Věcná argumentace: Jak debatovat o islámu

Sdílet článek:

BAWERK.EU

Narozdíl od jiných knih od Billa Warnera a Centra pro studium politického islámu, které jsem již četl a případně i recenzoval, je předkládaná kniha „Věcná argumentace: Jak debatovat o islámu“ zaměřena především na to, jak diskutovat s muslimy a obhájci islámu.

Islám

Nicméně kniha obsahuje i nějaké úvodní informace o islámu. Na pár z nich se nejprve podíváme. Třeba zde najdeme tento významný poznatek: “Největším omylem vůbec je považovat islám za náboženství. jak si vzápětí ukážeme, náboženství tvoří pouze zanedbatelnou část islámu. Ta je navíc relevantní pouze pro muslimy. Islám je zcela odlišnou civilizací. Ukazuje se, že nejdůležitější část islámské doktríny má politickou povahu.” (1). K tomu je nutné uvést ještě tuto citaci: “Lidé o islámu neuvažují jako o politickém systému, ale jako o náboženství. A náboženství kritizovat (dnes) nemůžete, takže nemůžete kritizovat ani islám. To politickému islámu hraje do karet.” V knize se také uvádí, že v dnešní době není kritické myšlení žádoucí. Jakékoliv stanovisko, které jde proti multikulturnímu modelu, je považováno za zlo (2). Diskuse a kritika jsou však právě potřeba dnes i jindy.

Warner rozlišuje dva druhy islámu. Ten skutečný a pak tzv. oficiální islám, který ale v podstatě reálně neexistuje, ale je protlačován médii, elitami a slavnými osobnostmi. Tento oficiální islám například tvrdí, že islám je podobný křesťanství a judaismu. Všechna tato náboženství uctívají prý stejného boha a patří k víře Abrahámově. Nebo také tvrdí to, že neexistují žádní džihádisté, pouze extrémisté podněcovaní chudobou. Či, že vše špatné v Koránu je jen výsledkem interpretace. Nebo to, že muslimové se uchylují k násilí, protože jsou chudí a utlačovaní. Atd. Oficiální tj. mediální islám je však mylný a nezakládá se na svatých knihách islámu: Koránu, hadísech a síře (3). Mimochodem k té chudobě Warner píše, že téměř všichni džihádističtí vůdci pochází ze střední vrstvy a mají dobré vzdělání. Zdaleka nejsou chudí nebo utlačovaní. Naopak k násilí velí sunna (hadísy a síra) a není k tomu zapotřebí ani chudobu a ani žádný útlak (4).

Svaté knihy islámu je však nutné vzít v potaz, a to zejména činy a život Mohameda. Samotný Mohamed byl však především voják a vojevůdce. Úspěchu dosahoval prakticky jen pomocí násilného boje. Vybízel k boji s židy, křesťany a všemi nevěřícími tj. káfiry. Mohamed se nikdy se se žádným kritikem nesnesl. Nikdy nepolevil, dokud nebyly jeho požadavky splněny (5). Dále se v knize dozvíme, že svoboda projevu znamená to, že můžete nesouhlasit s jakýmkoliv náboženstvím, i islámem. Ale islámské právo šaría, které se vztahuje i na káfiry, svobodu vyjadřování nezná. Diskuse o islámu jsou tolerovány pouze v počáteční fázi, kdy islám nemá ještě politickou sílu. Od islámu také není možné odpadnout. Odpadlík může být klidně i zabit (6). A skutečně, pokud se podíváme do praxe tak platí, že Ve všech islámských prohlášeních stran lidských práv, stojí právo šaría v pozici PREAMBULE, a tudíž předchází jakémukoliv jinému právu. “V praxi to třeba znamená, že odpadlík se nemůže dožadovat žádných lidských práv, protože se podle práva šaría dopustil zločinu, za který zasluhuje smrt. Z toho důvodu nemá nárok na žádnou náboženskou svobodu nebo jiná lidská práva. Podle názoru drtivé většiny muslimských teologů končí právo na náboženskou svobodu a lidská práva opuštěním islámu, byť v praxi se islámské soudy uchylují k trestu smrti jen zřídka. Mnohem častěji se k němu uchýlí rodina odpadlíka nebo okolní společnost.” (7).

