na černošských životech zajisté záleží, ale záleží na životech všech, černých, bílých, hnědých, žlutých i dalších, šmahem vás obviní z rasismu.

Další je teorie tzv. intersekcionality, podle které historickou kastou utiskovatelů v dějinách jsou bílí heterosexuální muži a těmi utiskovanými ženy a barevné i sexuální menšiny. Těmi nejutiskovanějšími jsou pak členové všech utiskovaných skupin zároveň. Tj. černé ženy-lesby. A když k tomu přidáme i nejmódnější utiskovanou menšinu, transgender, pak nejutiskovanější jsou černé lesbické transženy (biologičtí muži, kteří se považují za ženy) – i kdyby taková konkrétní transžena byla milionářkou a nějaký chudý běloch z Kentucky živořil. Ona utiskovaná, on privilegovaný bílý mužský utiskovatel.

Silnice zabíjí ženy

No a v neposlední řadě podobou progresivismu je cancel culture, tedy kultura (z)rušení těch, kteří mají nesprávné, tj. neprogresivní názory. Přesněji, zrušení jejich mediální a veřejné existence, tedy propouštění redaktorů a komentátorek z médií, profesorů z univerzit a autorek z veřejných přednášek a prezentací kdekoli – zrušení jejich možnosti vůbec promluvit. A samozřejmě odmítnutí vydávat jejich knihy. Jejich veřejná existence a názory musejí být „zrušeny“, vymazány. Toto je ten nejnebezpečnější aspekt progresivismu, protože útočí na jednu z nejdůležitějších svobod – svobodu slova a projevu, svobodu veřejné diskuse a konverzace. To je ten skutečný antiliberalismus dnešní doby, který západní civilizaci hrozí; rozhodně víc než to, co třeba Viktor Orbán dělá v Maďarsku.

Murrayho kniha není žádným filozofickým pojednáním; je napsaná novinářským stylem. Uvádí spoustu reálných příběhů; některé jsou úsměvné, u jiných by se člověk smál, kdyby nebyly k pláči (titulek článku o smrtelných nehodách cyklistů: Na silnicích projektovaných muži umírají ženy), a některé jsou otřesné – jsou to příběhy lidí, kterým za jedno slovo, jež bylo včera ještě normální, lynčovací lůza na internetu zničila kariéru i život, protože dnes to slovo považuje za homofobní, sexistické, rasistické či transfobní.

Murray si všímá, že čím více je dosaženo rovnosti a akceptace gayů, leseb, žen, černochů či translidí v západní společnosti, tím více aktivisté bojují proti „útlaku“ a „nenávisti“, přestože už vlastně nemají proti čemu bojovat, jejich revoluce už zvítězila. Ale oni mají zoufalou potřebu stát na barikádě i po revoluci.

Je těžké vybrat jedny příběhy a další nezmínit, nejlepší je přečíst si knihu celou, proto z každé části zmíním pár myšlenek, které mě zaujaly.

Rasa

Martin Luther King ve svém slavném projevu ve Washingtonu v srpnu 1963 řekl, že „sní o tom, jak jeho děti jednou nebudou posuzovány podle barvy pleti, nýbrž podle charakteru“. Douglas Murray však ve své knize v protikladu k tomuto tvrzní uvádí, že dnes „barva pleti určuje všechno, je nejdůležitější věc na světě“.

Jeden otřesný příklad podrobněji: Evergreen State College ve státě Washington jednou za rok opustí studenti etnických menšin areál univerzity, aby dali najevo svůj význam. Organizátoři akce se ale v roce 2017 rozhodli tradici obrátit a požádali o odchod bělochy. Profesor biologie Bret Weinstein s tím nesouhlasil.

Breta Weinsteina těžko označit za konzervativce, či dokonce rasistu. Právě naopak: považuje se za progresivistu a během primárek podporoval na americké poměry krajního socialistu Bernieho Sanderse. Zdálo by se, že obvinit Weinsteina z rasismu není možné. A přesto obviněním neunikl.

Na univerzitě přednáší spolu s manželkou čtrnáct let a nikdy neměl s oslavou minorit problém. Jak napsal na e-mailovou adresu školy: „Je zásadní rozdíl mezi tím, když se nedoceněná skupina dobrovolně rozhodne na protest odejít, a mezi nátlakem na odchod jiné skupiny… V prvním případě jde o morální povědomí a protest proti útlaku, v druhém o demonstraci síly a projev represe.“

Weinstein odmítl pod nátlakem kampus opustit a napsal: „Svoboda projevu a činu nesmí mít nic společného s rasou.“ Tak samozřejmé to však nebylo.

