Snahy Bidenových sirotků zatáhnout Evropu do války mohou rychle ztroskotat, protože my nesníme o zabíjení za cizí zájmy |

Sdílet článek:

SU/IVAN HOFFMAN

Milí posluchači, vítejte u pravidelného ohlédnutí za uplynulým měsícem. Kde jsou ty časy, kdy největším vzrušením na březnu bylo to, že je to Měsíc knihy. Nevím, jak jsme na tom se čtením knih, ale dnes je znovu důvod číst noviny a nejrůznější servery, protože doba je divoká, až turbulentní, a je dobré se v ní alespoň trochu orientovat. A i v tom bychom vám chtěli s naším společným rozhovorem trochu pomoci. A proto jsme tady s Ivanem Hoffmanem.

Martina: Já ještě jako vždy připomenu, že můj kolega Ivan Hoffman patřil k nejvýraznějším disidentům před listopadem 89. Slavný písničkář, novinář, který v samizdatu vydával časopis Fragment K. Po revoluci se s nadšením vrhl na žurnalistiku ve Svobodné Evropě, což bude dnes také trochu tématem v našem rozhovoru, ale pracoval také třeba v Českém rozhlase, což mu vyneslo cenu Ferdinanda Peroutky. Jeho odhodlání nepřidat se k pohodlnému hlavnímu proudu mu později vyneslo cenu Krameriovu. Tak, a teď se oba vrhneme na to, co nám přinesl měsíc březen. Já si dovolím hned skočit na 11. března, jen velmi vzácně jsem zaregistrovala, že by si periodika všímala právě tohoto data, 11. března. Přestože právě pro nás a ostatní země střední a východní Evropy to bylo datum klíčové. V roce 1985 do čela Sovětského svazu nastoupil Michail Gorbačov. A byla to jeho politika, která umožnila kolaps komunistické moci v těchto zemích. A znamenala také konec čtyři desetiletí trvající studené války. Zajímalo by mě, jestli sis v březnu, Ivane, vzpomněl ty na tohoto zvláštního politika?

Ivan: No tak vlastně ano. Díky tvému rozhovoru s Ondřejem Hejmou, kde přišla řeč na píseň Sametová, on tam zmiňuje slova „Gorbačov, co ho znal celý Dlabačov“, následuje jeho taková geniální zkratka – „přišel a zase odešel, nikdo se kvůli tomu nevěšel“. To naprosto přesně popsal atmosféru tehdejší doby.

V geopolitice se respektují pouze partneři, kteří nejsou schopni jeden druhého porazit, proto nás přišla Gorbačovova důvěra v Západ tak draho

Martina: To je sice pravda, ale marná sláva, to dílo, které za sebou nechal Michail Gorbačov, je značné. A ukazuje se, že doma opravdu nikdo není prorokem. Protože zatímco ve světě, kde je Gorbačov oslavován, stal se nositelem Nobelovy ceny za mír, tak v Rusku je většinou zatracován za rozbití Sovětského svazu a za nevydařené reformy. Jak vnímáš jeho kroky s odstupem těch let ty? Po tom všem, co jsme zažili, po tom všem, co nám to přineslo do života za změny, v tom dobrém i v tom zlém?

Ivan: Já bych začal tím 11. březnem. Jeden z důvodů, proč si toho data příliš nikdo nevšímá, může být to, že před ním se vystřídalo několik starých, řekl bych, harcovníků na pozici generálního tajemníka, když přišel on, tak vlastně se nevědělo, co se má od toho čekat. Ale ono i po letech není stále jasné, jestli Michail Gorbačov byl jasnozřivý, anebo naivní. O tom je vlastně největší spor. Já pamatuji, že u reformních komunistů tenkrát vzbuzoval naději, že se naváže na ideály Pražského jara, zatímco u normalizačních kádrů propukla panika, podobná dnešní panice, jak tomu dneska říkám, u Bidenových sirotků. Perestrojka měla být impulsem k tomu, aby se socialismus stal atraktivnější v soutěži s kapitalismem, ale vedla nakonec v Sovětském svazu ke krachu socialismu a k vítězství liberálního kapitalismu. Tak k tomu došlo, a ten sovětský vývoj potom kopírovaly ostatní země východního bloku včetně nás. No a z nich se potom měl stát Západ, ale nestal, stala se z nich jenom periferie, respektive ekonomické kolonie Západu. No a na tu otázku, zda se tomu dalo vyhnout, anebo zda existovala nějaká jiná třetí cesta, která by tedy kombinovala efektivně socialismus a kapitalismus, vlastně dnes už odpověď známe, je to odpověď kladná. Tou třetí cestou se ve stejné době, kdy začal dělat perestrojku, vydali Číňané a ten jejich systém, komunisty kontrolovaného kapitalismu, anebo naopak kapitalisty provozovaného komunismu, se ukázal ekonomicky výkonnějším, a navíc i společensky přijatelnějším, než systémy, které Číňané zkřížili.

Martina: No, kdo by to býval řekl, viď?

Ivan: Tehdy málokdo.

Martina: Ale v čem, podle tebe, Michail Gorbačov chyboval? Dnes už máme možnost být chytří generálové po bitvě, protože od té doby prostě už uplynulo několik desetiletí.

