Socialistická tradice (IV. část)

ALEXANDER GRAY

Od Aristotela, který nám poskytl studenou sprchu individualistické kritiky, se vydejme na opačnou stranu a ukažme si Platónovy ideje z hlediska divadelní frašky. Za to vděčíme Aristofanovi, který nám v Ženském sněmu poskytl výtečný skeč na téma ženských práv a komunismu. Ženský sněm je z hlediska oficiální chronologie o trochu starší než Republika, ale pracovití akademici poukázali na tolik shod ve frazeologii, a tolik částí Ženského sněmu, které nabývají plného smyslu jen v kontextu toho, co prohlásil Platón, že lze mít za prokázané, že obě díla spolu úzce souvisí. Bickley Rodgers¹ o tom nepochybuje a v této oblasti se nelze odvolat na vyšší autoritu. Aristofanes nějakým způsobem reagoval na názory později vyjádřené v Republice.

Hlavní hrdinkou Ženského sněmu je Praxagora, manželka Blephyrova, který je muzikálovou postavou neschopného manžela. Praxagora zorganizuje státní převrat, během kterého vládu nad městem převezmou ženy. Motivací převratu mělo být, že muži jsou nevyzpytatelní a proměnliví, kdežto ženy jsou konzervativní, drží se starších zvyklostí a nespěchají zavádět novoty. Navzdory tomu Praxagora okamžitě po převzetí moci nastolí univerzální komunismus se společným vlastnictvím a zrušením manželství, kde muži a ženy mají mít naprostou volnost.

Divadelní frašky nelze pokládat za nástroj poctivé kritiky. Parodie má jako své nezbytné prvky urážky a zkreslení. Komunismus Praxagory se ve své podstatě liší od komunismu Platónova. Platónův komunismus je založený na přísném asketismu. Komunismus žen má oproti tomu za cíl potěchu těla. Komunismus Praxagory je komunismem požitků, který se projevuje opulentními hostinami a hádkou stařen nad uneseným sličným mladíkem jako sexuálním objektem. Když pomineme Aristofanovu nepoctivost, tak je zvláštní, že komunismus Praxagory je v daleko větším souladu s duchem a přísliby moderního komunismu. Pokud lze vzít vážně něco, co nemělo být bráno vážně, tak její revoluce je zamýšlená jako protest proti nerovnostem života, chudobě chudých tváří v tvář urážlivému luxusu bohatých. Praxagora oznamuje svůj program svému utlačenému manželovi:

„A nikdo ať proti mně nemluví z vás a neskáče do řeči dříve, než porozumí, oč vlastně běží a vyslechne vše, co vám povím. Neb dokáži, všecko že společné všem být musí a všichni žít z téhož, a nesmí pak jeden boháčem být a druhý zas chuďasem, ani že nesmí jeden mít polností lán a druhý ni k pohřbení místa, ni aby měl jeden otroků dav a druhý ni jednoho sluhu. Než život společný nastane všem a ve všem naskrze rovný.“²

Další konverzace mezi Praxagorou a jejím manželem se odehrává podle známých, a přesto odchylujících se linií. Veškerý majetek má být odevzdán do společného skladu. Tady vznikne jeden fond, ze kterého „My (ženy) vás budeme krmit a udržovat.“ Na to Blepyros namítne:

„Však což pak kdo nemá pražádný lán, však za to dost zlata a stříbra, jež neviditelným bohatstvím zvem?“

Praxagora:

„To dát musí v obecné jmění.“

Blepyros:

„A nedá-li, křivě hned přísáhne vám? Vždyť bez toho tak nabyl!“

Praxagora:

„Však z toho nemůže pražádný mít on vůbec prospěch.“

Blepyros:

„A proč pak?“

Praxagora:

„Vždyť z nouze vám nikdo již nezrobí nic, neb všichni budou mít všechno, chleba i placky, ryby i hrách, víno i věnce. Tak kdo by to nedal? Co z toho by měl? To vymysli, pověz nám tady!“

Další otázkou je, kdo bude pracovat na polích. Odpověď je:

„Všechnu dřinu a pot přenecháme otrokům. Ty se jen starej, až hodiny ukáží deset stop, abys z koupele k hostině kráčel!“³

Nebudou už žádné soudní spory, žádné krádeže – proč by někdo kradl to, co mu částečně patří? Blepyros si představuje, že zahnal svou ženu do kouta, když se jí zeptá, jak v novém světe bude možné dát pokutu někomu, kdo se dopustil přestupku v opilosti. Ovšem Praxagora má připravenou odpověď, která se tolik neliší od odpovědi v pozdějších časech:

„My kaše mu nedáme, kterou je živ. A bude-li tato mu vzata, on dobře si rozmyslí zpupně si vést v čas příští a pykat svým břichem.“

Celá hra je velmi zábavná a není pochyb, že se divadlo otřásalo smíchem. Přesto nechybí ani prvky patosu, které jsou aktuální také po dvou tisících letech. Zbytek hry se zabývá plánem fungování komunismu. Vidíme opatrné občany čekat na to, co se vyklube z toho, až ostatní odevzdají svůj majetek.

„Já vydat mám své jmění? Věru nešťastným bych mužem byl a beze všeho rozumu! Ne, nikdy, u Poseidona! Však uvážím a prohlédnu to všechno napřed mnohokrát. Neb nesmím všechnu práci svou a strádání, tak beze všeho nerozumně vyhodit dříve, nežli vyzvím, kterak má se celá věc.“

Dále jsou vyobrazeny velmi nepříjemné důsledky státního zasahování do milostných záležitostí. Nakonec zve Chorus všechny přihlížející na bohatou veřejnou hostinu, ovšem (ve víře v nadřazenost soukromého podnikání) přidává k tomu moudrou radu, aby si všichni donesli své vlastní talíře s omeletou, pokud si chtějí být jistí, že budou mít navzdory bohatému menu něco k jídlu.

Ti, kteří hledají řecké filosofy, kteří předznamenali každý trend moderního myšlení, snadno naleznou prototypy další tendence, která se projevuje extrémním individualismem, někdy se blížícím anarchismu. Liberálem je ten, kdo se zastává práv jednotlivce proti nárokům státní autority. Anarchista je tak často extrémní verzí liberála. Různé typy řeckého komunismu, o kterých jsme zde zatím mluvili, jak po praktické, tak po teoretické stránce, bychom dnes nazvali národním nebo státním komunismem. Platónova ideální republika byla zorganizována do své podoby ze základního důvodu, že za daného stavu věcí polis spolu nevyhnutelně budou válčit. Anarchismus, který popírá autoritu státu uvnitř jeho hranic, nutně popírá autoritu všech států a tím vede k vágnímu pocitu internacionalismu. Tendence k extrémnímu individualismu, anarchismu a kosmopolitismu můžeme nalézt u Zénóna a Stoické školy obecně.

Ovšem nejen u Stoiků. Řecko má dlouhou tradici individualismu a Perikles byl jeho nejznámějším představitelem. Sokrates a Platón existují z velké části jako protest proti liberalismu Perikla, který nabyl zdegenerovaných forem. Cynikové, kteří mají určité styčné body se Stoiky, byli také individualisté a na stát se dívali nepříznivě. Navíc řecká a ani římská kultura neunikla všudypřítomné nostalgii po návratu ke stavu blízkému přírodě, po zlatém věku, který byl pojímán jako blažená a hustěji osídlená rajská zahrada. Je skoro nemožné toužit po zmizelém splynutí s přírodou a neošklivit si při tom okovy civilizace. Římská oslava svátku Saturnálií měla jako téma obrácení společenského řádu. Páni obsluhovali své otroky, nikdo nenosil formální róby, ale všichni oblékli prosté tuniky a kožené čapky propuštěných otroků a všechny státní úřady byly po dobu oslav uzavřeny. To vše měla být připomínka Saturnova zlatého věku, kdy neexistovaly rozdíly mezi společenskými třídami, lidé žili prostě, bez rozbrojů a v souladu s přírodou. Vergilius oslavuje Saturnův věk a popisuje nástup vlády Jupitera ve Zpěvech rolnických (Georgika):

