Umřel pontifik |

Sdílet článek:

Benedikt XVI. umřel. Vydavatel Philosophia Perennis David Berger o zesnulém papeži napsal, “Byl to papež, který spíš než co ostatní zrcadlil posvátnou krásu Catolica, a to vyvolalo v celém dnešním západním “deep state” křeč strachu, od prvních okamžiků jeho pontifikátu až do hodiny smrti ho s maniackou nenávistí nelítostně pronásledovali. Skloňme se před zesnulým papežem, velkou postavou, který vdechl úřadu pontifika tak velkou důstojnost, byl to učitel lidstva. Proti slovní prázdnotě doby byl tím, kdo měl lidstvu co říct a které mu sotva chtělo naslouchat. Výjimečná osobnost, byl pastýřem, učitelem a životním průvodcem mnohých…”

Nedá se zapomenout 19. duben 2005, kdy z balkonu vatikánského velechrámu oznámili jeho zvolení, byla to velká naděje pro rozkládající se církev, o to větší šok po oznámení 11. února 2013 o rezignaci z úřadu, jehož důvod snad jednou poodkryjí až dějiny. Pontifikát svého následníka prožíval jako utrpení. Deset let byl svědkem toho, jak jeho snaha o renezanci církve byla následníkem a dalšími aktéry krok za krokem demontovaná, respekt před úřadem sv. Petra mu zabránil, aby vystoupil. Ratzigerův dlouholetý tajemník biskup Georg Ganswein v interview v Tg1 připomněl kredo zesnulého papeže, “centrem života křesťana by nemělo být jiného než Bůh”, což zcela protiřečí duchu a chtíčům dnešní evropskounijní doby. Ve Vatikánu publikovali jeho spirituální testament: “V této pozdní hodině se ohlížím zpět za desetiletími, která prošla, vidím, kolik důvodů mám proto, abych byl vděčný. Děkuji především samotnému Bohu, dárci všeho dobrého, který mi dal život a vedl mě v hodinách zmatků…” Benedikt XVI. nám osvětloval povolání a poslání křesťanské víry v 21. století, ukázal, že velikost lidského rozumu se může probudit až tváří v tvář víře.

O zesnulém papeži Federico Pichetto v Il Sussidiario. Ratzinger byl mužem víry: upřímné, hluboké, střežené střízlivostí a laskavostí, jemně ukazované všem, přátelům i odpůrcům, byl to bod odkud není návratu, definitivní slovo o čase a naší historii. Ukázel, že nejsme opuštěni, nejsme dílem náhody, ale dílem Toho, který nás miluje a který píše naši biografii jako Mozart skládal své symfonie. Ratzinger je člověkem rozumu, který ví, že nelze redukovat člověka na jeho pocity a myšlenky, ale je nutné ho chápat ve světle Logosu, který osvětluje svět, který stvořil, který naši ubohé lidské přirozenosti dal dimenzi věčnosti. Ratziger nám ukázal, že nic není malé, nic není banální a temné pokud dovolíme Kristovi, aby se nás dotknul, pokud připustíme, že mystérium je jedinou odpovědí na naši přítomnost. V neposlední řadě byl Ratziger mužem naděje, ne naděje v naše síly nebo v nový systém, ale naděje, která vždy překvapí, v nejbližšího přítele, v Boha a jeho lásku. Joseph Ratziger byl přítelem nás všech až do svých posledních hodin. V našich srdcích navždy zůstane jeho důstojnost a přísnost, jeho čisté oči a dětský úsměv, papež, který nenápadně vstoupil do našich domovů a přinesl ironii a mír.