Sebedestrukce Západu a věda |

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Kniha “Sebedestrukce Západu 2.0” z Institutu Václava Klause, kterou jsem nedávno recenzoval, věnuje mimo jiné velkou pozornost vědě a jejímu vlivu na vývoj společnosti. Jde dle mého o velmi významnou záležitost. Proto jsem se ji pokusil přiblížit ve zvláštním článku. V knize se lze třeba dozvědět toto vtipné, ale poměrně pravdivé tvrzení: Univerzity nejsou institucemi vyššího vzdělání, ale institucemi vyšší indoktrinace (1). Nicméně hlavním příspěvkem na toto téma je v knize příspěvek ekonoma Pavla Rysky. Ten si všímá vlivu vědy a vědců na společnost, a toho že tento vliv není vždy jen pozitivní. “Kult vědy, jak bychom stav mohli nazvat, může kdykoliv posloužit k potlačení lidské svobody s odkazem na vyšší, vědou prokázané cíle, jejichž dosažení svoboda brání.” (2). Přičemž, ale dost často ani není jasné, zda jsou vůbec tyto cíle žádoucí a i to, zda věda není různě ohýbána ve prospěch toho, aby bylo dosaženo dříve stanovených cílů. Veřejnost totiž nedoceňuje to, že intelektuál reaguje na tytéž podněty jako kdokoli jiný, že zvažuje vlastní prospěch, a že dá-li mu systém nějaký podnět, poměřuje vždy výnosy a náklady. Vědec placený státem reaguje na podněty často velmi pragmatickým způsobem a má motivaci k davovému chování. Jde o zaměstnance systému, v němž nezávislost myšlení a ochota zastávat menšinový názor nejsou odměňovány (3). Jeho věda tedy docela dobře může být pseudovědou, může být nesprávná anebo může mít ve skutečnosti jen nepatrný význam. A i kdyby toto neplatilo a jeho vědecké pravdy byly zcela správné, tak lidi stejně musí míti svobodu v tom, zda se podle těchto pravd budou řídit, protože existuje mnoho jiných potřeb a cílů a jen omezené zdroje, kterými lidé mohou tyto potřeby a cíle naplňovat. Musí si tedy sami rozhodnout, které vědecké poznání budou naplňovat jako první, a které jako druhé, a které odloží na neurčitou, někam až do doby, kdy bude společnost bohatší.

Zpět ovšem k Ryskově práci. Dle něj platí, že: “Typickým znakem vládou dominované vědy jsou také sebepotvrzující názory, které si veřejně financované instituce vytvářejí. Mezivládní panel pro změnu klimatu stěží připraví zprávu, která by zdůrazňovala, že světové klima svými parametry nevybočuje z hodnot, které Země již v minulosti opakované zažila. Instituce by tím popřela svoji vlastní definici, a proto nic takového z principu publikovat nemůže… zkřivení původní podoby vědecké činnosti ve prospěch samoúčelných vládních programů a institucí je z velké části (ne-li přímo způsobeno) veřejným financováním. Státem placení akademici totiž nejsou vystaveni tržnímu testu své práce, neplatí žádnou cenu za své případné omyly, a proto se cílem jejich práce stává potvrzování důležitosti vlastní instituce a soulad mezi jejími výstupy a zájmy politiků, kteří jim schvalují financování.” (4).

Vědci navíc často pro právě zmíněné potvrzování důležitosti používají hyperbolický jazyk. Pro příklad z oboru archeologie: “McEvedy uvádí následující příklady této řeči s jejich překladem do řekněme normální řeči: významná nová civilizace = zvláště zklamávající výkop; historie musí být přepsána = potvrzení existující poznámky pod čarou ve standardní práci na dané téma; velké město = několik chatrčí, může být vesnice; Benátky své doby = nějaké místo, které vyprodukovalo několik předmětů jako jiná místa; nejranější datování = nedatovatelné. Tento takzvaný hyperbolický jazyk může být dle McEvedyho způsoben tím, že archeolog musí financovat svoje vykopávky a nikdo nebude tak nadšený, aby sponzoroval potvrzení poznámky pod čarou (doplňku).” (5). Jde tedy o zcela běžnou věc, která se vyskytuje i v jinak málo konfliktních vědách (jakou je třeba archeologie). Dále platí, že výzkumník, který ve svém projektu slibuje popření obvyklých metod a výsledků a tím zpochybnění práce ostatních, musí počítat s opakovaným neúspěchem svých grantových žádostí a se ztrátou financí. “Zatímco si veřejnost může představovat mladé výzkumníky jako ty nejtroufalejší a připravené bořit zaběhlé postupy, grantový systém financování státem zajistil pravý opak.” Jelikož vyplacení grantu zakládá povinnost získat publikace v mezinárodních žurnálech, autor je opět motivován přistoupit na převládající metody a závěry, tentokrát ve vztahu k zahraničí. Povinnost mezinárodní publikace pak funguje jako most, kterým se konformita šíří mezi zeměmi. “Konsensus” se tak stává mezinárodním (6).