Právo šaría nezná ani svobody tisku, pokud jde o kritiku islámu a jeho doktríny. Viz případ dánských karikatur z doby před pár lety. Člověk se kritisováním islámu může rouhat. Sami muslimové své náboženství kritisují jen zřídka, protože to může být nebezpečné (8). Dále platí, že právo šaría je založeno na jednom souboru zákonů pro muslimy a jiném souboru pro káfiry. Islám má dualistickou etiku, která uplatňuje jeden soubor pravidel pro muslimy a druhý pro káfiry. Přičemž káfiři jsou v muslimské společnosti druhořadými občany (9).

Co se týká případných reforem islámu, tak Warner tvrdí, že islám se dá reformovat jen stěží. Mohamed je totiž příkladným vzorem pro muslima. Celá trilogie (Korán, hadísy a síra) je dokonalá. Proč tedy reformovat něco, co je již dokonalé. Podle islámu je dobrý muslim ten, kdo následuje Korán a sunnu. To je jediné kritérium, jak posoudit, kdo je dobrý muslim (10). Ostatně samo slovo muslim znamená ten, kdo se podrobuje.

Dle Warnera je islám vysoce logickou a ucelenou ideologií. Používá však jinou logiku než náš systém. Je dualistický a není univerzální jako náš systém (11). To je jeden z nejdůležitějších poznatků, které by si měl čtenář zapamatovat.

Jak argumentovat

Dále kniha přistupuje k tomu, jak argumentovat v diskusích o islámu. O tom vlastně tato kniha je. Z jednotlivých bodů vybírám jen pár. Důležité je se odkazovat na doktrínu a historii politického islámu a ne jen na nějaké názory. Dále je dobré se zeptat diskutující protistrany zda ví něco o Koránu nebo Mohamedovi. Je dobré zdůraznit, že vědět něco o Koránu a Mohamedovi je velmi důležité (12).

Velmi důležitým je i ten poznatek, že pokud je něco v trilogii (Korán, hadísy a síra), pak je to islám, a pokud to tam není, tak to islám není. Dále: “Nejvyšší autoritou je v islámu Mohamed. Žádný muslim, žádný mediální znalec, žádný imám, žádná kniha, žádný člověk a dokonce ani president Spojených států nemůže být nadřazený Mohamedovi. Jakmile poznáte Mohameda, poznáte také pravdu o islámu (13). Mohamed určuje jaké chování je pro muslimy normativní.

Dále platí, že je důležité v diskusi uvést i pohled káfira na islám, a to jak islám nakládá s káfiry na rozdíl od muslimů a dhimmí (obhájci islámu, kteří se islámu podřizují). Obhájce islámu je nutné se také ptát na to, na čem se zakládá to, co tento obhájce říká. Kdo anebo co je jeho autoritou. Obvyklá je odpověď, že jde o článek v médiích. Vždy je na místě se zeptat, zda četl Korán, síru a hadísy (14). Místo názorů nějakých odborníků používejte prostě doktrínu islámu.

Osobně mne toto připomíná diskusi, kterou jsem vedl před pár lety s tehdejším předsedou strany Svobodných Tomášem Pajonkem a členem strany Martinem Pánkem (oba dva už u Svobodných delší dobu nepůsobí), kteří na můj opakovaný dotaz, zda něco o islámu četli, nebyli schopni uvést ani jednu knihu. Přičemž oba obhajovali masovou migraci mohamedánů do České republiky. Nepřišlo jim vůbec divné, že se vyjadřují k něčemu, co vůbec neznají. Pánek také tvrdil, že zná jednu muslimku, a ta je prý v pohodě. A co zbylých 1,5 miliardy muslimů?

Při diskusích je nutné se držet tedy doktríny islámu čili v podstatě Koránu a Mohameda, a i pokud druhý diskutující se snaží mluvit o křesťanství nebo judaismu, držte se islámu. Pokud už přistoupíte na diskusi o jiných náboženstvích, tak zdůrazněte rozdíl mezi dualistickou etikou islámu a jednotnou křesťanskou etikou zlatého pravidla (čiň druhým to, co chceš, aby druzí činili tobě). Při diskusích ohledně křížových výprav zdůrazněte, že tyto byly reakcí na dobývání křesťanských území muslimy a útlak zdejších křesťanů muslimy, a že tyto výpravy skončily před mnoha sty léty (15). Warnerova kniha také navíc porovnává politické násilí vůči ostatním (tedy nevěřícím) v islámské trilogii se Starým zákonem. Trilogie věnuje politickému násilí 9,6 x více slov než Starý zákon. O džihádu proti nevěřícím je 31 % trilogie. V Mohamedově životopise jde o 67 % textu. Jak jsem již výše uvedl, Mohamed byl prostě především válečníkem a vojevůdcem a ti nejsou téměř nikdy ušlechtilí. V Koránu jde o 9 % textu a v hadísech o 21 % textu (16).