Když se skupina studentů shromáždila před jeho studovnou, marně se s nimi pokoušel navázat civilizovanou diskusi. Stihl jen poukázat na rozdíl mezi debatou a dialektikou: „V debatě chce každý vyhrát, ale důležitá je dialektika, tedy že nesouhlas je nutný k poznání pravdy. A to znamená, že já si teď vyslechnu vás a vy mne.“ Nesetkal se však s úspěchem. Jedna mladá žena zaječela: „Nás ale vůbec nezajímá, co nám chcete vysvětlovat, my se nebavíme v duchu bělošských privilegií.“ Studenti pokřikovali a napětí rostlo. Někdo zvolal: „Tady nejde o žádnou diskusi, tu jste už dávno prohrál.“

Weinstein se nedal: „Mám jednu zásadu: sloužit pravdě.“ Jeho poznámka se setkala s hlasitým posměchem a výbuchy smíchu. „Ty rasistické hovno, s tímhle běž do prdele!“ Řvaní zesílilo a pokračovaly už jen nadávky. „Přestaňte říkat barevným, že jsou na hovno!“ Jedna dívka zařvala: „Sám seš na hovno. Vypadni kurva vodsať! Běž už konečně do prdele!“

„Doufám, že ho vystrnadíme!“

To však byl teprve začátek. Situace se vyhrocovala a byla stále napjatější. Přivolané policisty studenti uráželi, ve skupinách začali pronásledovat zaměstnance po kampusu. Jedna skupina se shromáždila před kanceláří rektora univerzity George Bridgese a skandovala „Black Power“ a „Hej, hej, hou, hou, rasističtí profesoři ať už jdou.“ Na jednom videu černošský student s růžovými vlasy dává ostatním studentům instrukce, jak zajistit, aby rektor a ostatní zaměstnanci nemohli opustit budovu, a vysvětluje, že „svoboda projevu není tak důležitá jako životy černochů, translidí, femmes a studentů“.

Následovaly další události, které měly bizarní ráz. Rektora drželi v jeho kanceláři, a když potřeboval jít na toaletu, tak mu jeden student poradil, „ať to zadržuje“, a nakonec byl pod dozorem dvou studentů odveden na záchod a zase zpátky. Lidé, kteří si dělali takové starosti s nastupujícím fašismem v Americe za prezidentování Donalda Trumpa, by se měli zamyslet nad organizačními schopnostmi těchto studentů a jejich chováním, jež nemá k úderným oddílům nacistů daleko.

S růstem vzbouřenecké nálady se zvedlo i přesvědčení studentů, že mají co do činění s rasistickým profesorem a rasistickou institucí. Po areálu školy se potloukala banda studentů s baseballovými pálkami a zjevně se chystala na prof. Weinsteina. Hrozba násilí byla tak velká, že policie Weinsteinovi doporučila, aby se s rodinou ukryl do bezpečí, protože zjistila, že nějací studenti po něm pátrají.

Nelze ale říct, že posedlost rasou na Evergreenu byla na americké poměry výjimečná. Po bouři jeden student řekl: „Mnohokrát jsem nemohl mluvit jen proto, že jsem běloch. Univerzita se příliš zabývá rasou, takže je rasistická jiným způsobem.“ Všichni ale nesouhlasili. Jedna bělošská dívka (taky s růžovými vlasy) v rozhovoru řekla: „Mně je úplně jedno, co bude dál s Bretem. Může jít a být rasistou, jak se mu zlíbí. Je to šmejd a já doufám, že se nám takové lidi jako on podaří vystrnadit.“

A tak se i stalo. Prof. Weinstein už na univerzitě přednášet nemohl. Ani jeden z jeho kolegů a kolegů jeho ženy se ho veřejně nezastal, ačkoli dobře věděli, že má pravdu a na svůj postoj právo…

To byl příběh profesora Weinsteina. Murray uvádí, že jeho kolegové věděli, že má pravdu, ale nezastali se ho. Ale položme si pilátovskou otázku: co je to vlastně pravda? Podle profesionálních „antirasistů“ je pravda konstruktem západní civilizace: „Představa, že máme hledat pravdu, je pokus umlčet utlačované.“

Murray popisuje i hysterii ohledně kulturního přivlastňování (culture appropriation): běloch či běloška nesmí nosit tradiční oděvy jiných civilizací, či dokonce provozovat restaurace, v nichž nabízejí jídlo jiných kultur a kuchyní. K tomu jen poznámku: není kulturním přivlastňováním, když se Si Ťchin-ping a členové čínského komunistického politbyra oblékají jako civilizovaní běloši, tj. nosí oblek, bílou košili a kravatu? Mě osobně to uráží…

Homosexuálové

Murray uvádí známý humorný příběh o tom, jak v roce 2017 dva akademici P. Boghossian a J. Lindsay nastudovali žargon a v jednom akademickém časopise uveřejnili esej Konceptuální penis jako společenský konstrukt, prý produkt mnoha let bádání. Když byl esej uveřejněn, přiznali se k tomu, že si vše vymysleli a chtěli zjistit, jestli časopis uveřejní blábol poskládaný z těch „správných“ vět bez ladu a skladu. Povedlo se. O akademické úrovni LGBT a queer studií tedy víme dostatek, což ale nebrání, aby se nechrlily další a další „vědecké“studie.

