20. sjezd strany |

Sdílet článek:

Jednou za pět let čínský vůdce pronese projev, který se pak studuje v mocenských centrech, na univerzitách, extrakty v čínských médiích, pomluvy v západních atd. Koná se tak už od počátku civilizace, tj. od první dynastie Sia, císař vkráčel do dynastického pavilonu a mluvil s bohy, psal o tom Ezra Pound v jednom z Cantos. Obnovuje se tím stabilita světa. Proč ne? To má být snad gangster a degenerát Biden nebo zcela nekompetentní Černochová, Leyenová atd. něco lepšího? V neděli obnovil stabilitu světa generální tajemník komunistické strany Xi Jinping. Mluvčí dvacátého sjezdu komunistické strany Sun Yeli krátce před zahájením sjezdu řekl, že Čína nikdy nepadne do tzv. Thukydidovy pasti, tzn. silná země se automaticky snaží o hegemonii ve světě. Po žádné hegemonii Čína netouží, ale nedovolí hegemonii jiných, žádný hegemon nemůže zabrzdit historické procesy, kterým je ekonomický vzestup Číny. USA by měly společně s Čínou čelit problémům, které tíží lidstvo. Jestliže největší světovou událostí v posledních 50letech bylo navázání čínsko-amerických vztahů, z kterého profitoval celý svět, pak pro příštích 50 let bude nejvýznamnější světovou záležitostí způsob, jakým tyto dvě země budou spolu kooexistovat. Klíčem musí být vzájemný respekt, mírová koexistence a win-win kooperace, jak navrhuje generální tajemník Xi Jinping. Mluvčí řekl, že společné zájmy daleko převýší rozpory, lidstvo očekává, že Čína a USA v příštím období budou sdílet zodpovědnost za vedení světa. Žádný zjednodušující pohled na realitu, ale fascinující pravda. Bohužel USA nehodlají akceptovat realitu světa, všechno svědčí proto, že jejich imperialismus zešílel, konečně v projevu čínského vůdce se počítá i s touto variantou, a Čína světovou stabilitu udrží i samotná se svými spojenci.

Krátce před zahájením sjezdu Biden požehnal tzv. národní bezpečnostní plán, v kterém se identifikuje Čína jako největší geopolitická hrozba USA, Spojené státy musí v příští dekádě zabránit čínskému vzestupu. Bonnie Glaser, ředitel asijského programu v Marshalově fondu řekl v Bloombergu, že očekává konfrontace v čínsko-amerických vztazích, až do roviny šoků a závažných krizí nebo války. Podle Glasera se zdá, že čínský prezident Xi sdílí s prezidentem Putinem hlubokou nenávist k USA a tato antipatie je dovedla k partnerství bez limit, jak řekl prezident Xi. V posledních letech se pozoruje velký útlum sociálního a institucionálního partnerství mezi Čínou a USA, spolupráce mezi univerzitami, nevládními organizacemi, vědci, turistika atd. téměř vymizely. Není pochyb, že antagonismus mezi oběma zeměmi se stal explicitním a agresívním.

Sjezd strany se připravoval řadu měsíců, vyhodnocovaly se připomínky milionů lidí, řada institucí rozpracovala návrhy na změny v řízení společnosti a ekonomiky, do ústavy strany se promítnou modernější teoretické principy, nové ideje a nové strategie, které budou společnost formovat v příštím období. Celý proces nelze odbýt pár větami o stalinském excesu v Pekingu, jak udělá většina západního mainstreamu. Jednou z klíčových tezí ke sjezdu je boj s korupcí, na zkorumpovaném Západě se čínský boj s korupcí vydává za politický boj jedné mocenské skupiny s druhou, ale kupodivu obyčejnému Číňanovi to dává pocit spravedlnosti a férovosti, což ordinérní Evropan nezná. V minulé dekádě Čína zažila bezprecendentní ekonomický růst, ale rozvitá ekonomika a blahobyt nesou též velká rizika, v Číně se argumentuje, že pouze silná komunistická strana má kapacitu tyto problémy řešit.

V čínské tradici je centrálním termínem “stabilita”, podle ní se měří schopnost a úspěšnost centrální moci, nestabilita znamená, že centrum ztratilo mandát nebe, a ať je to císař nebo stálý výbor politbyra, nemají už oprávnění vést stát. Centrální moc musí stále obnovovat svůj mandát. Komunistická strana Číny je něco úplně jiného než partaje v západním světě, strana je hluboce vkořeněná v čínské společnosti a dnes je tato struktura motorem ekonomické excelentnosti. V západním tisku se spekulovalo o mocenském boji ve straně, o proamerické skupině, která měla utrpět porážku, ale nejspíš v čínském mocenském centru nikdo moc proamerický není, jedná se o různé formy pragmatické politiky. V širším vedení strany se vedl o spor o dvě koncepce zahraniční politiky, budovat ekonomiku a setrvávat v zahraničně-politické pasivitě jako v minulosti, nebo se aktivně účastnit a ovlivňovat světovou politiku. Druhá koncepce evidentně zvítězila. Ekonomicky silný stát musí mít adekvátní zahraniční politiku, silným argumentem proti první koncepci je též fakt, že USA, na rozdíl od minulosti, vidí v čínském ekonomickém vzestupu hlavní nebezpečí pro svou existenci.