Ivan: No, tak nechal se oklamat. To byla vlastně jeho základní chyba, on uvěřil, že s koncem studené války nadejde éra spolupráce, vzájemného respektu včerejších rivalů, no ale v reálné politice se vzájemně respektují jenom partneři, kteří nejsou schopni jeden druhého porazit. No, a to nebyl případ Američanů, kteří se považovali za vítěze studené války, a rozhodli se Rusko dorazit. No a ta Gorbačovova důvěra v sliby Západu o nerozšiřování NATO na východ přišla Rusko draho, to se ukázalo v pozdějších letech, a řekl bych, že Putinovi, Vladimíru Putinovi Rusové věří právě proto, že vlastně tu Gorbačovovu chybu nezopakoval. On už se nenechal obelhat a dostal zemi do takové ekonomické a vojenské kondice, že ho Američané nechtějí mít za soupeře, a smiřují se s partnerstvím.

Martina: Ivane, já teď maličko odbočím, ale v březnu se také čas měnil na letní a mně v té souvislosti chodily zprávy: „Nezapomeňte si v neděli hodinky posunout zpět, nejlépe na listopad 89. A zkusíme to znovu a lépe.“ Já vím, že to je takové zkratkovité, ale víš už dnes, jak by se to bývalo mělo udělat lépe? Čeho jsme se opravdu měli vyvarovat?

Ivan: Já bych ty hodinky klidně přesunul na rok 68. A pokračoval někde tam. Ale úplně stručně řečeno, chtělo to vsadit na neutralitu a třetí cestu. Já jsem to tušil vždy, ale myslím, že teď už je to úplně zřejmé.

Globalisté přicházejí o své bašty a strachují se o budoucnost, zatímco zastánci suverénních států získávají půdu pod nohama

Martina: Hm. Je pravdou, že v době studené války se zdály být věci někdy tak jednodušší, takové jasné, průhledné. My jsme tedy měli jasno. U nás jsou soudruzi, co nás drží zkrátka, na Západě je svoboda. Jaký souboj vnímáš v tom dnešním světě? Či spíše souboje? Co se to kolem nás odehrává? Kdo s kým?

Ivan: Já si myslím, že pro pochopení toho, co se děje, je úplně nezbytné vědět, kdo je kdo a o co komu jde. To se dá odbýt tím, že se někteří aktéři označí za dobré, jiní za zlé a pak se mluví o konfliktu dobra se zlem, fandí se dobru a dál se pozoruje, jestli někdo záludně nenadržuje zlu. Takový přístup se osvědčuje, když je třeba složitou geopolitiku vysvětlit lidem, kterým se nechce moc myslet, a co se jich přímo netýká, to pouštějí jedním uchem dovnitř, druhým ven. Ale to dobro a zlo jsou duchovní kategorie. Ten svár dobra a zla, ten se odehrává v lidské duši. Proto se říká, že jenom v lidském srdci, v lidské duši lze zachránit svět. Když se ta optika dobra a zla vztáhne na politiku, tak tehdy místo rozumného vysvětlení zákonitě nám z toho vyjde vždycky jenom takový morální kýč. No, to předesílám k tomu, co ti odpovím.

V tom dnešním zápase o budoucnost světa jsou na jedné straně barikády globalisté, a na té druhé straně jsou stoupenci suverénních národních států. Takto dnes vypadá rozložení sil. Globalisté, to jsou nadnárodní elity, které profitují z otevřené ekonomiky, a ta je charakteristická tím, že se privatizují zisky a socializují náklady. Globalisté nevytvářejí žádné hodnoty, ale jenom parazitují na těch, kteří něco vyrábějí a tvoří. No a dnes se tito globalisté potýkají s vážným problémem, prostě ztratili Spojené státy. Trumpova Amerika se od politiky Bidenových globalistů jasně distancuje, my nevíme, jestli definitivně, nebo jenom dočasně, to se uvidí, ale už teď po dvou měsících úřadování trumpistů je zřejmé, že globalisté nebyli tak silní v kramflecích, jak si mysleli. Bidenovi sirotci bědují, že se proti Trumpovi neshlukují v ulicích davy, které by hájily výdobytky kulturních progresivců, klimatických aktivistů, anebo privilegovaných menšin, no a opoziční demokraté ti vůbec nejsou vidět, korporátní média ztratila tah na branku, tu Trumpovu, no a průmyslníci a finančníci v sobě objevují konzervativce a patrioty, a ještě k tomu utichl Hollywood. Takže myslím si, že globalisté jsou v těžkém ústupu, v těžké depresi.

Martina: To je dobrá poznámka, že utichl i Hollywood, protože když nad Kapitolem přestávají přelétávat stíhačky, což je takový vděčný závěr těch propagandistických filmů, tak je vidět, že když v Hollywoodu mlčí múzy, tak se něco děje. Ale to, jak jsi popsal ten stav souboje globalistů, tak mě zajímalo, jak se propsal do konkrétních věcí? A nejvíc se oči upíraly z Evropy na to, jakým způsobem tedy Donald Trump vyjedná ukončení války na Ukrajině s Vladimirem Putinem. Jak se tento stav propisuje do tohoto vyjednávání?