Dále pro příklad pokud nějaký muslim říká o islámu něco, co je v rozporu s Mohamedem, tak se plete. Mohamedův názor má přednost. Dokonce i když si nebudete vědět s něčím v diskusi rady, tak se kdykoliv můžete vrátit k diskusi o Mohamedovi, jehož postava je pro islám (a muslimy) naprosto klíčová (17). Existují sice nějaké verše, které jsou ke křesťanům a židům smířlivé, ale jejich dosti málo. A navíc pocházejí z dřívějšího mekkánského období islámu a měly by být nahrazeny verši z medínského dobyvatelského období (18). Přičemž platí, že: “laskavější či něžnější islám je založený na islámu kázaném po 13 let v Mekce. Tento islám později vystřídal násilný medínský džihád. Dva různí Mohamedové, dva různé islámy. Odpovědí na volání po reformě by tedy bylo použití mekkánského Koránu a islámu. Má to ale jeden háček. Islám není statický. Islám je proces. Mekka je začátkem tohoto procesu a nedá se jen tak vyškrtnout. Korán však jasně říká, že ten pozdější medínský islám je silnější a lepší. Medínský islám je dovršením procesu islámu. Není možné se ho jen tak zbavit.” (19).

Když se Mohamed stal Alláhovým prorokem, praktikovalo se v Kábě v Mekce 360 náboženství. Arabové byli velmi tolerantní. Do příchodu Mohameda Arábie nepoznala náboženské války. PO 23 letech vlády Mohameda nezůstalo v Arábii žádní jiné tolerované náboženství – mimo mohamedánství – po sérii válek, bojů, vraždění atd. Mohamed byl ke káfirům naprosto nesnášenlivý (20).

Dále je dobré znát, že zde existuje jistý problém s Koránem. Nelze odkazovat při diskusích jen na tuto svatou knihu. Korán totiž představuje pouze 14 % islámského kánonu. To nestačí ani na výstavbu jediného z pěti pilířů islámu. Síra a hadísy obsahují 86 % islámského kánonu, které muslimy učí to, jak se mají chovat (21).

Návod jak argumentovat obsahuje i některé záležitosti obecné povahy, které jsou ovšem užitečné. Jde třeba o toto: “Svého oponenta nijak nenapadejte. Nezvyšujte hlas, neurážejte ho. Tak ho stejně nepřesvědčíte, jen ho rozčílíte a on se ještě více zatvrdí.” (22). Dále platí, že vzdělávat někoho ve věci politického islámu můžete, pokud souhlasí, že se s vámi o islámu bude bavit. Podíváme-li se s někým jeden na jednoho, bavíme se s ním jako s kamarádem (23).

Každopádně uvedenou knihu lze jen doporučit a je dobré si ji přečíst a doplnit si tak vzdělání o islámu, ale zejména je dobré se naučit vést smysluplnou diskusi s muslimy a obhájci islámu dhimmí.

(1) Warner, B. Věcná argumentace: Jak debatovat o islámu. Brno: Centrum pro studium politického islámu 2017, str. 8 a 19.
(2) Tamtéž, str. 10.
(3) Tamtéž, str. 12 a 13.
(4) Tamtéž, str. 47.
(5) Tamtéž, str. 15.
(6) Tamtéž, str. 16.
(7) Společnost islámu a společnost Západu-srovnání. Plzeň: Kknihy.cz 2020.
(8) Warner, B. Věcná argumentace: Jak debatovat o islámu. Brno: Centrum pro studium politického islámu 2017, str. 17.
(9) Tamtéž, str. 18.
(10) Tamtéž, str. 20-21.
(11) Tamtéž, str. 25.
(12) Tamtéž, str. 26-27.
(13) Tamtéž, str. 27.
(14) Tamtéž, str. 29.
(15) Tamtéž, str. 33, 35 a 36.
(16) Tamtéž, str. 40-41.
(17) Tamtéž, str. 37 a 45.
(18) Tamtéž, str. 43-44.
(19) Tamtéž, str. 51.
(20) Tamtéž, str. 60-61.
(21) Tamtéž, str. 52.
(22) Tamtéž, str. 46.
(23) Tamtéž, str. 49.