Vox populi: Invaze z roku 1968 v souvislostech |

Sdílet článek:

Co předcházelo invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v noci z 20. na 21. srpna 1968 a proč k ní došlo? Na zkusme najít odpověď, mimo jiných zdrojů, v knize napsané přímým účastníkem události na straně sovětské armády, J.A.Galuškem, nazvané Československo 68. Pohled sovětského důstojníka z minulosti do budoucnosti.

Americká válka v Evropě 1939-1945

Tak, jako všechny novodobé války v Evropě (včetně té právě probíhající na Ukrajině), byla i druhá světová válka zosnována anglo-americkými elitami. Na naší vlasti se projevila nejdříve mnichovskou zradou a poté postoupením pohraničních oblastí Německu, Polsku a Maďarsku s následným vyhnáním Čechoslováků z těchto území. Přestože součástíí mnichovské dohody byl také závazek Německa, že kromě pohraničí si neuzurpuje žádné další území Československa, po odtržení Slovenska 14. března 1939 a vyhlášení Slovenského štátu napochodovaly hitlerovské armády na zbytkové území hned následující den. Skoro jako by byli domluvení. Vznikl tak k Das Protektorat Böhmen und Mähren – Protektorát Čechy a Morava.

Zrušení Slovanů v německých plánech

Němci měli pro Slovany (takové, jako je většina z nás) připravený Generalplan Ost (obecný plán pro východ), což potvrdil i Heydrich ve svém projevu 2. října 1941 v Černínském paláci.

„… sám Slovan vůbec nechce, aby se s ním zacházelo jako s člověkem rovnoprávným, a je zvyklý, že pán si s ním nezadává. … Jsou to prostory, v nichž musí jednou vládnout německá horní vrstva, po dalším vojenském vývoji budou sahat až hluboko do Ruska, až daleko k Uralu; tyto prostory musí být naší surovinovou základnou, jejich obyvatelé se stanou pracovníky pro velké, i kulturní, úkoly, a mám-li to říci docela drasticky, musí nám sloužit jako otroci. … Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám“

Osvobození v roce 1945

Všechna ta hrůza skončila osvobozením sovětskou Rudou armádou a porážkou fašistů, nacistů či jak se té havěti má správně říkat, za cenu množství jejich prolité krve a ztracených mladých životů. Podle všecho jsme se však nepoučili a do podobné hrůzy se plnou parou řítíme i nyní. Tentokrát nás však žádný princ na bílém vysvobodit nepřijde a budeme-li chtít svobodu, budeme si ji muset vybojovat sami.

Americké jaderné bomby proti civilistům

První dvě jaderné bomby, vyrobené v Americe, byly určené pro německá města. Einstein se na to prý těšil jako malý kluk. Když mu sdělili, že to již nepůjde, když se Německo vzdalo před dokončením pum, údajně odsekl tak to hoďte na Japonce. V každém příůpadě šlo o odstrašující nástroj proti Sovětskému Svazu.

Operace Unthinkable (nemyslytelné)

Churchil plánoval na konci války v roce 1945 zmobilizovat všechny evropské armády (včetně zbytku armády německé) a armádu USA, zaútočit na válkou oslabený Sovětský Svaz a kompletně ho zničit. Odobně jako tomy bylo po první světové válce, kdy došlo ke krvavé angloamerické invazi do Vladivostoku a na Sibiř. V této záležitosti se neblaze proslavili též Čechoslováci.

Američané měli ale jiné plány a proto tuto invazi nepodpořili, takže k ní nedošlo.

Příští jaderné bomby byly určené pro SSSR

To, co plánovali Američané, byl totiž jaderný útok na území Sovětského Svazu. Stalin jim do toho hodil vidle, když za pomoci špionů manželů Rosenbergových získal technologii a začal si atomky vyrábět také. To Amíky odradilo, neboť viděli, že protivník již není tak bezbranný, jak si mysleli a mohli by sami utrpět bebíčko,. Síla je tedy ta jediná věc, které rozumějí.

Rosenbergovi byli za vyzrazení tajemství nepříteli v USA popraveni.