Ivan: Opět jsou lidé, kteří v tom vidí dobro a zlo, a řeší se, co je správné a nesprávné, ale velmi realisticky vzato, co slyšíme z Moskvy a Washingtonu, tedy že Ukrajina je jenom jedním z témat, o kterých se v zájmu obnovení vztahů vyjednává, tak z toho lze vyvodit, že Trump neřeší, jak Zelenskému pomoci. On potřebuje, aby nepřekážel brzké ukrajinské kapitulaci, když to řeknu napřímo, Američané prostě nebudou válčit za zájmy globalistů, akceptují ruský pohled na příčinu války, ruské podmínky pro její ukončení, no a za tuto vstřícnost pak Rusko bude vstřícné k Američanům někde jinde a v něčem jiném. Ukrajina je důležitým bodem v tom jejich vyjednávání, ale jen jedním z mnoha.

Za Nord Stream nikdo není nepotrestán, o osudu Grónska rozhodují bez Evropy a Ukrajina zůstává jen figurkou v partii velmocí

Martina: Ano. Ty jsi teď správně upozornil na to, že my to můžeme vnímat jako ten ústřední bod, logicky, aby už ta situace na Ukrajině dosáhla nějakého svého horizontu, ale pro Ameriku je to jedno z řady témat. Jako jsou tedy ty další konkrétní případy? Já jsem se dočetla, že Spojené státy a Rusko spolu tajně jednají, dnes už spíše veřejně, o tom, že obnoví Nord Stream. Řekni, je to ta úlitba, o které jsi mluvil, která je prospěšná pro Ameriku i Rusko, a ostatní do toho tak moc nemají mluvit?

Ivan: Já bych řekl, že asi ano. Je veřejným tajemstvím, že Nord Stream vyhodili do vzduchu Američané, jak to věrohodně popsal Seymour Hersh, respektovaný americký novinář, držitel Pulitzerovy ceny, no a že se ta sabotáž nevyšetřovala, a vyšetřování se jenom předstíralo, přestože se jednalo o zmařenou investici obrovské hodnoty, tak to mělo více důvodů. Prokázat Američanům terorismus, to chtělo prostě odvahu, a tu Němci a Brusel v sobě nenašli. Rusko pak v těchto případech mlčí. Oni to tak dělají často, mlčí s tím, že ta druhá strana ví, že Rusové věští, a někdy v budoucnu se to mlčení politicky zobchoduje. Tady to ani nemusí dlouho trvat, a co Bidenovi globalisté sabotovali a zničili, tak to Trumpovi pragmatici vylobbují, opraví, aby se podělili na zisku. Američanům Nord Stream vadil, pokud to byl konkurenční projekt. No, ale pokud budou mít místo u stolu, tak to bude úplně jiná situace, která je zajímá.

Martina: Musím říci, že já jsem asi naivně očekávala, že se dozvíme nějaký výsledek vyšetřovacích expertíz, protože oddělená vyšetřování exploze Nord Streamu zahájilo Německo, Švédsko i Dánsko. A dost mě překvapilo, že Švédové pak prohlásili, že dospěli k názoru, kdy švédské soudy nemají pravomoc se touto otázkou zabývat, a že vyšetřování by tudíž mělo být uzavřeno. Tak jsem si říkala, dobře, ještě zbývají Dánové, a ti přišli s tím, že na základě vyšetřování dospěli k závěru, že poškození plynovodu bylo úmyslné, zároveň ale podle nich neexistují dostatečné důvody pro zahájení trestního stíhání v Dánsku. A já jsem skutečně si tehdy, ještě navíc, když nám byly předkládáno, že bychom měli uvěřit tomu, že tam byli nějací Ukrajinci se šnorchlem, a na pomoc jim do těch hloubek asi přispěchali lovci perel, nebo něco podobného, tak já jsem si říkala, že jak je možné, že se s tímto občané Německa a potažmo i Švédska, Dánska a zbytku Evropy prostě smířili? No tak asi to vyhodili do vzduchu spojenci, no. Oni vědí, co dělají. Chápeš to?

Ivan: Já myslím, že úplně za všechno mluví reakce Poláka Sikorského, který na ten výbuch reagoval tak, že Američanům poděkoval. Nevím, jestli se k tomu ještě pak hlásil, nebo jestli ten příspěvek na nějakém Facebooku smazal, ale od té chvíle bylo jasné, že to až tak někomu nevadí, no.

Martina: Tak dost by mě zajímalo, jestli se někdy přeci jen výsledky některých z odborných expertíz z toho vyšetřování, třeba Švédů, jestli se z toho něco dozvíme. Ale pojďme se podívat na další z řady témat, která jaksi s důrazem spolu řeší Donald Trump s Vladimirem Putinem, a Evropa bezmocně přihlíží. Mohlo by dalším z takovýchto příkladů být třeba Grónsko a jeho budoucnost?

