Jak na vzdělání podle Thomase Sowella

Jedním z největších amerických problémů jsou dlouhodobě mizerné výsledky černých a hispánských žáků, což do značné míry předurčuje jejich životní osud. Levice za neúspěchem žáků vidí tzv. root causes – chudobu, špatné sociální prostředí. Devadesátiletý americký ekonom Thomas Sowell ale ve své nejnovější knize píše, že data ukazují pravý opak – za neúspěchy žáků můžou primárně špatné školy a špatní učitelé. Sowell dokazuje, že pro spoustu dětí je dobré vzdělání jedinou opravdovou šancí na dobrý život, ale spousta lidí ve státním vzdělávacím systému jim v tom chce vědomě i nevědomě zabránit – protože to stojí v cestě jejich kariérám a pevně nastavenému a byrokracií přetékajícímu systému. Řešením jsou podle Sowella tzv. charterové školy, ve kterých působí i tržní prvky (například pokud děti v nějaké třídě podávají dlouhodobě špatné výkony ve srovnávacích testech, učitel je v průměru do šesti měsíců vyhozen).  

Charterová škola dostává peníze od vlády, má podepsanou smlouvu se státem, ale na rozdíl od tradiční veřejné školy ji stát přímo neprovozuje – je provozována jako soukromá škola. Tento typ vzdělávací instituce je nezávislý na pravidlech a zákonech školních obvodů – charterové školy fungují autonomně. Další zásadní rozdíl oproti tradiční veřejné škole je ten, že žádné dítě není přiděleno do charterové školy, nýbrž bývá přiděleno do tradiční veřejné školy v blízkosti bydliště. Děti na charterovou školu přihlásí dobrovolně jejich rodiče a následně probíhá výběr žáků na základě veřejné loterie. O přijetí na školu rozhoduje „poctivá náhoda“. Výsledné třídy se zpravidla skládají z menšího počtu žáků, a tím pádem je možné praktikovat nové vzdělávací metody a celá výuka umožňuje individuálnější přístup učitelů k žákům.

Rozdíl je i ve skladbě učitelů. Na většině tradičních veřejných škol musejí být učitelé certifikovaní státem. Zpravidla také platí, že velká část těchto učitelů je členy učitelských odborů. Charterové školy se nebojí najímat mladé učitele bez zkušeností, případně vyučující, pro které učitelská profese není hlavním povoláním.

První charterová škola v USA vznikla v roce 1992 a od té doby zažívají strmý nárůst v popularitě. Mezi lety 2001–2016 se zvýšil počet studentů v tradičních veřejných školách o jedno procento. Za stejné období vzrostl počet studentů v charterových školách o 571 procent. Kromě filozofie charterových škol přispěl k jejich úspěchu ještě jeden, mnohem zásadnější faktor – faktické výsledky studentů.

Výsledky testů… a učitelů

Sowell v knize obsáhle popisuje výhody charterových škol. Glosuje, že systém tradičních vzdělávacích institucí si velmi zakládá na tom, kolik studentů dosáhne určitého titulu – a podle toho měří svoji úspěšnost. Charterové školy si zakládají na výsledcích a znalostech studentů – konkrétně na výsledcích v národních srovnávacích testech. Sowell přirovnává charterové školy k ostatním službám, jako jsou například nemocnice či autoservisy – aby podnik přežil, musí tam chodit klientela, které jsou následně poskytnuty kvalitní služby. Tradiční veřejné školy mají klientelu zaručenou – neexistuje konkurence nebo snaha o soupeření, protože každá škola má monopol na svůj byznys. Oproti tomu charterová škola přežije, jen pokud dokáže nalákat klienty na kvalitní služby. Jinými slovy, pokud studenti v nespecifikované charterové škole dlouhodobě nedosahují dostatečně dobrých výsledků, škola přijde o finance a zanikne, což tradičním veřejným školám nikdy nehrozí. Charterové školy jsou promítnutím ducha volného trhu do školství.

Co platí pro charterové školy jako celek, platí i pro jednotlivé vyučující. Pokud děti v nějaké třídě podávají dlouhodobě špatné výkony ve srovnávacích testech, učitel je v průměru do šesti měsíců vyhozen. Sowell v kontrastu s tím popisuje, že vyhodit nekompetentního učitele na tradiční veřejné škole trvá v průměru 820 dní a finančně celý proces stojí průměrně 313 tisíc dolarů. Podobný proces funguje i pro problematické studenty – tradiční veřejná škola de facto nemůže studenta vyhodit (v některých státech je to komplikované a například v Kalifornii je to úplně zakázané). Charterová škola může. Sowell dodává, že charterové školy sice nemají hromadu pravidel a právních předpisů jako tradiční veřejné školy, ale mají něco lepšího – jsou zodpovědné nikoliv za průchod studenta studiem, ale za jeho výsledky.

