Téma sociálního kreditu je konstrukt vlády, která nechápe lidské potřeby |

Sdílet článek:

Kdo poznává, ten věří, kdo nevěří žije jako pes ve společnosti, která jej toleruje. Víru oživuje to čím se člověk zabývá, přesto to není rozhodující proto, čemu člověk věří.

Pokud forma řízení dnes prahne po sociálním kreditu, nedává to odpověď na otázku, jak udělat systém osobní zodpovědnosti tak, aby se z toho nestala tyranie?

Otázka, kterou jsi položil je důležitá. Pochopení podstaty problému je dvojí. Jeden aspekt se skládá z osobní odpovědnosti k sobě samému a druhý aspekt zastává přístup člověka ke společnosti. Tyto dvě rozdílná stanoviska se liší ve vzájemném vztahu, že je musíme probrat každé zvlášť.

První případ, osobní zodpovědnost se tvoří tím, čím si člověk připadá, že je. Jsou různí lidé, kteří dokážou různé věci, přitom mezi základní myšlenku patří: Jsem člověk. Z toho bodu budeme vycházet.

Myšlenka “Jsem člověk” v sobě nese poselství člověka, který není člověkem, ale duchovní bytostí. Tato bytost si přeje prožít život tak, že se snaží naplnit svůj osud tím, že vykoná vše co jí bylo předurčeno. Z toho pohledu čiší něco co se musí rozebrat. Pochopit tento přístup duše, lze tak, že každá duše dostane kvalitu ke zpracování. Ta kvalita je úměrná tomu čemu věří. Proto na vině není duše, ale její víra, která způsobuje problémy tady na zemi. Bůh tak odměňuje duši podle víry jakou zastává.

Druhý případ je ten o kterém jsme hovořili, tedy přístup člověka ke společnosti. Tato otázka je stejně důležitá, jako je víra člověka, která provází člověka světem. Společnost je tudíž něco co rozšiřuje víru člověka a moderuje ji do způsobu vnímání sama sebe. Kdyby nebylo společnosti, člověk by strádal z důvodu neschopnosti dosáhnout výš než tam, kde je. Společnost tak má funkci rozšíření vědomí člověka podle (jeho) víry.

Kdo pochopí tato slova bude schopen dát dohromady systém, který bude dělat člověku to, že jej posune dál a nebude dělat z něj něco co není.