Ivan: No, tak Američané dneska dělají jednoznačně takovou politiku agresivní a hlásí, že si Grónsko přivlastní, ať už se to Gróňanům, Dánům, nebo Bruselu líbit bude, či ne. Oni tak učiní právem silnějšího, a zajímavé je, že Rusové k tomu významně prohlašují, že s tím nemají problém. I v geopolitice platí, že mlčení je souhlas. Takže já to vnímám tak, že Američané nepotřebují mít Rusko na své straně, ale určitě ocení, že nejsou peskováni za neúctu k mezinárodnímu právu, když si vezmou, co jim právem nepatří. Což je naprosto evidentní.

Evropa stojí před výzvou vyházet na smetiště dějin celou tu militantní progresivistickou veteš, různé nesmysly ideologické, přestat s cenzurou, manipulací a zastrašováním lidí

Martina: Jak si myslíš, že na to může zareagovat Brusel do budoucna? Protože opravdu je odsouzen do role bezmocného pozorovatele.

Ivan: On zůstane Brusel, když nemá k tomu co říct, když něčemu nerozumí, tak to prostě vymlčí. tak jak to bylo i s tím Nord Streamem, prostě tam, kde není jednoznačný pokyn, co si mají myslet, tak oni si nic nemyslí. Takže mlčí, a tak se to tak nějak zapomene, prostě. Jako kdyby se to nestalo.

Martina: Evropa rázem hovoří ústy svých zástupců v Bruselu o tom, že je potřeba nespoléhat se na Američany, postarat se o vlastní bezpečnost, a chce zbrojit. A chce se na dluh stát takzvaným ocelovým dikobrazem. Německo kvůli tomu plně zrušilo dluhovou brzdu – a ekonomové mlčí. A do toho všeho Evropská komise vyzývá občany, aby si vytvořili krizová zavazadla a zásoby a radí, co mají mít doma v zásobách, aby přežili minimálně tři dny. Co nám tím asi tak chtějí sdělit, Ivane?

Ivan: Já bych začal s takovou nadějí. Ono stále ještě je tady možnost, že po Spojených státech ztratí globalisté i Evropskou unii. Taková ta průhledná snaha Bidenových sirotků zatáhnout Evropu do války, ta může narazit u občanů. Nechat se zabíjet, mrzačit za cizí zájmy, to není sen normálního člověka. Těm politikům, kteří vystřídají dnešní válečníky – někdo je dříve nebo později vystřídá – tak třeba jim časem dojde, že chtějí-li válčit s Ruskem, tak to je, a taky vždycky byl, velice blbý nápad. Prostě to nikdy dobře nedopadne.

Nicméně, dnes skutečně pozorujeme, jak se narychlo svolávají evropští hlavouni, které vývoj situace vytlačuje do ofsajdu, a oni jsou od pohledu opravdu bezradní. Chtějí, aby se s nimi mluvilo, sami nemají co říct, dosud po nich Američané chtěli, aby s nimi souhlasili, teď se po nich chce, aby nepřekáželi, jenomže to je docela těžké – Američanům nepřekážet, aby to nevypadalo pitomě. To je delikátní věc. Evropa upřednostňuje zbrojení před diplomacií, v tom zůstává v těch starých kolejích, nicméně cesta bezpečnosti přes zbrojení bude drahá, navíc tedy skončí masakrem. Ale bude drahá, ne každému se chce na to přispívat, takže už kolem toho vzniká spor, je jasné, že levnější a bezpečnější by bylo prostě respektovat změnu, kdy v USA dochází k zásadnímu politickém protipohybu, a přidat se k němu. Když se na to podívám, tak ono by to vlastně nemělo být těžké. Protože ten protipohyb, který přichází z Bílého domu, je osvobozující. Jde o takovou výzvu vyházet na smetiště dějin celou tu militantní progresivistickou veteš, různé nesmysly ideologické, přestat s cenzurou, manipulací, omezováním, zastrašováním lidí, ale problém tady je, že přistoupením na tuhletu americkou perestrojku by ti politici ztratili tvář. Sice odpornou, ale vlastní. No, a čeho si ti naši liberálně demokratičtí totalitáři, čeho se můžou kromě toho bát, je, že skončí úplně stejně, jako ten Gorbačov, o kterém jsme mluvili na začátku, prostě v propadlišti dějin. Kdy už si na ně nikdo ani nevzpomene.

Martina: Když se ještě chvíli budu věnovat březnovým krokům Evropské unie, tak připomenu, že ta ráda mluví o univerzálních hodnotách, o lidských právech, verbálně se hlásí k hodnotové politice, a mě by zajímalo, jak vidíš, jak s tím jde dohromady reakce Evropské unie na současné dění v Sýrii? Západ si tak dlouho přál, aby Bašár Asad padl, až se mu to splnilo, a při té příležitost Západu ani nevadilo, že se vlády v Sýrii ujme prý napravený terorista. Po poměrně krátké době se ukázalo, že tu jeho napravenou vládu možná mnoho lidí z opozice, či jiných náboženství v Sýrii, nepřežije, ale stejně na dárcovské konferenci Evropské unie se jednotliví zástupci shodli, že tedy do Sýrie těch pár miliard na přilepšenou pošleme. Co si myslíš tady o těchto krocích?