„Rolník neoral zem, než Jupiter nastoupil vládu, nikdo si označit půdu ni mezí oddělit nesměl, neboť společný byl z ní výtěžek, svobodná půda všecko jim dávala sama, ač nikdo jí nežádal o to.“

„Jupiter zhoubný jed dal hadům budícím hrůzu, vlkům loupiti kázal a mořským vlnám se bouřit, z listí setřásl med, též oheň člověku odňal, zastavil tekoucí víno, jež v potocích proudilo všude, chtěje, by potřebou hnán svým vlastním hloubáním hledal znenáhla dovednost různou a pěstil si obilí orbou, aby si vykřesal oheň, jež v křemene žilách se tajil…“

„Tehdáž vynález mnohý byl objeven: úsilná práce lidská přemohla všecko – tlak nouze je donutil k tomu.“⁴

Učení Zénóna z Kitia (cca 333-262 př. n. l.) se nevyznačovalo tou drzostí a protispolečenskými tendencemi, které si tradičně spojujeme s Cyniky. Opatrným výběrem citací je možné představit zakladatele Stoicismu jako člověka, který si je dobře vědom povinností vůči bližním. „Moudrý muž,“ tato ideální postava Stoiků, „se bude účastnit politiky, pokud mu nic nebude bránit.“ Nebude žít v osamění, „protože byl přirozeně stvořen pro společnost a akci“. Takto nás Diogenes Laertius zpravuje o této škole.⁵ Lze si všimnout podmíněného potvrzení povinnosti účastnit se politiky. To implikuje obavy, že ve skutečnosti tu budou věci, které moudrému muži zabrání se tak chovat. Lze říci, že celá tendence Stoické doktríny mířila směrem soběstačné odtažitosti. Cílem bylo podle Zénóna „žít v souladu s přírodou“. Tento přírodní život je navíc životem v souladu s rozumem.⁶ V Zénónově Republice, ze které nám Diogenes Laertius uchoval několik úryvků, jsme ve světě, kde není manželství, chrámy, soudy, vzdělávací instituce, měna ani donucení.⁷ Toto odstranění orientačních bodů a víra ve vedení rozumem je ryzí Godwin, ačkoliv k těmto závěrům se pravděpodobně dospělo jinou cestou.

Doporučení účastnit se politiky, „pokud tomu nic nebrání“, se stává poněkud alibistickým, uvědomíme-li si, že vždycky něco brání. Toto bránění je povahou států tak, jak je známe. Jeden ze stoických učitelů výslovně řekl (a ostatní by s ním pravděpodobně souhlasili), že státník stojí před volbou, jestli se znelíbit bohům nebo se znelíbit lidu. Stoicismus různými způsoby vede k zavržení státu a všech existujících států. Stoikové přidali do bublajícího kotlíku řeckých politických spekulací výrazně vlastní ingredienci. Obracejí se zády k přízemnostem sporů, ve kterých se státy zmítají a prohlašují se za světoobčany. Rozum je rozlišujícím znakem člověka a všichni lidé obdaření rozumem v dostatečné míře by měli tvořit globální komunitu, která má rozum jako svůj společný zákon. Máme zde vizi globální pospolitosti – poněkud mlhavou a s velkou dávkou anarchismu – ale představující výrazný pokrok od myšlení, které vidělo Řeky jako jediné nositele civilizace obklopené hordami podřadných barbarů. Existuje především kontrast s Platónem, protože ten se nikdy nepovznesl nad představu, že cizinci představují pro obec podvratný prvek, který by měl být vždy podezřelý z toho, že do polis vnáší korupci a kontaminaci. Zénón představuje předzvěst anarchistického kosmopolitismu.