Jenže dnes jsme ještě dál. Je společensky akceptováno a vítáno, když se heterosexuál stane gayem, ale opačně to neplatí. Když se gay stane heterosexuálem, tak se o tom pro jistotu mlčí, anebo je to odsuzováno.

Podle Murrayho gayové a lesby nemají moc společného, jsou odlišní. Navštěvují různé bary, moc se nestýkají. Ale gayové i lesby nenávidí bisexuály; gayové mužské bisexuály a lesby ženské bisexuálky – považují je za zrádce a zrádkyně. Murray ostře rozlišuje mezi gayi a tzv. queery; gayové vyznávají buržoazní ctnosti jako slušnost, kdežto queerové jsou radikálové, kteří rádi exhibují na pochodech hrdosti a považují se za nadřazené heterosexuálům.

Gayové i heterosexuální muži vědí, že ženy jsou zásadně odlišné od mužů. Heterosexuální muži touží po ženách proto, že jsou jiné; gayové touží po jiných gayích proto, že jsou stejní jako oni.

Ženy

Před vypuknutím hnutí MeToo v roce 2017 bylo společensky akceptováno, když žena muže svádí a přivádí ho do rozpaků. Murray uvádí příklady hereček, které se takto chovaly k mužským moderátorům nočních talkshow a publikum jim nadšeně tleskalo.

Ve feminismu třetí generace je jeden zásadní rozpor: na jedné straně tvrdí, že ženy jsou stejné jako muži, dokážou všechno jako muži a mezi ženami a muži nejsou podstatné rozdíly. Na straně druhé tvrdí, že ženy jsou lepší než muži, proto svět s více ženami v rozhodujících pozicích ve vládě, politice nebo byznysu by byl světem lepším, bez válek a vykořisťujícího kapitalismu…

Firmy, které v rámci diverzity najímají ženy a příslušníky rasových i sexuálních menšin a mají na ně kvóty, tak pomáhají především těm, kteří v rámci žen a menšin privilegovanými už jsou, mají dobré vzdělání či dobrou práci. Přijímají je na úkor žen a menšin neprivilegovaných, na spodku společenského žebříčku; těm šanci nedají, protože kvóty těmi schopnými a privilegovanými už mají naplněné. Mluví se o mužských privilegiích, ale nemluví se o tom, že muži mnohem více než ženy páchají sebevraždy, předčasně umírají v nebezpečných povoláních a jsou více zastoupeni mezi bezdomovci.

Murray upozorňuje na zákeřnou roli internetových firem v Silicon Valley (jako Facebook, Twitter atd.), které vynucují toto šílenství davů a mažou příspěvky typu „muži nejsou ženy“ coby projev nenávisti.

Trans

Murray upozorňuje na to, jak je koncept transgenderu intelektuálně subverzní vůči právům gayů a leseb: pro heterosexuály i homosexuály je pohlaví důležité; na pohlaví partnera či partnerky jim záleží. Transgender však pohlaví relativizuje, je podle něj jen umělou kategorií, kterou si člověk svým rozhodnutím může změnit. Ale lze-li měnit pohlaví, je-li pohlaví otázkou volby, proč ne taky pohlavní orientace? Celé hnutí za práva gayů a leseb na Západě bylo založeno na myšlence, že sexuální orientace není rozmarem či projevem zkaženosti člověka, ale neměnnou daností, s níž se člověk narodí. Koncepce „trans“ to staví na hlavu.

Proto taky radikální feministky, které po vybojování svého boje najednou zjišťují, že muži označující se coby transženy infiltrovali(y) jejich hnutí, sporty, toalety i sprchy, a odmítají je považovat za ženy, jsou najednou objektem nenávistí trans-aktivistů. Najednou je „z pokrokové levicové feministky nenávistná pravicová reakcionářka“. Autorka Harryho Pottera J. K. Rowlingová či lesbická tenistka Martina Navrátilová by o tom mohly vyprávět…

Murray píše o nejtragičtějším dopadu ideologie transgenderu: o (pre)pubertálních dětech s dočasnou genderovou dysforií, častokrát módní, jež by časem pominula, ale ty děti jsou hormonálně a chirurgicky nevratně mrzačeny.