Ivan: Tak politici nikdy nebyli arbitry mravnosti a morálky, žádná špatnost jim není cizí, podle hesla, že účel světí prostředky, politika se přirozeně snoubí s pokrytectvím, s cynismem, odjakživa se měří dvojím metrem, a k politice patří schopnost odvrátit zrak, když s původcem nějakého masakru lze udělat výhodný byznys. Ta situace není jiná, než kdykoli v historii, a je to i případ islamistů, kteří dnes vraždí křesťany a alávity i s jejich dětmi v Sýrii. Myslím, že je z toho poučení, že když se v Bruselu mluví o demokracii, humanismu, o lidských právech, všechno jsi to řekla, tak podle mě jsou to jenom takové kecy, které nemají žádný obsah, žádnou váhu. Já bych tady slovníkem našeho strategického komunikátora české vlády řekl, že Brusel prostě živí svině – kdybych si měl posloužit touto personou.

Martina: Tento výraz v éteru mě vždycky překvapí a vážně nevím, zda si na tuto strategickou komunikaci zvyknu.

Ivan: No, můžeme si říct, že nejsme jako oni, a beru to zpět.

Z rozhodnutí zrušit financování Svobodné Evropy vyplývá, že trumpisté opouštějí politiku vměšování se do poměrů cizích zemí

Martina: Pojďme se vydat k nám, protože americká vláda se rozhodla zastavit financování stanice Rádia Svobodná Evropa, souvisí to s rozhodnutím amerického prezidenta Donalda Trumpa zredukovat na zákonné minimum takzvanou agenturu Spojených států pro globální média. A tady se kolem toho začalo velmi diskutovat, musíme zachránit Svobodou Evropu. Ty jsi ve Svobodné Evropě pracoval, nepřepadl i tebe sentiment?

Ivan: Je to už strašně dávno. Takže ani moc ne. Já to tak nějak samozřejmě sleduji, zaměstnanci Svobodné Evropy se snaží vysoudit pokračování vysílání, zřejmě vyznávají zásadu, že půda patří tomu, kdo na ní pracuje, to znamená, že těm redaktorům, ale podobně se soudí i jiní rušení úředníci a někteří soudci na stížnosti zaměstnanců slyší v Americe, tak nelze říct, zda a kdy vysílání skončí, ale pravděpodobně skončí. Asi nejdůležitější je, že Trump a jeho lidé v tom vysílání Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky prostě už nevidí smysl. Oni nejenže si myslí, že jde o vyhozené peníze, ale jsou i nespokojení s tím, co se vysílá. To my moc neumíme posoudit, protože se vysílá už v jiných řečech, už se nevysílá dlouho v češtině, tak jaká je strategie a úroveň, já neumím říct, toto neumím posoudit, nicméně ta Trumpova administrativa, jak se zdá, opouští politiku vměšování se do poměrů v cizích zemích. Končí s podporou opozice, končí se snahou destabilizovat politické poměry prostřednictvím politických nevládek, no a ten nový americký šerif tím říká, že na rozdíl od svých předchůdců si nenárokuje patent na demokracii. Tento konec amerického vměšování je myšlen vážně, podle mě není důvod to oplakávat jako nějakou zradu demokracie, já spíš bych trumpisty pochválil za respekt k demokracii, protože ze všech těch Američany sponzorovaných převratů, barevných revolucí, povstalo víc škody a utrpení než užitku, to znamená, podle mě, to je krok logickým, a řekl bych i správným směrem.

Martina: Ty ses na to teď podíval očima Donalda Trumpa, respektive Ameriky, a pojďme se podívat, jak se na to dívají u nás doma, ty jsi zmínil, že Svobodná Evropa už dlouho nevysílá v češtině, je pravda, že je to opravdu dlouho, je to už od roku 2002, už tehdy Spojené státy ukončily její financování s tím, že v souvislosti s bojem proti terorismu potřebují peníze na rozšíření vysílání do jiných zemí. Ale to byly ještě tehdy ty hodné Spojené státy. Těm jsme to neměli za zlé. Zato s rozhodnutím dnešních Spojených států mají naši politici velké mrzeníčko. Rozumíš tomu, proč?

Ivan: Tak určitě je to důsledek nostalgie za těmi časy, kdy zahraniční vysílání přinášelo informace nepohodlné minulému režimu. Naši politici, kterým je líto, že Svobodná Evropa přestane vysílat informace, které jsou nepohodlné vládám zemí, které nešly na ruku Američanům za Bidena, by se ale podle mě měli zamyslet, zda by jim konvenovalo obnovené vysílání, české vysílání Svobodky, která by přinášela informace a komentáře, které u nás ta korporátní a veřejnoprávní média zamlčují a překrucují, no a tato obnovená česká Svobodná Evropa by mydlila schody fialovcům. To si neumím představit, jestli tohle by oni chtěli, ale je to samozřejmě jenom otázka řečnická, podstatné je, že u nás je už dostatek nezávislých svobodných internetových médií, takže vlastně takovou pomoc od Američanů, na rozdíl od toho režimu, opravdu nepotřebujeme.

Martina: Myslím, že jsi teď mnohé vyděsil, a oddechli si v duchu…

Ivan: Že nezačneme obnovovat Svobodnou Evropu.

