Začátkem osmašedesátého roku se podařilo Česku drobet svobodněji se nadechnout a už se tomu říkalo Pražské jaro. Čechoslováci toužili po troše Ameriky a měli neodbytný dojem, že chtít stačí. A tak následovalo to, co se dá označit za jeden z nejčernějších dnů v novodobých dějinách ČR.
21. srpna 1968 obsadila území Československa „spřátelená“ armáda Varšavské smlouvy. Operace Dunaj se zúčastnili především vojáci Sovětského svazu, ovšem za účasti Polska, Maďarska, Bulharska. I přes rozkaz, aby se NDR invaze neúčastnila, i východní Němci poslali své vojsko. Nejspíš nešlo odolat.
Po ulicích Prahy i dalších měst jezdily tanky s bílým pruhem. To aby sovětští bombardéři rozlišili ty svoje, kdyby se československá armáda zmohla na ozbrojený odpor. Lidé, kteří měli ve škole povinnou ruštinu, zkoušeli sovětské vojáky přesvědčovat, ať jedou domů.
Já to nezažila, ale z vyprávění vím, že Sověti neměli ke střelbě daleko. Byli to vesměs mladí, vystresovaní kluci přesvědčení o tom, že tu opravdu probíhá nějaká brutální buržoazní kontrarevoluce. A tak zůstali na obranu světlých zítřků socialismu celých dvacet let.
Když zmíním sovětskou okupaci, vždy musím a potřebuju dodat jednu věc. Tenkrát, 25. srpna 1968, se na moskevském Rudém náměstí konala demonstrace na protest proti invazi do Československa. Přišlo na ni osm lidí. Směšné, řeknete si. Kdepak. Nesmírně, neuvěřitelně statečné to bylo. Dělník i básník, fyzik… Tímto srdnatým gestem, kterým vůbec nic nemohli zmoci, si zničili kariéry, životy… A já jim za to gesto vždy budu strašně vděčná.
Letos nás Rusko zapsalo na svůj „seznam nepřátel“. Na tom seznamu jsme jediní.
Na světě je v současné době 249 zemí, z toho 194 nezávislých. Z té dvě stě padesátky jsme my, ČR, jedinou zemí, kvůli níž se Rusko vůbec obtěžovalo vytvořit seznam oněch „unfriendly“ či „hostile“ zemí. Čím jsme si to zasloužili?
Nejdřív Praha, respektive pirátský primátor Hřib, udělal co šlo, aby Rusko naprdnul. Zatímco idiot s černou vlajkou místo starostí o blaho Pražanů dělal idiotskou zahraniční politiku, Rusko si vystačilo jen s nótami a ostrými poznámkami naším směrem.
Reakce Ruska mne překvapila. Řeklo by se, že už jsou zvyklí na vyhošťování svých diplomatů po Evropě i po světě. České obvinění z výbuchů, jež mělo za následek dva mrtvé, mi přijde ještě vcelku banální ve srovnání s tím, z čeho všeho viní Rusy Američané, Francouzi, Briti, Němci… Na tomhle seznamu jsou úkladné vraždy, míchání do vnitřní politiky, ovlivňování voleb a rozklad společnosti pomocí cílených hackerských útoků, abych vybrala ty nejvíc propírané.
Že je ta naše vrbětická kauza cosi menšího přišlo i našim zahraničním přátelům. Zatímco my kvůli jejich aférách pěkně poslušně a solidárně vyhošťovali ruské diplomaty, ta naše zaprděná česká kauzička našim přátelům za to nestála.
Byla by ovšem také chyba pohlížet na Rusko jako na nepochopeného přítele. Pro Rusa jsme příliš malí, příliš málo vlivní, než aby se o nás zajímal více jako o strategického partnera a méně jako o dobyté vazaly.
Před třiapadesáti lety Československo vstalo do děsivé reality tanků v ulicích. Kvůli komunistům. Kvůli Sovětům a tedy kvůli Rusům. Kvůli vlastní neschopnosti stát se důležitým partnerem pro Západ i Východ.
A na to bychom při klanění se bruselským elitám neměli zapomínat.
Be the first to comment