Kult a dogma

Murray tyto čtyři příklady šílenství davů považuje za nové náboženství; za kult, který nelze racionálně vysvětlit a s nímž nelze racionálně diskutovat. Má svá dogmata, rituály i exkomunikace. Požaduje kajícnost, ale neposkytuje již za pokání odpuštění – to progresivismus coby náboženský kult i víru odlišuje od židovství a křesťanství; ty taky za hříchy požadují pokání, ale kajícníkovi poskytnou odpuštění. Je dojímavé vidět, jak levicoví a liberální autoři a profesoři se veřejně kají za slovo či názor, který vyslovili před deseti či patnácti lety, když ještě nebyl kontroverzní, a žádají o odpuštění – jehož se jim nedostane. Jsou-li to slovo či názor vypátrány, jsou oni či alespoň jejich reputace „canceled“ navěky.

V tomto mají konzervativci určitou „výhodu“: na tuto hru nepřistupují a za své názory se neomlouvají, proto ani nemá smysl od nich očekávat, že by se před progresivní inkvizicí plazili a na kolenou žadonili o odpuštění. Murray uznale cituje bývalého amerického demokratického senátora Daniela Patricka Moynihana, který řekl: „Počet stížností na porušování lidských práv je nepřímo úměrný počtu opravdových přestupků.“

Častokrát se mluví o útlaku – a přitom o žádný útlak nejde. Murray uvádí, že „průměrné příjmy homosexuálních mužů a lesbických žen jsou vyšší než u jejich heterosexuálních protějšků. Bezdětní mají více času věnovat se svému zaměstnání, a tak sobě i zaměstnavateli přinášejí větší zisk“.

Poslední větou knihy je: „Tvrdit, že sexualita a barva pleti nic neznamenají, je hloupé, ale předpokládat, že znamenají všechno, je přímo katastrofální.“

Strach ze strachu

Mnozí lidé v Česku mají obavy, že kritizovat šílenství davů k nám přicházející ze Západu nahrává Rusku. Proto bychom jej kritizovat neměli, zvláště když se v mnoha oblastech máme stále od zemí, jejichž vývoj nepřerušila na dekády totalita, co učit. Kritika Západu je podle nich nebezpečná a licoměrná.

Jenže Západ v civilizačním smyslu už není Západ, nýbrž post-Západ. Skutečným Západem, tedy západní civilizací, jsme nyní my, střední Evropa. Rusko je náš nepřítel, stejně jako nepřítel našich přátel a spojenců. Stejně jako islamismus, tj. radikální (politický) islám, a stejně jako nepřítel nejmocnější a nejbohatší, Čína, tedy přesněji Čínská komunistická strana.

Ale to neznamená, že ze Západu nemůže přijít nic zlého. V druhé polovině 18. století byla nejvyspělejší a nejkulturnější zemí Evropy Francie. Všichni vzdělanci a aristokraté Evropy mluvili francouzsky. Jenže tato země za Velké revoluce (např. za jakobínského teroru) už nebyla tou stejnou Francií jako předtím. Nedávalo smysl se i nadále řídit Francií a slepě ji následovat.

Na začátku 20. století bylo nejvzdělanější společností nejen v Evropě Německo. Jenže za Hitlera to už bylo úplně jiné Německo a opravdu nemělo smysl ho slepě imitovat s tím, že je to vrchol modernosti.

Prostě i úctyhodné a vyspělé společnosti se mohou ideologicky zbláznit. Může v nich převládnout šílenství davů. Pak má smysl je nikoli slepě následovat, nýbrž zachovat si zdravý rozum. A odmítnout to šílené, co od nich přichází.

Velmi špatnéŠpatnéPrůměrnéDobréVelmi dobré (20 hodnocení, průměr: 4,80 z 5)


>> Podpora

Svobodný svět nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory na provoz. Pokud se Vám Svobodný svět líbí, budeme vděčni za Vaši pravidelnou pomoc. Děkujeme!

  • Číslo účtu: 2501976369 / 2010
  • BTC: 3ECjS5WDWwyjMtHU4ZJjMesEtmJ7eMz69N
  • ETH: 0x67B32F7DD7d084b83a28B59F3EBD2B6b2f837337

VYBRÁNO TENTO MĚSÍC: 2 500 Kč

>> Pravidla diskuze

Než začnete komentovat článek, přečtěte si prosím pravidla diskuze.

>> Jak poslat článek?

Chcete-li také přispět svým článkem, zašlete jej na e-mail: redakce (zavináč) svobodny-svet.cz. Pravidla jsou uvedena zde.

Buďte první kdo přidá komentář

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*