Veřejnoprávní televize by měla být buď skutečně nezávislá a placená dobrovolně, nebo ať ji politici raději přímo zestátní

Martina: Ale dobře, zůstaňme chvíli u médií, protože březen byl ve znamení vyvrcholení měsíčních bojů o poplatky České televizi a Českému rozhlasu, čtyřkoalice tedy prosadila jejich zvýšení, poplatek mají nově odvádět i ty domácnosti, které nemají televizi, ale mají chytrý telefon, počítač, či tablet. Jak vnímáš tuto veřejnoprávní službu, nebo povinnosti ty?

Ivan: Na Českou televizi se nesmyslně pohlíží jako na instituci, kterou si nezávisle na státu platí její koncesionáři, čili její diváci. Jenomže o tom, kolik se zaplatí, kdo zaplatí, rozhoduje stát, rozhoduje Poslanecká sněmovna, jak jsi teď právě popsala, stát rovněž Českou televizi kontroluje prostřednictvím jmenované televizní rady. Česká televize zjevně není nestátní organizací, když koncesionářské poplatky vynucující vysílání povinně platí občané na příkaz státu. Tak pak není divu, že je Česká televize servilní k politikům, kteří pro ni vymáhají u občanů výpalné, ono to opravdu nic jiného není, ten poplatek. Když teď Fiala se svými společníky prosadil zvýšení tohoto výpalného, a uvalil ho i na občany, kteří nemají televizi, tak se podle mě jedná z pohledu beneficientů celé České televize, Českého rozhlasu také o vítězství Pyrrhovo. Teda o vítězství, které nakonec na toto vítězství v příštích volbách doplatí.

Martina: No, po příštích volbách, to jsme si říkali, že Českou televizi čekat velmi těžký balet. Protože co když po Petru Fialovi přijde Andrej Babiš? Vzpomeňme, jak okomentovala výsledek hlasování o navýšení poplatků šéfka poslanců ANO Alena Schillerová, která řekla, že „jste hrobaři České televize a Českého rozhlasu. Je to první věc, kterou po vás uklidíme“. Tak si říkám, jak takový úklid může vypadat?

Ivan: No uvidíme. Může to dopadnout tak, že se nezmění nic. To je taky jedna možnost. Ale Česká televize může takovou tu politickou angažovanost ve prospěch poražených politiků odčinit servilností k politikům, kteří vyhráli. To je jedna možnost. Druhá je, že se Česká televize může vzepřít státu, nově zvítězivším politikům, a udělat ze sebe takového veřejnoprávního garanta svobody slova a nezávislosti. Z krotkého přítele Fialovy vrchnosti se může stát ostrým psím hlídačem babišovců. A kdybych to řekl poeticky: Ta případná nová vrchnost bude mít taky dvě možnosti, jedna je, nechat novináře převléknout kabáty výměnou za pokračující status quo, anebo má druhou možnost, status změnit. A k tomu bude mít i mandát s odkazem na nevalné renomé České televize mezi občany a na její špatné hospodaření. Tak uvidíme, jak se zachovají ti jedni a ti druzí.

Martina: Pravdou je, že Česká televize i Český rozhlas jsou určitě vlivná názorotvorná média. A jako taková ovlivňují vnímání chodu světa mnohých lidí, kteří si ze zájmu, nebo setrvačnosti prostě pustí zprávy. Pro mě, jako člověka, který to také musí platit, je například velmi rušivé, že se ukázalo, poté, co Donald Trump zveřejnil penězovody ze Spojených států a z agentur, jako USAID, že například Česká televize má své unikátní číslo v americkém vládním grantovém systému. A já si tak říkám, že když jsem donucena si ji platit, tak by mě opravdu dost potěšilo, kdyby minimálně nečerpala peníze od jiných mocností. A tak vlastně se znovu zeptám, jak vnímáš v budoucnu roli České televize a Českého rozhlasu, kde by měly hledat a najít své místo?

Ivan: Asi nejlepší by bylo vzít ten sebestředný kolektiv za slovo a legislativně definovat skutečnou veřejnoprávnost. Tedy odluku státu od České televize. Stát se bez České televize podle mě obejde, a diváci, kteří si Českou televizi cení, tak ti si ji jistě rádi zaplatí dobrovolně, myslím si, že pro Českou televizi není technicky nemožné své vysílání zakódovat a prodávat. To prostě není žádný problém. Těm příjmům potom lze přizpůsobit výdaje, kdo si zaplatí, bude se dívat, některým ČT nechybí, nebo dokonce leze na nervy, ti platit nebudou, no a z toho samozřejmě plyne, že stát nemá potom ani televizi, ani jejím zákazníkům mluvit do toho, co se bude vysílat. To už doopravdy je skutečná nezávislost. Pokud tedy to vysílání nebude naplňovat skutkovou podstatu nějakého trestného činu. Ale v tom by Česká televize byla stejně, jako privátní média. Já od politiků ovšem očekávám, že než by se od České televize odstřihli a ponechali ji jejímu osudu, tak ji asi raději zestátní, odůvodní to tvrzením, že stát svoji televizi potřebuje, aby jejím prostřednictvím mohl něco důležitého občanům sdělit, aby jim zajistil informace, které podle politiků potřebují k životu. Je to průhledné, řekl bych, že je to i nesmysl, možnost obeznámit lidi s nadcházejícím koncem světa, ta se dá nasmlouvat u mobilních operátorů, a k tomu není potřeba platit Václava Moravce s celým tím televizním cirkusem. Ale politici Českou televizi zestátní a budou ji kontrolovat z jiného důvodu, budou ji kontrolovat proto, aby se měli kde předvádět. Jinak je to instituce, kterou lze zrušit bez náhrady, za měsíc si toho kromě politiků nikdo podle mě nevšimne.

