34 let od socialismu k socialismu

Nejmarkantněji je to vidět v ekonomické oblasti. Po roce 1989 jsme chtěli založit naše hospodářství na principech volného trhu, na kterém by mezi sebou soutěžily jednotlivé firmy o zákazníky nabídkou co nejlepšího zboží nebo služeb a reagujících na jejich potřeby a možnosti. A stát se jim nebude do ničeho montovat, ale pouze určí pravidla hry a bude bdít nad jejich dodržováním. Co máme dnes? Přeregulované ekonomické prostředí, ve kterém se výrobní programy a sortimenty služeb firem často neřídí potřebami zákazníků, ale tím, na co je možné získat dotace. A ceněnými pracovníky se nestávají experti na daný obor, ale šíbři, kteří vědí, na které dveře zaklepat (a koho podmazat), aby se mohla daná firma k příslušnému dotačnímu penězovodu přisát.

Stejně jako za minulého režimu, tak i dnes zkrátka ovládá ekonomiku ideologie. Jen změnila svoji barvu z rudé na zelenou. Důsledky jsou ovšem podobné a je to především ztráta konkurenceschopnosti. Dříve to bylo proto, že firmy měly „své jisté“ a nikdo je tedy nenutil k inovacím a efektivitě. Dnes je ranou pro konkurenceschopnost především zvyšování nákladů umělým zdražováním energií ve jménu „boje proti klimatické změně“. Prostě už zase chceme poroučet větru a dešti. Respektive Slunci. Výsledkem jsou energie tak drahé, až je nutné je firmám dotovat. Zatím se o tom hovoří sice jenom v Německu (zde), ovšem pokud jím nebudou chtít být ostatní země EU úplně převálcovány, budou muset k něčemu podobnému přistoupit v nějaké míře také. I u nás už se ostatně firmy ozvaly (zde). Není však na hlavu padlé dotovat něco, co je drahé kvůli nějaké zpackané „klimatické“ regulaci? Nedává větší smysl tu regulaci jednoduše zrušit? To by snad došlo i radním v Kocourkově. Nikoliv však vrchnosti v Bruselu…

Ale to není jediný „výdobytek socialismu“, který firmám oproti jejich neunijní konkurenci zvedá nesmyslně náklady. Třeba takové reportování o ESG. I to má ostatně analogii v obdobné záležitosti před rokem 1989. Tenkrát se musela vrchnost informovat třeba o přijetí a následném plnění socialistických závazků, počtu odpracovaných brigádnických hodin, o účasti pracujících na různých „dobrovolných“ akcích a podobně. Přičemž ti, co tato hlášení připravovali, je uměli napsat tak, aby to „nahoře“ prošlo. Dnes mají firmy reportovat o tom, jak jsou „udržitelné“, kolik mají žen na různých manažerských pozicích nebo o diverzitě zaměstnanců a vztazích mezi nimi. Takže i dnes se musí poohlédnout po lidech, kteří budou umět „správně“ vyplnit příslušné „hlášení nahoru“, zaplatit je a utrácet i další peníze s tím související (zde). O to méně jich pak budou mít na rozvoj inovací a jejich realizaci.

Novodobý socík se však pochopitelně neprojevuje jenom v ekonomice, ale i v dalších oblastech. Dnes stejně jako tenkrát sledujeme snahy rozvracet tradiční fungování společnosti a zpochybňovat její základní pilíře, jako je třeba manželství a rodina. Opět se někdo snaží dostat děti z výchovného vlivu rodičů a indoktrinovat je nějakou ideologií. Zatímco dříve jsme byli všichni v Pionýru, kde se nám snažili vymýt mozky kecy o „revolučních tradicích“, „přátelství se Sovětským Svazem“ a „dějinné úloze komunistické strany“, dnešním školákům cpou různí aktivisté do hlavy bláboly o 56 pohlavích nebo o klimatické apokalypse (zde, zde nebo zde).

My jsme měli to štěstí, že nás rodiče nenechali zblbnout a vysvětlovali nám, že ne všemu, co nám ve škole říkají, máme věřit. A kladli nám na srdce, o čem tam smíme mluvit a co si máme nechat pro sebe. Vzpomněla jsem si na to před časem, když mi jedna moje známá vyprávěla, jak jí její vnučka přesvědčovala o tom, že „miminka nenosí v bříšku pouze maminky, ale že je tam mohou mít i pánové“. A že prý jim to říkali ve škole. Zpět je zkrátka doba, kdy rodiče musí uvádět dětem na pravou míru nesmysly, které tam do nich někdo cpe. Snad jim dokáží všechny ty progresivistické žvásty vyhnat z hlavy stejně, jako nám ti naši vyhnali ty komoušské.

Po roce 1989 jsme si užívali několik let poměrně široké svobody slova, kdy nebyl žádný názor předem vyloučen a lidé spolu sice vášnivě nesouhlasili, ale nikoho pro jeho odlišný pohled na svět neumlčovali. A dnes? Veřejná diskuze je plná moralizujících pozérů, kteří si přivlastňují právo určovat „jediný správný názor“. Přičemž ty, kteří s ním nesouhlasí, nálepkují za dezinformátory, lháře, ruské trolly, xenofoby nebo fašisty a snaží se je z veřejné debaty vypudit. Tito „majitelé pravdy“ také obvykle dávají na odiv svůj zapřisáhlý odpor vůči Rusku a Číně. Ovšem tím, jak se snaží udusit veřejnou debatu, což je jeden z největších výdobytků a nejsilnějších zbraní svobodné společnosti, těmto režimům naopak nahrávají. A ty jim za jejich úsilí mohou děkovat. Dosáhli totiž toho, že i u nás se už lidé zase bojí mluvit (zde). Svoboda slova je samozřejmě sice stále garantována Ústavou a příslušnými zákony, ale rozmáhající se autocenzura je dokladem toho, jak moc je naše společnost nemocná.

To však není jediná totalitní manýra, která k nám s novodobým socialismem od západu přichází. Pravda, nejsou tak viditelné, jako když nám vládnul bolševik. A tak vedle cenzury schovávající se za „boj proti dezinformacím a nenávisti“ je obdobně nenápadně ohrožena třeba svoboda pohybu. O tu přijdeme omezením mobility v důsledku „klimatické“ transformace. Automobily budou totiž tak drahé, že přestanou být pro běžného člověka dostupné. A podobně dopadne i některé další zboží či potraviny, které dostanou cejch „neudržitelnosti“. Začalo to zkrátka příkazy, čím doma svítit a topit, pokračovalo tím, co nemáme říkat, pak přišlo podsouvání, co jíst a čím jezdit a skončí to nejspíš až tím, že nám bude někdo diktovat, co si máme myslet. Prostě se ukazuje, že pravdu měli všichni ti učitelé, kteří do nás před rokem 1989 v hodinách Občanské nauky hustili, že tak jako socialismus zvítězil u nás, ovládne jednou i země za naší západní hranicí.

A já naivka si před 34 lety myslela, že naopak dostal definitivně na frak…