Slova, s nimiž nelze souhlasit

Mediálně nejvíce známá, také v českém prostředí, jsou výroky ministra národního dědictví Amichaje Elijahua, které pronesl v neděli 5. listopadu ve vysílání ultraortodoxní rozhlasové stanice Kol Barama. „Nejvděčnější“ je pasáž, v níž připustil, že svržení atomové bomby na Pásmo Gazy „je jedna z možností“. Něco takového je samozřejmě nehorázné, nepřijatelné a z vojensko-technického hlediska nesmyslné. Ví to nejspíš i sám ministr, když vzápětí „vysvětlil“, že každý normálně uvažující člověk pochopí, že jde o metaforu. Výmluva je to hloupá, nehodná zodpovědného a „normálně uvažujícího“ politika. Jak uvedla poslankyně Knesetu Julia Malinovská za stranu Jisrael Bejtejnu (citovaná izraelským serverem Kanál 7): „Ve světle prohlášení ministra Amichaje Elijahua si někdy říkám, jestli je ministrem ve vládě, nebo entuziastickým 14letým chlapcem, kterému začíná puberta.“ Víc než výstižné.

Na druhou stranu je nutné objektivně říci, že myšlenka o použití atomové bomby nebyla z jeho hlavy – ministr pouze reagoval na dotaz posluchače v živém vysílání. Podle serveru The Times of Israel vznikla celá kontroverzní záležitost takto:

Posluchač: „Očekáváte, že zítra ráno shodíme na celou Gazu cosi, co je srovnatelné s něčím jako je jaderná bomba, srovnáme je se zemí a všechny tam zlikvidujeme…“ Ministr, místo aby tuto myšlenku hned v zárodku zavrhl, odpověděl: „To je jeden způsob.“

A hrubá politická chyba byla na světě.

Už mu nepomohlo, co uvedl dále: „Druhou možností je zjistit, co je pro ně důležité, z čeho mají strach a co je dokáže odstrašit. Smrti se oni nebojí.“

Že byla jeho slova o atomové bombě odsouzena všemi významnými politiky zprava doleva, z českých médií už víme. Stejně jako to, že byl premiérem Netanjahuem do odvolání suspendován z účasti na jednání kabinetu (na válečný minikabinet stejně nemá přístup).

Ovšem stejně jako poznámka o jaderné bombě je kontroverzní i další ministrovo sdělení. „Doufám, že se po válce vrátíme do měst v Pásmu Gazy a vpochodujeme tam s hrdostí.“ Na otázku, co s tamními obyvateli, odpověděl: „Ať jdou do Irska nebo do pouští a ať se o řešení postarají samotná monstra v Gaze.“ Inu, politik z krajní části politického spektra (strana Židovská síla) nic jiného než přímočará, černobílá, zjednodušená a hlavně nerealistická řešení nabízet ani neumí. Lze oprávněně namítnout, proč je taková formace součástí výkonné moci demokratického a právního státu. Protože ani demokracie není dokonalá a nefunguje mimo sféru reálné politiky.

O druhém nanejvýš problematickém výroku informoval v neděli 5. listopadu The Times of Israel. O den dříve držel řeč na základně praporu Nahal jeho vojenský rabín kapitán Amichai Friedman. Plný vlasteneckého nadšení pravil: „Další věc, kterou si v těchto dnech vyjasňujeme (po agresi Hamasu ze 7. října – pozn. LS) je důležitější než cokoli jiného. Tato země je naše. Veškerá. Včetně Gazy. Včetně Libanonu. Celá Zaslíbená země. Vrátíme se v čase naší slávy.“ Odkázal na teritoria zaslíbená izraelskému lidu ve Starém zákoně, ovšem ne všechna jsou součástí moderního Státu Izrael. A na tom se sotva co změní.

Nebezpečnost rabínových slov tkví v tom, že sama o sobě poslouží jako skvělá munice arabské a světové protiizraelské propagandě, která bude poukazovat na to, jak je Izrael agresivní, rozpínavý, nenasytný. Tato propaganda ochotně přehlédne ono klíčové „B“. Že izraelská armáda se od slov kapitána Friedmana distancovala. Uvedla, že „nedovolí ve svých řadách takovýto nepatřičný diskurs – ať už v čase míru nebo války“. Samotný rabín byl předvolán na velitelství, aby své vyjádření objasnil.

Co z toho plyne. Uvnitř izraelské společnosti může prohlásit ledaskdo ledacos. Je to samozřejmé – ve společnosti svobodné, demokratické, pluralitní. Tato vyjádření sama o sobě ještě nic neznamenají, nejsou směrodatná, jde o názor jednotlivce. Podstatné je, jak se k tomu postaví ti, kdo mají ze zákona nejvyšší odpovědnost; ti, kdo mají „poslední slovo“.

Do třetice. Nehoráznosti se dopustila poslankyně Knesetu Iman Khatib-Yasinová. Patří k frakci Raam, která zastupuje arabskou komunitu. V nedělním (5. 11.) rozhovoru s parlamentní televizí Kanál Kneset byla dotázána na názor ohledně obrazové prezentace hrůz spáchaných Hamasem na izraelském území 7. října. Jde o stejný, asi třičtvrtěhodinovou sestřih záběrů, který zahraničním novinářům promítla izraelská armáda 23. října. (Ano, jedná se o ten materiál, který reportér českého serveru Novinky.cz nezvládl vidět celý a po 25 minutách ze sálu odešel – LS.) Paní poslankyně (která přiznala, že sama záběry promítané také v parlamentu neviděla, ale zná obsah pouze zprostředkovaně) si dovolila tvrdit, že „záběry neukázaly zabíjení nemluvňat ani znásilňování žen“. Dodala, že pokud k těm hrůzám skutečně došlo, je to proti muslimské etice. „Nemůžete však ignorovat to, co se dělo předtím. A nelze tím ospravedlnit to, co se děje v arabské společnosti nyní.“

Takováto skandální relativizace barbarského vraždění v provedení teroristických bestií nemohla zůstat nepovšimnuta. Nejenže byla ostře odsouzena židovskými politiky. Zaznamenat, abychom dostali kompletní obraz celé věci, musíme také to, že samotné vedení arabské strany Raam Khatib-Yasinovou vyzvalo, aby se vzdala poslaneckého mandátu. I pro rozumně uvažující izraelské Araby je její zpochybnění masakru civilistů spáchaného teroristy z Hamasu nepřijatelné.