Nadšené budování socialismu po válce

Většina lidí si oddychla a věřila, že zlo bylo nahrazeno dobrem. Brzy se však měly na modrém nebi objevit první mráčky. Zajímavé ale je, jak odlišný je popis těchto událostí v mainstreamových médiích a učebnicích dějepisu od toho, co se zřejmě stalo doopravdy.

Vykonstruované procesy padesátých let

Po roce 1950 začalo docházet k obviňování stranických a politických špiček z podvratné činnosti. Mnoho jich bylo odsouzano a také popraveno, včetně Rudolfa Slánského nebo Milady Horákové. Přitom šlo v řadě případů o dlouholeté, oddané komunisty, kterým by něco takového, jako škodit socialistické vlasti a sloužit západní imperialistické mocnosti, napřišlo na mysl. Tedy šlo vlastně o justiční vraždy.

Podle všeho Stalin, Gottwald a spol. skočili na špek americkým tajným službám a jejich zpravodajským hrám.

„Popsaná operace Splinter Factor je historický fakt doložený z amerických archivů CIA. Na politických procesech padesátých let měla svůj podíl americká špionážní služba CIC a konkrétně její šéf Allan Dulles. … Allan Dulles potřeboval, aby Slánský zmizel – považoval ho za překážku odtržení Československa od sovětského bloku. Fingované informace dodané CIA stále nebyly dost přesvědčivé. Proto začali rozšiřovat zprávy, že se Slánský připravuje k emigraci. Do boje se zapojila i Svobodná Evropa, která pro něj posílala kódované zprávy že má přechod zajištěn. To už bylo moc i na Gottwalda a dal Slánského zavřít. Začaly výslechy, mučení a vynucená přiznání.“

Destalinizace a destabilizace

V roce 1953 zmeřel Stalin i Gottwald a na 20. sjezdu KSSS v únoru 1956 Chruščov ve svém slavném tajném projevu prohlásil Stalina, zřejmě oprávněně, za zločince a masového vraha.

Důvod, proč se Chruščovův tajný projev rychle stal hitem je ten, že izraelská služba Mossad jej okamžitě získala a předala Američanům.

Co si o tom všem ale měli myslet lidé? Znamenalo to snad, že režim a lidé, kterým doposud věřili, jsou stejní gauneři jako ti, kteří tady vládli za války? Každopádně musela být důvěra národa v socialistické zřízení a Sovětský Svaz silně otřessena. Možná to byl jeden z důvodů, proč hledali třetí cestou tzv. socialsimu s lidskou tváří. Na to ale čekali také západní agenti.

Novotný a Dubček na scéně

Antonín Novotný se stal prezidentem ČSSR 19. listopadu 1957, po smrti Antonína Zápotockého. Novotný nechal propustit politické vězně z 50. let. Za jeho prezidentství se začala stavět sídliště, dálnice nebo pražské metro. Za Novotnéo také došlo ke značnému uvolnění původně tuhého režimu, což vedlo k demonstracím a podobným jevům. Z tohoto důvodu byl 22. března 1968 odvolán, jeho nástupcem se stal hrdina SSSR, armádní generál Ludvík Svoboda.

Alexandr Dubček se stal prvním tajemníkem ÚV KSČ 5. ledna 1968, poté, co tato funkce byla odňata Novotnému. Pokud ale bylo cílem této změny utáhnout již značně povolené šrouby, tak se to moc nepovedlo. Dubček všechno uvolnil ještě více, měrou nebývalou. Například zavedl úplnou svobodu tisku. To vedlo jednak k jeho velké popularitě mezi lidem, ale též ke stále tvrdším útolům proti SSSR a socialistickému zřízení i v oficiálních médiích. Není divu, že na to sovětská strana pohlížela s krajní nevolí.