Ve volbách se bude soupeřit o to, zda hlavním tématem bude účtování s Fialou, nebo strašení Putinem

Martina: No, teď určitě budeme vystaveni informování dnes a denně, ať už od veřejnoprávních médií, nebo od soukromých, protože volby do Poslanecké sněmovny parlamentu se blíží, a přestože by se měly uskutečnit tedy až na přelomu září a října, tak podle toho, jak to kolem nás vře, a jak všichni získávají své politické body, tak ještě mnohokrát do toho října, nebo září budou tématem našich rozhovorů. Místy nás asi budou čekat náročné diskuse, debaty, místy důležité, místy vysloveně otravné, čeho si teď všímáš především ty?

Ivan: No, důležité je, komu se podaří prosadit své volební téma, protože ten i vyhraje volby. Bude se soupeřit o to, zda hlavním volebním tématem bude účtování s Fialou, anebo strašení Putinem. To budou dvě věci. Opozice se pokusí voličům připomenout, že je současná vláda připravila o třetinu úspor, že pro mladé neudělala nic, důchodce oškubala, vláda se bude prsit, jak zvládla těžkou dobu, jak má skvěle promyšlené, jak porazit Rusa, no a asi se dá odhadnout, že fialovci s pomocí spřízněných korporátních médií vystraší tu svou třetinu voličů, opozice si udrží přízeň poloviny voličů, která je politikou vlády znechucená, ale určitě v tom souboji témat, o čem tedy vlastně jsou, veřejnoprávní média sehrají nějakou roli, spíš tedy tu horší a současně, jak už jsme předeslali, sebevražednou.

Martina: Ty jsi to poměrně vystihl, zda-li bude hlavním tématem účtování s Fialou, nebo strašení Putinem, mě by velmi potěšilo, kdybych zažila kampaň, abych tak řekla, budující. Tvůrčí. Že by mě informovali o důležitých věcech, a konkrétních krocích, jakých chce ta která strana dosáhnout. Ale to, co můžeme vidět, je, vlastně především negativní a vymezující se. Čím to je? Okorali jsme? Už vlastně chceme slyšet jenom ty výkřiky?

Ivan: Je to pohodlnost, Od politiků je to taková pohodlnost. Možná že si nechali radit marketingovými organizacemi a reklamními, je jisté, že než by politici získávali občany vlastním programem, tak raději vysvětlují lidem, co špatného si mají myslet o konkurenci. Vládní strany, ty budou strašit Babišem, opozice Fialou, ta sázka na negativní kampaně je vcelku pochopitelná. Protože znemožnit soupeře je daleko snazší než naklonit si voliče na svou stranu. Volby u nás nevyhrává lepší, ale méně špatný. Vládnou ti, kteří zbudou, když ostatní byli úspěšně marginalizováni, pošpiněni, znectěni, skandalizováni. My jsme to viděli výborně při poslední volbě prezidenta, poté co vypadli z volby relativně normální kandidáti, kterých se nikdo tak nějak nevšímá, tak nakonec zbyl marketingový produkt. Se kterým se ovšem podle průzkumu veřejného mínění spokojila, a stále je s ním spokojená polovina občanů. Prostě to… já si myslím, že to je pro politické marketéry výzva, protlačit příště na Pražský hrad houpacího koně.

Martina: Ivane, ty už začínáš ztrácet trpělivost.

Ivan: To je pravda. Tu už jsem ztratil dávno. Ale já bych řekl, že nelze se té negativní kampani vyhnout, protože kdo neznevažuje soupeře, ten vypadá, že nemá argumenty, tak ono to neznamená, že ta negativní kampaň nemůže obsahovat nějaké pozitivní poselství. Když dnes ANO zamořuje veřejný prostor podobiznou učitele Petra Fialy s informací, že se jedná o nejnemožnějšího předsedu vlády široko daleko, tak já bych řekl, že jde o takové nošení dříví do lesa. Pozitivní by bylo, pozitivní přístup by byl, kdyby prostě opozice slíbila, že bude-li zvolena, tak zruší všechno, co Fiala zavedl, způsobil, zavinil, to by byla negativní kampaň, která by dávala smysl.

Martina: No, a v té souvislosti se musím zeptat, jestli se tedy dá od voleb čekat opravdová změna. Protože to, co tys teď vyjmenoval, asi tušíme, že když nastoupí noví lidé do stávajícího systému, tak můžeme čekat pouze to, že ti nejstatečnější a nejchrabřejší budou brzdit patami. Já znovu narážím na tolik opakovanou myšlenku politologa Lukáše Valeše, že lidé žijí v dojmu, že systém je dobrý, a jen se tam tentokrát dostali špatní lidé. A neuvědomují si, že ten systém je nastaven tak, aby se tam vždy dostali špatní lidé. Tak se tě ptám, čeká nás změna?

