Současný stát je supersocialistický

Podstata vývoje vlastně leží v tom, že lidé nebyli tázáni, zda jim vadí socialismus, nebo jim vadí jen monopol KSČ. Pokud bychom s odstupem času tu anketu vystavili, patrně by výstupem bylo, že socialismus v nějaké formě nevadí vůbec nikomu, spíše naopak. A lidem vadil oligarchismus komunistického monopolu.

Snad to byla nějaká naivní důvěra v to, že politická soutěž socialismů různých druhů nalezne v demokratickém procesu ten nejlepší a nejprospěšnější socialismus pro všechny.

Když si to přiznáme otevřeně, většina populace vlastně ten socialismus má ráda a přeje si jej. Samozřejmě nezkoumá jeho efektivitu a dopady v globálnějších ekonomických měřítcích.

Jejich měřítko socialismu je velmi primitivní, ale účinné: mohu teď, v tomto okamžiku, získat nějakou šikovnou výhodu na úkor někoho jiného? Pokud mohu, socialismus je prima.

Horší je to s reálnými plátci takových cizích výhod. Ti samozřejmě k takovému mechanismu nemají pražádnou důvěru, přesněji vůbec nechápou, proč lze nějakou mocí vyvlastňovat jejich majetek, který vydobyli vlastními silami a najednou se hlásí masivní grupa politiků (a jejich voličů) o právo tímto majetkem disponovat. Přesněji: ani ne disponovat, ale spotřebovat jej. Zkonzumovat, utratit, projíst.

Nejsou to samozřejmě jen ti malí příjemci neoprávněných požadavků. (Ti, co principiálně nechápou, ale mají z toho jen škodolibou radost.)

Samozřejmě z toho mechanismu nejvíce tyje stát. Dává mu to moc ovládat i cizí soukromé majetky, nařizovat jim, jak mohou vznikat, jakými metodami mohou být používány, kterak se soukromými majetky nakládat.

To je princip jedné z forem socialismu: vyvolání zdání, že majetek je soukromý a nedotknutelný (klidně si to ustanoví v Ústavě), ale z druhé strany nějakým podřadícím zákonem klidně tuto Ústavu ohnou a začnou stanovovat, že jen za podmínek stanovených zákonem, a později jen za podmínek stanovených vyhláškami.

Ve výsledku je ta praktická realizace vlastně jen výsměchem ústavního principu.

Podívejme se jen na (snad i symptomatický) jev. Ano, za reálného socialismu (a centrálního plánování) jsme měli množství ministerstev, státních úřadů, státních „výzkumných“ ústavů a jiných státních institucí.

Údajně jsme se v devadesátých letech zbavili systému centrálně řízené ekonomiky. Ale kdepak! Došlo jen k mírné toleranci soukromého podnikání (ovšem za tvrdě centralisticky určených podmínek).

Ani jeden státní úřad centrálně plánované ekonomiky nebyl zrušen, ani v jednom z nich nebyla provedena ekonomická kalkulace (ta samozřejmě není možná), skoro nikde nedošlo k personálním auditům třetí, nezávislou stranou (a pokud ano, odstraněni byli ti schopnější).

Jinými slovy: stát si uchoval všechny atributy centrálně řízené ekonomiky, se všemi silovými nástroji, s celou plejádou nátlakových a donucovacích institucí.

Primární dojem z toho je, že státní úřady a jejich úředníci stále počítají s tím, že ta přechodná tolerance jednou skončí a opět budou všechno ve státě řídit podle socialistické a centrálně plánované ekonomiky (ostatně politika EU jim k tomu dodává mnoho silných argumentů).

A ostatně leadeři různých levicových stran už dávají hlasitě najevo úmysl, že soukromý podnikatel je vlastně jen zločinec, jeho majetek není jeho, ale vlastně patří státu, jen mu byl v nějakém dočasném pomýlení smyslů svěřen, spíše propůjčen.

Tedy, a už jsem to popisoval dříve, v socialismu a centrálně řízené ekonomice dále pokračujeme. Navíc se „systém“ obohatil o další faktor, a jím jsou oligarchové. Tedy lidé, kteří využili socialistický systém tak, že ty původně plánované mechanismy zprivatizovali a naučili se, že sociální stát se jen může stát prostředníkem redistribuce cizího bohatství do vlastních soukromých kapes.

Původně to dělal jen stát a jeho úředníci. Bylo to zlo. Dnes ale máme to zlo na druhou. Náznaky jsme viděli už u Saši Vondry, i u Topolánka, i u Kalouska, i u Haška, a dalších, ten seznam byl velmi dlouhý.

Ergo: primárním zlem je sociální stát, který na první pohled vypadá jako lidumilný, sociálně citlivý, velmi vzývaný, pečující, poskytující jistoty.

Druhou stranou téže mince je stát vyděračský, rozkazující, lhoucí, selektivně trestající a kradoucí. Kdysi dávno to na sebe hloupě napráskal senátor Dryml: „můžeme krást, ale tak nějak musí taky něco zbejt na ty lidi tam dole“.

Principem, který je třeba nalézt, je to, že (nejen) socialistický stát je gauner. Panoptikální figurka v čele vlády je politický kašpárek, první místopředseda vlády je oligarcha a zbylí členové vlády jsou jen odborně se tvářícími laiky, o to silněji se bez veřejného přínosu politicky angažujícími.

Stát (a mám obecnou pochybnost o jeho soudobé roli, pokud se deklaruje jako sociální) instaluje do státních řídících funkcí horší a horší existence, jejichž zájmem není obecná prosperita, ale jsou jimi jen politické a velmi často zcela soukromé cíle. Ovšem za cizí peníze.

Je totiž zásadní rozdíl mezi např. Tomášem Baťou a Andrejem Babišem.

Petr Závladský