Vyhynutí lidského druhu?

Takže tento scénář lidské nenávisti, chamtivosti a debility, raději vynechme. Ale jaké jsou další scénáře lidského vývoje a evoluce? Je pravděpodobné, že lidí bude asi méně. Čím dál víc lidí žije ve zdraví nepříznivých podmínkách, v toxickém prostředí, je více nemocných, stále probíhají válečné konflikty se spoustou mrtvých. Každou chvíli na planetě lidé umírají, ale také se rodí. Jsou země, které vymírají a země, kde lidé přibývají vysokým tempem. Donedávna to bylo tak, že (celosvětově) natalita převyšovala mortalitu.

Je tomu stále tak? Nebo už jsme jako lidská populace nastoupili trend vymírání druhu? Podřežeme si příslovečnou „větev pod sebou“ tak, že do několika desetiletí či generací vymřeme? Nebo se lidská populace významně zmenší a přežijí jen ti odolní a přizpůsobiví? Život tu bude dál, ale bude tu i člověk?

Co bys dělal, kdyby ses dozvěděl, že na světě zůstane jen třetina lidí a toho stavu bude dosaženo během několika let? Statisticky to znamená, že každý třetí přežije. Z 15 lidí 10 zemře. Okruh 15 lidí je taková průměrná rodina, kterou tvoří tři generace. A teď z té rodiny přežije pět lidí.

Máš tuto neodbytnou myšlenku, nemůžeš ji zapudit, nedovolí ti spát a úplně tě paralyzuje. Jedná se totiž o tvé blízké. Zpanikaříš, dostaneš strach nebo zcyničtíš? Panika a strach nic neřeší, cynismus je lepší pro Tebe osobně, je to Tvoje obrana, ale zároveň jím trochu popíráš empatii, soucit.

Je to nepříjemný pocit a smířit se s tím, že v blízké době uvidíš umírat své blízké (a bude jich hodně), je setsakra těžké. Raději by člověk zemřel sám.

Ikdyž to nevíš, můžeš tomu jen věřit, ale nějak bereš smrt jako přestup do jiné dimenze, jako „návrat domů“, pak tu smrt tak neřešíš, nebojíš se jí, přijímáš, že jednou přijde a odvede si tě, a o to víc se snažíš žít, ale opravdu, zodpovědně, tvořivě a s radostí. Opustil tě strach ze smrti, z těžké nemoci. Protože víš, že se ti čas krátí, už nechceš řešit nesmysly a blbosti, chceš víc žít podle svého, a ne podle notiček a pravidel někoho jiného.

Jak počítáš se svou smrtí, počítáš i se smrtí svých blízkých. Jen bys strašně nerad přežil smrt svých dětí (a jejich dětí). Láká tě to od civilizace pryč. Do přírody, k harmonii, k jednoduchosti.

Nakonec úvaha o vymírání není od věci a nemusí vycházet ani z neuvěřitelných konspirací, ale stačí k tomu pozorování, racionalita, hledání a připuštění souvislostí. Vrátím se ke Covidu.

Nedávno zemřel senátor, propagátor vakcinace, který se pochlubil tím, že se nechal očkovat a za 20 dní po vpichu zemřel. Jistě to nijak nesouvisí. Podobně jako úmrtí mladých sportovců, nějakých těch celebrit, sotva dospělých dětí. Jenže tam jsme se dozvěděli jen o úmrtí a jeho vlastní příčině. O tom, zda se zemřelí nechali před smrtí očkovat, se samozřejmě v mainstreamu nemluvilo a nepsalo. Takže o tom nic moc nevíme, a proto nemá smysl se pouštět do nějakých spekulací. Nicméně červíček hlodá, podezření tu je, jsou tu i počiny nadačního fondu Svědomí národa (Tečkované a Netečkované příběhy) a úpěnlivá snaha informace, které se vládcům nehodí, zamlčet či umlčet jejich zdroje.

Proto se v mainstreamu ani nedočteme o nějakých podezřelých nadúmrtích. A chceme-li se něco dozvědět, musíme pátrat sami a hledat odpovědi na své otázky a pochybnosti v jiných zdrojích. A dát na svou intuici, zda tomu, co čteme, můžeme důvěřovat.