Ivan: No, já jsem skeptický. U těch negativních kampaní opravdu nemám jistotu, že co se v kampani kritizuje, nebude po volbách pokračovat. Protože všechno, čím nás ta legislativní šikana omezuje na svobodě, snižuje životní úroveň, tak to musel nejprve někdo zlovolně uzákonit. No a problém je v tom, že opozice po svém zvolení zpravidla nechává všechny ty zlovolnosti v platnosti. Přitom, když se dá něco vnutit společnosti, tak se to dá taky zrušit. To říká selský rozum. Vidíme to na trumpismu, kdy se v Americe v souladu s volebními sliby vítězně, úspěšně dělá inventura přebujelé byrokracie, ruší se ideologická cenzura, připouští se demokracie, to znamená, je to skutečně tak. Pokud je smyslem negativní kampaně pouze výměna politiků u moci, tak společenský užitek takových kampaní je nevalný. Ti politici se rvou o to, která parta bude beneficientem korupčního režimu, korupčního způsobu vládnutí, ve kterém ten politický systém funguje. To není náhoda, že si vláda s opozicí, a to za pomoci mainstreamových médií, komentátorů notují, že politická soutěž se má vést v rámci stávajícího systému. Ten systém, to je vlastně pomyslné hřiště, na kterém si politici vzájemně teatrálně trhají vlasy, okopávají kotníky, ale pro občana se tím nic nemění. V rámci toho systému, který vykazuje zjevné vady a nedostatky, na sebe navazují party politiků, které se tváří, že jsou znesvářené na život a na smrt, a tato absurdita je prezentována jako kontinuita. Jako žádoucí kontinuita. Ale přitom podle mě nejde o nic jiného, než o postupné utahování šroubů, osekávání občanských svobod, no a politici tak činí v žoldu asociální oligarchie. Oni se tedy mohli chovat jako velkorysá vláda a jako konstruktivní opozice, být takovým soudržným týmem, oni tak koneckonců i fungují, když nejsou zapnuté mikrofony a kamery, tak oni si spolu rozumějí, už se tak neperou, ale poptávat to, poptávat konstruktivní opozici v rámci vadného systému, tak to doopravdy nemá smysl. Tohle nedává žádný smysl.

Pokud je hodnota firmy, která vytvořila myš s mamutí srstí, deset miliard dolarů, je předem jasné, že to špatně skončí

Martina: Ivane, nezbývá než naše posluchače rozveselit nějakým tím zvířátkem nakonec, já jsem poctivě hledala, co se může v březnu ve zvířecí říši objevit, a našla jsem netradiční myš. Není ani bílá, ani šedá, ale světle hnědá, má vlnité a třikrát delší chlupy než ostatní zástupci těchto hlodavců, a to byl cíl. Ona má totiž mamutí srst. Tato speciální blondýna mezi myškami je dílem firmy Colossal Biosciences ze Spojených států, a tato firma umí měnit geny embryí hlodavců a slibuje i umělé orgány. A tento startup nechce zůstat jen u tohoto hlodavce, ale chce už na konci příštího roku představit zárodek slona upraveného tak, že bude vypadat jako mamut. Plány jsou to velké, protože firma chce na Zemi vrátit nejen mamuty, ale také tasmánského tygra a ptáka doda. Tedy vyhynulého blbouna nejapného. Tak se tě chci zeptat, po všech těchto skvělých informacích, těšíš se na ten nový Jurský park?

Ivan: No, oni chtějí předělat slona indického, zjistili, že má nejblíž k mamutovi. to je zajímavé. Já ohledně informací o pokroku v genetickém inženýrství jsem na tom tak, jako s informací o umělé inteligenci, podle mě problém je v tom, že chybí nějaká garance, že existuje nějaká hranice, která se nepřekročí. Když se podaří vylepšit indického slona na mamuta, tak podle mě dojde i na vylepšování člověka. A nikdo neumí vyloučit nějaké nevratné genetické deformace. Jisté je jenom to, že se vždy stane něco, s čím se nepočítá, a podle Murphyho zákonů je každá změna nakonec k horšímu, no a pokud je hodnota té firmy, kterou jsi zmínila, která se pochlubila tou myší s mamutí srstí, 10 miliard dolarů, tak je předem jasné, že to špatně skončí.

Martina: To mělo být veselé zvířátko na konec, Ivane. Ale máš pravdu, že když si uvědomíme, jak se některé věci a někteří lidé nepovedli samotnému pánu Bohu, tak můžeme být právem na pochybnostech, zda to nějaký startup zvládne lépe.

Ivan: No taky ten startup je tady z Božího dopuštění. Takže nezbývá než doufat, že Bůh dopustí, ale neopustí.

Martina: Kéž neopustí. Ivane, já ti moc děkuji za tvé zamyšlení nad událostmi, které se odehrály v uplynulém měsíci březnu, a budu se těšit na to dubnové hodnocení. Těším se na tebe.

Ivan: Já taky.