MĚ se jen tak nezbavíte!

V souvislosti s válkou na Ukrajině se o Rusku šíří různé narativy nebo-li dogmata, přičemž některá jsou alespoň částečně založená na pravdě a některá jsou úplné nesmysly. V souvislosti s bezbřehou vládní podporou Ukrajiny hrozí, že pokud si dovolíte o nějakém tom dogmatu alespoň zapochybovat, nebo jen začnete přemýšlet (ach, jak je dnešní doba i proti pouhému přemýšlení) a pokusíte se o oddělení zrna od plevy, dostanete darem hned několik nálepek: dezinformátor, proruský troll, šváb a podobně. Nemusíte nutně tvrdit, že Putin je bůh a spasitel světa a že byste chtěli nedejbože ruské tanky i v Praze. A pokud svoje myšlenky si dovolíte publikovat někde na mainstreamu, dostanete banána (angl. ban: zákaz).

Jedno z takových dogmat, které zde budu rozebírat, tvrdí, že ruští oligarchové drží Putina v šachu, a pokud by chtěli, tak Putin okamžitě zmizí ze scény. Co je na něm pravda?

Do začátku války na Ukrajině by se o tomto dogmatu dalo dlouze diskutovat, nyní je ale jasné, že toto dogma je nesmysl a pravda je právě naopak: Putin drží oligarchy v šachu, a ti si proti němu nedovolí ani písknout, a pokud přece jenom, tak s maximální opatrností. Proč? Je zde několik důvodů:

1. Výhody

Být oligarchou a zároveň mít dobré vztahy s vládou je sen všech boháčů. Zvlášť v Rusku, kde je korupce všudypřítomná. Být kamarádem samotného prezidenta a jeho štábu mimo jiné znamená, že pokud ho v něčem podpořím, on zase může přimhouřit oči nad nějakými čachry, které jsou na hraně zákona, a pokud by mi něco hrozilo, můžu se pokusit u něho dovolat pomoc. Nebo-li něco za něco: já mu náklonnost a podporu, on mi také podporu a případnou pomoc. A s posvěcením vlády se podniká mnohem „lépe“ a „jednodušeji“. Pokud se ovšem nic neprovalí na veřejnost…

2. Strach

Mnoho lidí, a hlavně oligarchů, se proti Putinovi nevymezuje anebo ho alespoň podpoří z jednoduchého důvodu: má z Putina a spol. strach. Proč? Jedna z příčin je ta, že mají na paměti případ Michaila Chodorkovského. O co se tehdy jednalo?

Po pádu SSSR v roce 1991 se prezidentem Ruska stal Boris Jelcin. Jelcinova politika se musela vyrovnat s přechodem ze řízeného na tržní hospodářství a dalšími problémy, zděděnými z dob Sovětského svazu. Sám Jelcin ale politiku řídil podle toho, kolik měl promile alkoholu v krvi, však se také tomuto období říká divoký kapitalismus. V zemi se rozmohla mafie a korupce slavila zlatá léta. Michail Chodorkovskij se v roce 1997 stal výkonným ředitelem a majitelem ropné společnosti Jukos, která byla jednou z největších nestátních ruských ropných společností. Samotná společnost Jukos vznikla v devadesátých letech díky privatizaci státního ropného průmyslu. V roce 1999 se v Rusku k moci dostal Vladimir Putin, který začal s koncentrací státní moci a po divokých a uvolněných devadesátých letech začal dělat „pořádek“. A zde začal problém: Chodorkovskij financoval mimo jiné i opoziční politické strany a také chtěl Jukos prodat do amerických rukou. To se zase nelíbilo Putinovi, kterému by to udělalo čáru přes rozpočet v jeho plánech. Chodorkovskij nelenil a Putina obvinil k korupce, Putin odpověděl obviněním z neplacení daní a z dalších finančních podvodů. V roce 2003 byl Chodorkovskij zadržen, v roce 2005 byl uznán vinným z podvodů a odsouzen na 14 let vězení. Chodorkovskij se ale nevzdal: na přelomu let 2009 a 2010 proběhl další soudní proces, který Chodorkovskij opět prohrál. Spor nakonec skončil u Evropského soudu pro lidská práva, kdy Chodorkovskij obvinil Putina ze zmanipulovaného a politického procesu. Soud ale dal za pravdu Putinovi. Chodorkovskij si celkem odpykal 10 let, kdy spolu s dalšími vězni vyráběl šanony. V roce 2013 byl Putinovým výnosem propuštěn a odcestoval na Západ. Samotná společnost Jukos v roce 2006 zbankrotovala a její majetek nakonec skončil v rukou státní ropné společnosti Rosněfť.

Procesy s Chodorkovským, které otřásly světem, mají současní ruští oligarchové určitě na paměti, a tak jejich přání je, aby neskončili jako on. I sám Chodorkovskij může mluvit o štěstí, že Kreml nenapadlo použít novičok a skončit tak s Chodorkovským navždy. O tom, že příliš hlasitým kritikům Putina a jeho režimu v Rusku pšenice nekvete, ví své i Alexej Navalnyj, který si aktuálně odpykává trest odnětí svobody, konkrétně tři a půl let.

Že ruští oligarchové se proti Putinovi neodváží ani pípnout, názorně ukázaly i sankce v souvislosti s válkou na Ukrajině, kdy byly ruským oligarchům mimo jiné zabaveny luxusní jachty. Oligarchové se neozvali: za prvé nejspíš mají majetku ještě dost a jedna zabavená jachta jejich vlastní existenci neohrozí, a za druhé si nechtějí s Putinem z výše uvedených důvodů rozházet vztahy. Asi si řekli, že lepší je přijít o část majetku na Západě, než přijít o většinu majetku nacházejícího se v Rusku a skončit jako Chodorkovskij, ne-li hůř…

Pokud tedy Západ chce svrhnout Putina a nahradit ho někým jiným, který bude se Západem spolupracovat, musí najít jiné cesty, jak se Putina zbavit, protože:

– Cesta přes oligarchy nevede.

– Masové lidové protesty také toho mnoho nezmůžou, demonstranty rozhání jednotky OMON a organizátoři jsou zatýkáni.

– Obyčejní Rusové také proti Putinovi až tak neprotestují; víra, že panovník je neomylný a ví, co dělá, je v Rusku silně zakořeněná a je stará jako Rusko samo.

– Armáda je Putinovi věrná.

– Další paramilitantní jednotky, jako například Čečenci Ramzana Kadyrova, mají Putina v obzvláštní úctě. Sám Kadyrov intenzivně buduje Putinovi kult osobnosti, například o něm prohlásil, že (cituji): „…Putin je nádherný. Myslí na Čečensko víc než na kteroukoli jinou republiku (Ruské federace). Když mi zavraždili otce, přijel (Putin) a osobně se dostavil na hřbitov. Putin zastavil válku. Putin by se měl stát doživotním prezidentem. Je zapotřebí silné vlády.“

– Putinovo okolí (ministři, generálové apod.) s Putinem drží.

Dá se tedy říct, že Putinovi odpůrci musí počkat na Putinovu smrt; teprve potom by se mohly poměry v Rusku změnit v jejich prospěch. Pokud ovšem Putin nejmenuje svého nástupce už za svého života a pokud Putinův nástupce nebude tak silnou osobností jako Putin.