Ryska také kritizuje nešťastný zvyk vědců, dívat se na společnost brýlemi přírodovědných věd, jako by lidé a společnost byli neživé předměty. To vede k tomu, že tito vědci dávají byrokratům doporučení na hluboké plánovačské zásahy do společnosti. A byrokraté je rádi zrealizují, neboť jim zvyšují moc a upevňují jejich pozici ve státním aparátu. Na oplátku pak byrokraté doporučí svým nadřízeným politikům směřovat k těmto intelektuálům další finance (7). Naroubování přírodních věd na společenské problémy v sobě totiž nese falešný příslib exaktního, objektivně dobrého, a tedy jediného správného vedení společnosti. Ve společenských záležitostech je však nutné vážit výnosy a náklady jakéhokoliv politického zásahu, a jelikož jde o výnosy a náklady pro jednotlivce a společnost, umí je popsat jedině společenské a nikoliv přírodní vědy. Navíc zástupci mnoha vědeckých oborů nejsou v současném systému garanty nezávislosti a objektivity, neboť reagují na podněty (dotace a granty), které jim státem řízený systém vytváří (8).

Dalším velkým problémem je tříštění vědních oborů do desítek subdisciplín, jejichž představitelé již nemají ani základní přehled o celém vědním oboru, který kdysi vystudovali. Tito odborníci (já bych řekl fachidioti) si pak nechávají radit od většiny odborníků relevantního zaměření (jiných fachidiotů) a názor těchto odborníků pak již jen opakují a šíří dále. To vše vede k uniformitě, která je společným rysem odborníků v mnoha oborech, a která nemá svoji obdobu v celé populaci, která je jinak názorově pestrá. Elity, i ty vědecké, se také uzavřely do vlastních bublin a oddělily se od reálného světa. “Žijí uzavřeny ve svém světě, mluví sami se sebou, navzájem se chválí, citují a volí do funkcí, schvalují si rozpočty a tleskají si na konferencích, které pro sebe uspořádaly.” (9). O životě běžného občana není nic moc.

Ovšem intelektuálové dle Rysky za posledních několik desetiletí podlehli i davovému chování. Jde o důsledek toho faktu, že se stali z velké části zaměstnanci státu, který neodměňuje konkurenci myšlenek, ale naopak odměňuje konformitu a omyl (10). Autor tím naráží na známou knihu “Vzpoura davů” od španělského filosofa J. Ortegy y Gasseta. Připomenu tu jen dva citáty z této knihy. První: “…davy, právě proto, že jsou davy, nemohou a neumějí řídit svou vlastní existenci, tím méně vládnout společnosti…” Druhý: “Masa je člověk průměrný. Takovým způsobem se to, co bylo čirou kvantitou – dav – proměňuje v určení kvalitní: jejím jednotvárnost, pan Kdekdo, člověk, který se neliší od ostatních lidí a pouze v sobě opakuje rodový typ.” (11). Nedivme se tedy, že elity nedovedou dnes ani vládnout.

Osobně se domnívám, že společnost v každém vyspělém státě je dnes již natolik složitá, že centralizované přístupy k vládnutí selhávají a budou selhávat sami o sobě. Rovněž suma znalostí je dnes tak ohromná, že dnes není možné míti všeobecné vzdělání, které bylo tolik typické pro panovnické domy, šlechtu, vzdělané měšťany a kněží a nezávislé učence do začátku 20. století. To samozřejmě nutně v budoucnosti povede k decentralizovaným přístupům řešení problémů. Na náměty politické a společenské totiž není slovy Ortegy y Gasseta možné používat tupé nářadí představ, které sloužilo před dvěma sty lety k řešení situací dvousekrát jednodušších (12).

(1) Klaus, V. a kol. Sebedestrukce Západu 2.0. Praha: Institut Václava Klause 2023, str. 47.
(2) Tamtéž, str. 145-146.
(3) Tamtéž, str. 147.
(4) Tamtéž, str. 150-151.
(5) Nedokonalé a asymetrické informace V – Hyperbolický jazyk vědců a jiné kratochvíle a McEvedy, C. The New Penguin Atlas of Ancient History. Londýn: Penguin Books 2002, str. 13.
(6) Klaus, V. a kol. Sebedestrukce Západu 2.0. Praha: Institut Václava Klause 2023, str. 155.
(7) Tamtéž, str. 153.
(8) Tamtéž, str. 159-160.
(9) Tamtéž, str. 156-157.
(10) Tamtéž, str. 157.
(11) Ortega y Gasset, J. Vzpoura davů. Praha: Portál 2018, str. 43 a 45.
(12) Tamtéž, str. 111.