Kdo tratí, když Rusové zavřou kohoutky plynu?

Spory o Nord Stream přitom nezačaly 24. února, kdy Rusko zahájilo válku proti Ukrajině, ale mnohem dříve. Spojené byly především se schvalovacím procesem jeho druhé větve, Nord Streamem 2. V minulém roce Gazprom, respektive konsorcium budující plynovod, stavbu dokončilo a čekalo na povolení ke spuštění od německých úřadů.

Co ale bylo zajímavé, spolu s tím přistoupil Gazprom i k velmi vlažnému plnění zásobníků zemního plynu v letním období. Zatímco zásobníky ostatních firem byly téměř plné, Gazprom prakticky nic nedodával nad rámec kontraktních objemů, a právě jeho zásobníky zůstávaly prázdné. To následně vyhnalo ceny do do té doby nevídaných výšin. I to bylo součástí tlaku na zprovoznění Nord Streamu 2, ale i snahy o znovuprosazení dlouhodobých kontraktů na úkor spotových trhů.

Ruští představitelé navíc argumentovali tím, že není možné posílat více plynu skrze ukrajinskou infrastrukturu z důvodu jejího špatného stavu, a že jedinou možností je zprovoznění právě druhé větve plynovodu vedoucího po dně Baltského moře.

V současné době ruský plyn prochází částečně přes ukrajinské území, částečně právě plynovodem Nord Stream 1. Zatímco prvně jmenovaný směr je omezený z důvodu války a uzavření jednoho z přístupových bodů ukrajinskou stranou, Nord Stream nyní prochází, podle Ruska, plánovanou údržbou. Další možnost, tedy plynovod Jamal-Evropa, je uzavřena z důvodu ruských sankcí proti polskému operátorovi, který odmítl za plyn platit v rublech. Opět, zjednodušeně řečeno, pozice Gazpromu zní, že ukrajinskou cestu omezili sami Ukrajinci, Jamal-Evropa nefunguje kvůli Polákům, Nord Stream kvůli Kanaďanům plnícím sankce.

Do Číny za deset let…

Propad exportů do Evropy má pochopitelně důsledky i pro Gazprom. Nedávné rozhodnutí o nevyplacení dividend z důvodu dodatečného zdanění přineslo překvapení, ale Rusko v tom není jediné. Překvapivé je to spíše z toho pohledu, že Rusko nemusí svému obyvatelstvu kompenzovat vysoké náklady na energie.

Gazprom ale potřebuje peníze hlavně na rozšíření kapacit do Asie. V každém případě se bude jednat o nákladné stavby, navíc téměř jistě nedosáhne takových cen, jaké mu platí Evropané. Zvláště Čína si je vědoma svojí silné pozice. Ruský plyn představuje cca deset procent čínského importu (LNG i potrubím), ani úplný výpadek ruského plynu v případě sporu by ji příliš nerozhodil. Rozdíl oproti Evropě je tak více než zřejmý.

V současné době Gazprom jedná s Mongolskem o výstavbě plynovodu, který by procházel touto zemí, stejně jako o navyšování dodávek do Asie. Ale ani v případě dohody nemá Rusko úplně vyhráno. Podle odhadů bude na úplné nahrazení exportu do Evropy (cca 150 miliard kubíků ročně) potřebovat asi deset let. Pokud vezmeme za bernou minci současné plány Evropské komise, do konce roku by mělo být nahrazeno asi 100 miliard kubíků ruského plynu, ať už úsporami či dodatečnými dodávkami, znamenalo by to pro Gazprom obrovský výpadek příjmů (odhady jsou všechny hodně na vodě, ale dejme tomu, že až 40 miliard dolarů).

Jak píše Oxford Institute for Energy Studies, plán je zvládnutelný, ale jen v případě souhry okolností. Tou nejzákladnější je samozřejmě počasí. Pro ruský rozpočet to ale ani tak žádnou katastrofu neznamená, protože se plyn podílí zhruba 10 procenty na jeho příjmech (ropa 30 procenty). Do toho se počítá ale také příjem z prodeje plynu mimo EU (hlavně Čína), evropských zemí s dlouhodobým kontraktem, které přistoupily na platbu „v rublech“, postsovětských zemí či příjmy z domácího prodeje. Co je navíc podstatné, Rusko v současné době dolary či eura až zase tolik nepotřebuje. Suše, nemá si za ně co koupit.

Rusko a Gazprom navíc musí posílit i plynofikaci země. Ta je zatím zhruba na úrovni 70 procent, což se jeví jako nedostatečné. Svoji důležitost má taková politika i z toho hlediska, že zavírat a otevírat vrty nelze ze dne na den. V době omezení exportu do Evropské unie, a zároveň neschopnosti ze dne na den nahradit evropské trhy jinými, jsou navýšené dodávky na vnitřní trh jedinou cestou, jak zabránit nucenému zavírání nalezišť. Na světových trzích tak bude (a je) méně plynu prostě proto, že jej Rusko místo do Evropy bude distribuovat v rámci země. Jinou otázkou pak je, jak moc úspěšná politika plynofikace bude.

Lekce pro Evropu

Současné spory ohledně zemního plynu, respektive plynovodu Nord Stream jsou důsledkem politiky zvyšování závislosti na jednom dodavateli, v tomto případě Rusku. Rusko dlouhodobě deklaruje, že je spolehlivým dodavatelem, a to i v současném kontextu sankcí. Uzavření toku skrze Nord Stream by pro ně prostě nebylo výhodné, protože podle všeho doufají, že se po nějaké době zase sankce zruší a Rusko bude moct alespoň část svých pozic získat zpět. Pochopitelně, pro Evropu je taková situace lekcí, že není možné záviset na jediném dodavateli ze 40 procent.

Karel Svoboda