Schůzka v Čierné nad Tisou

Jak jsme již zmínili, jedním z průvodních jevů tzv. „demokratizačního procesu“ v Československu byly každodenní útoky proti Sovětskému Svazu v tisku a ostatních sdělovacích prostředcích. Sovětské vedení tomu přirozeně chtělo učinit přítrž, proto uspořádalo schůzku, která se konala od 29. červemce do 1. srpna v Čierné nad Tisou. Brežněv na na ní hřímal:

„Podívejte se, soudruzi, kam až to došlo… Štvanice na čestné komunisty, diskreditace strany, útoky na marxismus-leninismus, na proletářský internacionalismus a bratrské přátelství sovětského a československého lidu se provádí před očima ÚV KSČ… Vytvořilo se ovzduší opravdového pogromu a morálního odstřelování kádrů.“

Není jasné, jestli to tak chápal i Dubček, každopádně Brežněv očekával, že s tímto stavem něco udělá. Brežněv požadoval především uskutečnění čtyř kroků: 1. obnovu centrální kontroly nad stranickým aparátem a sdělovacími prostředky, 2. zákaz spolků KAN a K 231, 3. nepřipštění obnovy sociální demokracie a 4. provedení kádrových změn.

Telefonát Brežněva s Dubčekem

Ze záznamu telefonátu z 13. srpna 1968 vyplývá, že Brežněv nepozoroval žádný pokrok po schůzce a byl z toho značně rozmrzelý. Brežměv se snažil z Dubčeka vymámit nějaký termín, do kdy uvidí nějaké výsledky, avšak žádnou kloudnou odpověď nedostal. Dnes bychom asi řekli, že se vykrucoval ve fialovském stylu. Například

Brežněv: „… Znovu se na tebe obracím se znepokojením v té otázce, že hromadné sdělovací prostředky nejen nesprávně osvětlují naše porady v Čierné nad Tisou či v Bratislavě, ale dokonce zesilují útoky na zdravé síly, hlásají antisovětismus, antisocialistické názory. A přitom se nedá mluvit o osamocených vystoupeních, ale o organizované kampani, a z obsahu materiálů vyplývá, že tyto tiskové orgány vystupují jako hlásná trouba pravicových antisocialistických sil …“

Dubček: „Už jsem vám říkal, jaká opatření přijímáme pro zastavení antisovětských a antisocialistických vystoupení hromadných sdělovacích prostředků. Říkal jsem vám už, jaká opatření připravujeme a v jakém pořadí je budeme provádět. Ale taky jsem vám tehdy říkal, že se to nedá udělat za jeden den. Na to potřebujeme čas. Nemůžeme za dva tři dny zavést pořádek v práci sdělovacích prostředků.“ atd.

To už bylo moc i na Brežněva. Pochopil, že se s Dubčekem nedohodne a zařídil si to jinak.

Zvací dopisy

Podle všeho byly takové dopisy, které žádaly Brežněva o nastolení pořádku v Československu, odeslány celkem tři.

18. července 1968 byl odeslán dopis 99 pragováků, tedy zaměstnanců Automobilových závodů Klementa Gottwalda v Praze Vysočanech a jejich příbnuzných. V dopisu se uvádí:

„Ve vážné situaci, kterou v současném obrodném procesu v naší zemi a naší straně prožíváme, máme oči upřeny na vás. …. I my trneme obavami o budoucnost naší vlasti …“

Další dopis sepsal a předal Brežněvovi v Čierne nad Tisou Kapek.

A konečně třetí dopis, podepsaný stranickými špičkami, byl předán Bražněvovi 11. srpna 1968 v Bratislavě.

V tomto dopise se mimo jiné píše:

„Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat. V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce.“

Podepsali Indra, Kolder, Švestka, Kapek a Biľak. I když to Biľak vehementně popírá ve své knize nazvané Až po mé smrti, existuje xerokopie takového dopisu. Pokud se nejedná o podvrh, tak tento dopis nejspíš existoval.

Dejme nyní slovo Galuškovi

„... profesionální organizátoři revolucí v letech 1968 – 1969 vybrali právě tuto zemi pro realizaci dalekosáhlých plánů k jejímu vystoupení ze socialistického společenství, což by nezbytně vedlo k revizi výsledků 2. světové války a zničení „bezpečnostního pásu“, vytvořeného J.V. Stalinem podél západních hraníc Sovětského Svazu. A také jen tehdy se stane pochopitelným motiv, který přiměl sovětské vedení ke vstupu vojsk do Československa. … v té době v Československu proběhla první skutečná „barevná revoluce“ (i když se tak tenkrát nenazývala), cílem které bylo přehodnotit výsledky Druhé světové války, rozhodnutí Postupimské a Jaltské konference o položení poválečných hranic v Evropě a vytrhnout tuto zemi ze socialistického společenství. Dříve byl podobný pokus uskutečněn v 23.10 – 9.11. 1956 v Maďarsku. … V současnosti máme stejný fenomén na Ukrajině.“

