Před téměř tisíci lety ztratili křesťané vliv na Blízkém východě

Území dnešní Sýrie bylo od dob Alexandra Velikého pod řeckým, římským a křesťanským vlivem. Po zhruba tisíci letech se situace změnila.

Zlom u řeky Jarmúk

V 7. století našeho letopočtu, velice krátce po vzniku islámu, se proti sobě postavila vojska rašídského chalífátu a Byzantské říše. Muslimská vojska vedl dodnes uctívaný vojevůdce, jenž si vydobyl přezdívku Alláhův meč. U řeky Jarmúk na území dnešní Sýrie nedaleko od Golanských výšin utrpěla vojska Byzantské říše těžkou porážku a Blízký východ se dostal pod vliv islámu. Jeden historik napsal, že kdyby bitva u řeky Jarmúk dopadla obráceně, vypadal by moderní svět jinak.

Druhou bitvou, která poznamenala osud Blízkého východu a přinesla vládu islámu, která trvá dodnes, byla bitva u Mantzikertu na území dnešního Turecka. Odehrála se v roce 1071 n.l.

Definitivní obrat

Vítězství u Mantzikertu bylo pro islámský svět ještě významnější. Znamenalo definitivní bod obratu ve staletí trvajícím soupeření mezi islámským světem a Byzantskou říší, která ovládala území dnešního Turecka a části Sýrie od rozdělení Říše římské na západní a východní část ve 4. století n.l. Vítězství islámské armády znamenalo konec vlivu původní řecké a římské kultury.

Bitva u Mantzikertu byla také první bitvou, ve které byl zajat byzantský císař a předveden v poutech před vítěze. Vítězný sultán Alp-Arslan vyslal po bitvě okamžitě posly do Bagdádu s jedním z křížů, který ukořistil v boji. Bagdád byl slavnostně vyzdoben a muslimové zahájili velké oslavy. Jeden z tehdejších historiků napsal, že „se jednalo o velké vítězství, které islám dosud nezažil”.

Strážce zákona sharia

Sultán Alp-Arslan vstoupil do historie. Kromě své nejznámější přezdívky hrdinný lev je také nazýván „Otcem osvobození” nebo „Strážcem zákona sharia”. Na místě bitvy stojí jeho socha a jednotka turecké armády nese jeho jméno.

Nicméně oba vojevůdce, kteří se zúčastnili bitvy u Mantzikertu, čekal v krátké době neblahý osud.

Vítězný sultán Alp-Arslan se rozhodl ušetřit život poraženého byzantského císaře Romanose, který musel výměnou souhlasit s vysokými reparacemi. Podle jednoho historického tábora se jednalo o důkaz velkorysosti muslimského vojevůdce, podle jiných historiků to byl pragmatický krok, neboť sultán Alp-Arslan současně čelil šíitskému povstání ve své zemi a nechtěl vyvolat popravou císaře okamžité snahy o odvetu.

Neblahý osud

Byzantský císař Romanos se s ostudou vrátil do Konstantinopole a uchýlil se do ústraní kláštera. Protože se jeho političtí odpůrci obávali jeho návratu, nechali mu vyříznout oči a Romanos na následky zranění krátce nato zemřel.

Když se sultán Alp-Arslan dozvěděl o jeho smrti, která znamenala, že ze slíbených reparací nebude nic, měl podle historiků prohlásit: „Mečem zničím všechny lidi, kteří uctívají kříž a všechna křesťanská území budou zotročena.”

Osud sultána Alp-Arslana byl podobný. Nedlouho po vítězství u Mantzikertu vyrazil na východ říše do Turkmenistánu, aby se vypořádal s povstáním, které vedl jeden z odbojných sunnitských emírů.

Podle středověkého kronikáře Matouše z Edessy následoval příběh vzájemné zrady. Alp-Arslan slíbil odbojnému emírovi Yusufovi zachování jeho postavení a majetků. Yusuf slibu nevěřil, a proto zabil večer svoji ženu a tři děti, aby se nestaly sultánovými otroky. Druhý den přišel Yusuf na audienci k sultánovi s ukrytým nožem. Sultán plánoval, že nechá Yusufa během audience popravit lučištníky, ale ještě předtím, než stihl vydat rozkaz, bodl ho Yusuf několikrát ukrytým nožem.

Alp-Arslan o několik dní později zemřel a je pochován na území dnešního Turkmenistánu.

Sbohem Malá Asie

Porážka v bitvě u Mantzikertu vedla k relativně rychlému pádu rozsáhlých území Malé Asie pod tureckou nadvládu. Do tureckých rukou padla města jako Efez na západním pobřeží Turecka, ve kterém žil apoštol Pavel, nebo Antiochie, ve které působil svatý Petr.

Pět let po bitvě u Mantzikertu prohráli křesťané v další bitvě a dvacet let poté, co císař Romanos stanul v řetězech před vítězným sultánem Alp-Arslanem, byla islámská vojska na dohled od Konstantinopole. Přestože trvalo ještě více než dvě stě let, než padla Konstantinopol, Byzantská říše se již nikdy nevrátila ke své dřívější slávě a vojenské moci. Byzantští historici neměli žádné iluze o tom, co porážka u Mantzikertu znamenala, a proto o ní hovořili jako o tom „strašlivém dni”.

Dobytí Malé Asie islámskými vojsky a zotročení křesťanských obyvatel bylo jednou z příčin, proč evropské státy vyslaly své rytíře na první křížovou výpravu v roce 1095 n.l.