Velení ruské armády stále žije ve stalinistickém duchu |

Sdílet článek:

Od Kyjeva po Mariupol, tedy od severu na jih napříč Ukrajinou včetně výběžku na Donbase již proběhlo nespočet bojových operací. K tomu lze přičíst i boje v rámci oddělení separatistických území v r. 2014. A závěrem je, že ruské velení žije v jakési bublině a nevidí, že vojenské umění se posunulo od dob druhé či studené války někam úplně jinam, než kde ve svých myšlenkách oni žijí.

Podle posledních informací začal do velení operací zasahovat prezident Putin osobně. A něco takového je známo od diktátorů z doby druhé světové války. Horší případ byl Hitler, jenž chtěl vše rozhodovat sám a „všemu rozuměl“, a jeho i spojenci vysoce hodnocení generálové jako von Manstein, Rommel nebo Guderian neměli šanci. Navíc vůdcova rozhodnutí měla vliv i na kariéru či život velení ozbrojených sil, takže místo toho, aby se branná moc sjednotila, tak vrchní velení pozemních sil, letectva, námořnictva a SS proti sobě pletichařily a snažily se získat vůdcovu přízeň.

Na druhé straně Stalin byl též nekompromisní a rychlý někoho předat katovi, rozhodoval o všem, ale byl natolik inteligentní, že se učil z chyb, a navíc nechával jistou volnost své generalitě. Na počátku tvrdě vyžadoval pouze čelní útok, jenž neznamenal nic jiného než obrovské ztráty. Později naslouchal vojenským stratégům a volil boj manévrem, ale i tak mnohdy vnutil politické, a nikoliv logické a vojenské řešení – opět za cenu obrovských ztrát. Ale měl maršála Žukova, jenž jeho chyby mnohdy hasil vynikajícím strategickým myšlením.

Putin svého Žukova nemá, ani nikoho z řady dalších vynikajících velitelů, jako byli Patton, Montgomery a další. Má jen zkostnatělou armádu a administrativní aparát. Technicky na tom ruská armáda není až tak špatně, parametry zbraní jsou velmi dobré. Lidsky je to katastrofa. Příprava na konflikt na Ukrajině byla zahájena politickým rozhodnutím a na základě informací zpravodajských služeb, kdy Rusko má tři hlavní, a to SVR (Služba Vněšněj Rozvědky – tedy civilní rozvědka), FSB (Feděralnaja Služba Bezopasnosti – tedy civilní kontrarozvědka) a GRU (Glavnoje Rozvedyvatělnoje Upravlenije – vojenská rozvědka).

Vzhledem k tomu, že FSB, byť jej to kontrarozvědka, je zodpovědná operativně i za okolní státy a GRU operuje všude, došlo k flagrantnímu selhání obou služeb při vyhodnocování situace na Ukrajině a možné reakce na konflikt. Buď tvořily obě služby Potěmkinovy vesnice o počtu a kvalitě zdrojů, jen aby čerpaly finance, nebo informace byly k dispozici, ale byly upraveny do formátu, co chce, a ne co má prezident vědět. SVR vzhledem ke svému určení vzdálených destinací je, ale ne plně, ušetřena hanby z tohoto selhání.

Plánovači generálního štábu udělali též řadu chyb. Informace o síle protivníka, dislokaci, počtech a typech techniky jsou všeobecně známy. Co je pokladem v informacích, jsou nálady v ozbrojených silách a ochota bojovat. Takže plánovači na základě informací FSB a GRU naplánovali průjezd vojsk Ukrajinou, bez řádné logistiky a zabezpečení pro bojové operace, důležité bylo mít s sebou přehlídkové uniformy, jež jsou vždy to poslední, co voják potřebuje.

Dalším faktorem v ruské armádě je zřejmě až typu sekta oddělení generality, vyšších a nižších důstojníků, praporčíků a mužstva, což samozřejmě i v krizových situacích zásadním způsobem omezuje sdílení informací a rychlost rozhodování. A navíc „vyšší sekta“ má patent na rozum, takže „nižší sekta“ si nedovolí samostatné rozhodnutí bez povolení shora. Parafrázovaně to lze dát do roviny, vojsko hlásí velení, že na ně je veden útok a žádají o povolení se bránit, a bez odpovědi nedělají nic až do smrti. Případně vrchní velení rozhodne „vpřed“, ale tankisté vidí, že před nimi je bažina, tak zahlásí změnu směru, ale není povolena, tak tam vjedou a tanky se utopí, protože vrchní velení na mapách bažinu nemá a ze vzdálenosti stovek kilometrů ji nevidí.

Jinak si nelze vysvětlit zásadní pochybení fungování ruské armády. Ještě před zahájením Velké vlastenecké války napadl SSSR v Zimní válce Finsko, kde utrpěl vysoké ztráty. Dlouhá kolona bez možnosti manévru byla zaměřena finskými vojáky a bylo zničeno první a poslední vozidlo. Kdo odbočil, byl v bažině, ostatní byli pod palbou do úplného zničení. Následně se toto dělo v soutěskách a hlubokých údolích Afghánistánu. A nyní až neskutečně dlouhé kolony ruské armády, jež se snaží dohnat problémy v logistice, jsou snadným cílem dronů a počet zničené techniky je obrovský.

V některých oblastech zcela selhala ruské protivzdušná obrana (PVO). Nelze předpokládat, že by radary přilétávající stíhací a stíhací bombardovací letouny nezaznamenaly, ale nikdo „shora“ nevydal pokyn k palbě, a výsledek není potřeba popisovat.

Překonání přírodních překážek, jako jsou široké vodní toky s hloubkou větší, než mohou tanky s výbavou pro hluboké brodění zvládnout a proudem silnějším než plovoucí OT/BVP přeplavou, je vždy enormně náročná operace. Rudá armáda za Velké vlastenecké války s tím měl zkušenosti, a v té době neexistovaly rychle propojitelné pontonové mosty, vše se budovalo ze dřeva. V současnosti ženisté přivezou segmenty mostnice, jež je položena přes čluny, nebo jsou do vody spuštěny a propojeny samostatné plovoucí segmenty. Ale pro překročení vodní překážky je klíčová rychlost, vzdušné krytí, eliminace nepřátelské palby a vybudování předmostí na druhém břehu. Ruská armáda toto, byť se hlásí k tradicím Rudé armády, při snaze překročit řeku Severní Doněc, absolutně nezvládla a utrpěla vysoké ztráty.

Etnické či náboženské problémy v ruské armádě jsou na denním pořádku. Velká vlastenecká válka sjednotila všechny národy a národnosti a všechna náboženství, kulturní či historické kořeny, stravovací či hygienické návyky do jedné armády bojující proti nepříteli. Dnes v ruské armádě se jedna národnost vymezuje proti druhé, jedno náboženství proti druhému, lidé z evropské části jsou na tom jinak než lovci z tajgy. A ti by měli bojovat proti údajnému ukrajinskému nepříteli společně, ale spíše se snaží buď přežít, nebo do „ohně“ strčit toho druhého.

Naproti tomu ukrajinská armáda, kde řada vojáků i velitelů prošla výcvikem v zemích NATO, dává nižším velitelům, kteří vidí okamžitou situaci, volnost v rozhodování, armáda je sjednocena a byť početně slabší, stále se drží a případně i provádí protiútoky, a to s úspěchem. Dodávky moderních zbraňových technologií společně s moderním myšlením může vyústit v boj „Davida a Goliáše“., nicméně Ukrajině pomalu docházejí síly a prostředky.