„Nicméně nezlomné přání přehodnotit výsledky 2. světové války ve svůj prospěch, oslabit pozici SSSR ve východní Evropě, zůstalo. Speciální služby Velké Británie a USA zahájily masivní, nyní již dobře promyšlenou, strategicky prokalkulovanou ideologickou, informační a kádrovou přípravu Pražského jara roku 1968 …“

„Pak nám plukovník tlumeným hlasem sdělil, že vše, co nám nyní sdělí, musí zůstat přísně jen mezi námi. Žádná jiná živá duše se nic z toho nesmí dovědět. UV KSSS, sovětská vláda a velení vojsk Varšavské smlouvy přijaly bezprecedentní rozhodnutí o vstupu vojsk do spřáteleného Československa s cílem nedopustit kontrarevoluční převrat a prolití krve tak, jak k tomu došlo v roce 1956 v Maďarsku.“

Zahájení invaze, vstup vojsk do Československa

„Tak pro mě začalo bezprostřední poznávání pozoruhodně zajímavé země – Československa. Dokud jsme byli na území NDR, nic zajímavého se nedělo. Jakmile jsme ale vstoupili na hranici československého území, hned jsme zjistili, že tam nikdo není, všechny ukazatele směru byly sejmuty a zeptat se nebylo koho … Vznikl ale další problém, techniku bylo třeba doplnit. Palivo jsme měli sebou, ale vodu jsme museli doplňovat z místních zdrojů. Brát ovšem jednoduše nebylo kde. Zde nám pomohli bratři ve zbrani – Němci.“

Gib mir Wasser!

„… Nesmíme zapomínat, že armáda NDR měla stejné uniformy jako hitlerovská vojska – stejný střih a stejný myší odstín. Jen neměli nášivky se svastikou. Německým vojákům zdůrazňovali, že sice mají staré pruské uniformy, ale naplněné novým – socialistickým – obsahem. Uvědomme si, že jak šli němci v rojnici dolů ulicí s vyhrnutými rukávy, rozepnutými blůzami a automaty v ponosu, u Čechů automaticky zapracovala historická paměť. Němci veleli hlasitě, výlučně německy a všichni jim rozuměli, malí i velcí. Nejdřív otevřeli zavřenou benzinovou pumpu. V ní objevili tři spící Čechy. Stačilo několik kopanců do zadku, aby vzbudili zabrzděné bratry slovany. Ti vše rychle pochopili. Sehnali hadice a pustili vodu. My jsme přistavili auta a doplňovali je vodou. Nicméně Němci ješt neskončili. Chodili po městečku a něco křičeli do megafonů. Z domů začali vybíhat muži, ženy i starší děti s vědry v rukou. Ke každé místní pumpě major postavit jednoho svobodníka, který hrozivým křikem řadil místní obyvatele do řetězu. Na konci řetězu stál ještě jeden německý voják. Podle rozkazu svobodníka si lidé v řetězu začali předávat kbelíky s vodou až na konec, kde další německý voják určoval, kam je třeba vodu lít. Tam pak najížděla naše vozidla pro doplnění. Když jsme odjeli, zůstali lidé disciplinovaně, bez sebemenšího vzrušení, seřazeni v řetězech a čekali, až k doplnění přijede německá motostřelecká kolona.“