Ještě jedna fáze socialistické literatury měla svého předchůdce v antické klasice. Kde přesně leží hranice mezi žánry literární Utopie a vyprávěním barona Prášila, je zajímavou otázkou, na kterou se pokusíme odpovědět. Jak ztrácí svůj didaktický účel, jak nemá zájem postavit do kontrastu skutečnost a ideál, tak se Utopie mění na pouhé pohádky. Viděno nestranně, řecké příběhy o vzdálených šťastných říších jsou pravděpodobně blíže pohádkám než vážně míněné společenské kritice. Z většiny z nich známe jen fragmenty a odkazy na ně od jiných autorů. To samozřejmě nezabránilo těmto stínům Utopií, objevit se v německých encyklopediích klasických vědomostí. Dvě známější jsou součástí díla Diodora Sicilského. V jeho druhé knize se nachází příběh Iambula, který na jistých příhodně vzdálených ostrovech objevil podivnou rasu humanoidních tvorů čtyři sáhy vysokou a dožívající se 150 let. Po dosažení věkového limitu končí svou existenci ulehnutím na rostlinu, která měla vlastnost, že kdokoliv na ní ulehnul, tak pomalu usnul a ve spánku zemřel. Tito ostrované žili v naprostém komunismu bez manželství a rodinných pout. Matky kojící své děti si je navzájem pravidelně předávaly, až nebylo jasné, které dítě, která z nich porodila. To vypadá jako méně sofistikovaný systém, než jaký vymyslel Platón. V důsledku tohoto zamíchání dětí nebyla žádná rivalita, žádné občanské nepokoje a žádná vyšší hodnota než vnitřní harmonie. To je opakující se příběh prostých lidí, jejichž mír je dán právě jejich prostotou. K tomu musíme připočíst, že Příroda (což je také motiv, který se opakuje ve všech Utopiích) je k nim nesmírně štědrá a uspokojuje jejich potřeby svými dary. Je pravděpodobné, že tyto příběhy ve své době neměly žádný politický nebo společenský dopad, ale jsou zajímavou ilustrací dalšího fenoménu, který se vyskytuje na rozhraní mezi Utopiemi a pohádkami. Zvláštnosti dokonalých lidí. V tomto případě jim příroda dala rozeklanný jazyk, což jim není na závadu, protože díky tomu dokáží vést dvě konverzace současně. Mají také různá pozoruhodná zvířata. Nejzajímavější je asi kulovité zvíře, které má ústa, oči a uši na každém konci dvou diagonálních žlutých pruhů, které se kříží v pravém úhlu. Čtyři ústa ústí do společného žaludku. Stvoření chodí po více nohou, které mu umožňují pohyb ve všech směrech. V páté knize Diodorus popisuje o něco méně fantastický ostrov Panchaia, kněžími řízenou zemi údajně ležící v Indickém oceánu, kde panuje komunismus s výjimkou vlastnictví domu a zahrady. „Všechny produkty a příjmy plynou kněžím, kteří je pak spravedlivě rozdílejí mezi všechny obyvatele.“  

Těmto řeckým fragmentům popisujícím komunistické, šťastné a prosté lidi nemusíme přičítat velký význam. Ale ukazují nám množství a různorodost řeckých spekulací o těchto záležitostech a určitým způsobem naznačují, jak by šlo snadno dosáhnout Utopie, jak nám později odhalí Fénelonova Télémaque.

Alexander Gray/ Vladimír Krupa

Odkazy:

1) Benjamin Bickley Rodgers (1828-1919), oxfordský učenec, který přeložil všechny Aristofanovy hry do angličtiny a reprodukoval přitom rytmus starořeckých veršů (pozn. překl.).
2) Překlad Augustin Krejčí.
3) Myšleny sluneční hodiny na zdi ohrazující přírodní amfiteátr Pyknu (Pnyx), kde probíhalo Athénské lidové shromáždění Ekklésiá.
4) Publius Vergilius Maro: Zpěvy rolnické a pastýřské, Praha 2018, překlad Otmar Vaňorný, str. 12.
5) Diogenes Laertius: Life of Zeno, Loebovo vydání, díl 2, str. 225-229.
6) Diogenes Laertius: Life of Zeno, Loebovo vydání, díl 2, str. 195.
7) Diogenes Laertius: Life of Zeno, Loebovo vydání, díl 2, str. 145.

(4 votes, average: 3,00 out of 5)

Loading...