Odkud pocházejí ty důlky v průčelí Národního muzea

„Když kolony jely přes Václavské náměstí (tam bylo tenkrát zastoupení Aeroflotu), začal ze střechy Národního muzea, které se nachází hned za sochou sv. Václava, pálit kulomet. Mířil na vojáky na pancířích tanků a na lehká transportní vozidla, na korbách kterých byli vojáci. Důsledkem tohoto kulometného přepadu bylo několik mrtvých a raněných sovětských vojáků. Nikdo nevěděl, co v takovém případě dělat. Odpovědnost přijal svým okamžitým rozhodnutím major – velitel protiletecké baterie, která byla v koloně motostřeleckého pluku. Dal povel k zaujetí palebné pozice jedné Šilce – samohybnému protileteckému zařízení – k horizontální palbě. Sám zaujal místo střelce a vypálil sérii salv ze všech čtyř 23mm hlavní, kterými kulometčíka i kulomet rozmetal na kusy. Své samozřejmě dostalo i muzeum, několik děr „ozdobilo“ jeho levou horní část, místo, kde bylo kulometné hnízdo.
Asi za rok jsem zavítal na Václavské náměstí a zjistil jsem, že tyto díry dosud nikdo neopravil. Po náměstí chodily početné exkurze a tak jsem se k jedné přidal a poslouchal, jak mladá učitelka s patosem povídá svým žákům o tom, že když byli v Československu fašističtí okupanté, tak se ruka těchto lidských bestií neodvážila poskvrnit československou národní svátost, hrdost země a skutečnou perlu evropské civilizace, Československé národní muzeum. A hle, přišli ruští barbaři z dalekých hlubin Ázie a první, co udělali bylo, že ho rozstříleli z děl. Samozřejmě, že neřekla nic o tom, že ze střechy perly evropské civilizace, zahájil jakýsi psychopatický provokatér kulometný přepad, v jehož důsledku zahynulo několik lidí a poškození muzea bylo tedy důsledkem vynucené obranné palby.
Navíc se mi – nevím proč – vnucuje nedbytná myšlenka, že kdyby v době německé okupace někoho napadlo vystřelit na kolonu Wehrmachtu, byla by se zemí srovnána nejen perla evropské civilizace, ale i polovina Prahy včetně jejích obyvatel, jemných ctitelů a věrných ochránců evropských hodnot.“

Otevřené hranice po dobu jednoho roku

Po celý rok byly hranice ČSSR otevřené a kdo chtěl, mohl vycestovat kam chtěl. Byly zase uzavřeny po potlačení demonstrací v den výročí, 21. srpna 1969. Nikoliv však invazními vojsky, ale vlastními bezpečnostními složkami. Rozkaz k tomu dal Dubček.

Husákovská normalizace

V dubnu 1969 se stal prvním tajemníkem KSČ Gustáv Husák. Ten postupně zavedl tuhý režim nazývaný normalizace, která spočívala například ve vyhazování z práce nebo školy, pokud jste neschvalovali invazi z roku 1968 – tzv. bratrskou pomoc. Jako vodítko pro to, jak se mají chovat sloužil komunistům nově vytvořený dokument, nazvaný Poučení z krizového vývoje.

Normalizační nesvoboda je asi ta věc, která lidem na všech těch událostech vadí nejvíce. Měli bychom si ale uvědomit, že to nebyla přímo práce invazní armády (i když ta k tomu vytvořila podmínky), nýbrž našeho vlastního československého vedení.

Demokratizační proces

Normalizace trvala až do vyhlášení perestrojky a glasnosti Michailem Gorbačovem na konci 80. let 20. století. To následně vedlo k sametové revoluci a nastolení demokracie, v jaké žijeme dodnes.

Na tomto místě se sluší připomenout nějaké výroky našeho prvního po dlouhé době demokraticky zvoleného prezidenta Václava Havla, zvoleného komunistickým federálním shromážděním dne 29. prosince 1989.

„Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků…Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.“

Pravda a láska jako řemen.

Kdo jsou to Husákovy děti

Přes všechrn ten útlak se režim snažil, aby se lidem nežilo špatně. Podpora rodin vedla k masivnímu baby-boomu, jaký by se nám hodil i dnes. Generaci narozené na počátku sedmdesátých let se proto dodnes říká Husákovy děti.

Zrychlyla se za Novotného zahájená výstavba bytů, škol, dálnic, elektráren včetně jediných dvou jaderných, které máme, továren a jiných infrastrukturních projektů. Lidé si čím dál tím častěji mohli dovolit pořídit auto, chatu a další atributy blahobytu. Nesměli jste však na vřejnosti říct nic proti režimu ani jeho vedení. Doma jste si mohli říkat, co jste chtěli.