Charterové školy spasitelem amerického školství?

V zásadě jednoduchá obhajoba charterových škol v sobě nese jedno naprosto zásadní zjištění pro budoucnost amerického vzdělávacího systému. Díky přísným podmínkám pro studenty a učitele, individuálnějšímu přístupu a inovativním vzdělávacím metodám se podle Sowella charterovým školám daří něco, co doposud nedokázala žádná reforma – snižovat rozdíly v úspěšnosti studentů podle jejich rasy a sociálního zázemí, což je známý, dlouhodobý problém amerického školství. Sowellův výzkum potvrzuje, že děti ze sociálně slabších rodin a rodin z menšinové populace dosahují na většině charterových škol stejně dobrých, ne-li lepších výsledků ve srovnávacích testech než podobné děti navštěvující tradiční veřejnou školu. Co víc, data ukazují i pozitivní vliv přísné školní disciplíny. Chlapci navštěvující charterovou školu daleko méně často končí ve vězení než jejich vrstevníci, kteří prošli tradiční veřejnou školou. Stejně tak absolventky charterových škol v mnohem menším množství případů předčasně otěhotní než dívky z tradičních veřejných škol.

Zjištění, se kterými Sowell přichází, jsou v přímém rozporu s levicovou kritikou školství. Ta za neúspěchem žáků vidí tzv. root causes – chudobu, špatné sociální prostředí. Sowell ale ve své knize píše, že data ukazují pravý opak – za neúspěchy žáků můžou primárně špatné školy a špatní učitelé. Sowell opět glosuje, že pro spoustu dětí je dobré vzdělání jedinou opravdovou šancí na dobrý život (právě kvůli zmíněným root causes) a spousta lidí jim v tom chce vědomě i nevědomě zabránit – protože to stojí v cestě jejich kariérám a pevně nastavenému a byrokracií přetékajícímu systému. Podle Sowella musí být primárním úkolem veřejných škol poskytnout dětem základní vzdělání – naučit je číst, psát a počítat.

Dlouhodobě platilo, že děti z bílých a asijských rodin mají na tradičních veřejných školách lepší výsledky než děti z hispánských a černošských menšin. Charterové školy tento trend mění a výsledky různých skupin začínají být v posledních letech vyrovnané. Ironií je, že když se data z charterových a tradičních veřejných škol zkombinují a ukáže se, že dochází ke snižování rozdílů, část americké levice to používá jako argument pro zrušení charterových škol.

Ano, i s daty se dá špatně pracovat – celonárodní statistiky bývají často matoucí a Thomas Sowell si to moc dobře uvědomuje. V epizodě debatního pořadu Firing Line z roku 1981 Sowell argumentuje, že při práci se statistikami je vždy potřeba srovnávat lidi na základě podobných parametrů – podobný věk, podobné dosažené vzdělání, podobné parametry zaměstnání. Když například vezmeme platy všech žen a všech mužů v určité zemi a srovnáme je, může nám vyjít, že muži vydělávají více než ženy. Když ale ze vzorku odstraníme ženy, které strávily několik let na mateřské a péčí o rodinu (oproti mužům, kteří budují kariéru systematicky a nepřerušeně od dosažení 18 let), a specifikujeme minimální dosažené vzdělání, výsledkem statistiky často bývá přesný opak – tedy že ženy na stejné pozici a se stejným množstvím odpracovaných let jako muži vydělávají mnohem více.

Ve své knize se Sowell zaměřil pouze na určitý vzorek charterových a tradičních veřejných škol. Vzorek, který se dá srovnávat. Jedná se o školy v New Yorku, protože podle jeho vlastních slov má New York „velký vzorek etnicky a socioekonomicky srovnatelných studentů, jejichž výsledky můžeme porovnávat“. Při srovnávání charterových a tradičních veřejných škol je důležité, aby studenti byli ze stejného prostředí. A co víc, Sowell srovnává charterové školy, které z logistických důvodů sídlí ve stejné budově jako tradiční veřejné školy (charterové školy často operují v nevyužitých budovách či místnostech tradičních veřejných škol). „Porovnávám studenty obou škol, kteří jsou vyučováni ve stejné budově, což minimalizuje potenciální sekundární rozdíly mezi studenty – každá budova působí jinak, okolí školních budov bývá jiné. Zároveň to zmenšuje pravděpodobnost rozptylu v lokaci, odkud studenti pocházejí, stejně tak jako rozptyl jejich socioekonomických pozadí.“ Ve výsledku tedy máme stejnou budovu, stejné typy studentů – jediný rozdíl je v systému vzdělávání.

Analýza výsledků

V analýze výsledků studentů v jednotlivých testech zdůrazňuje Sowell velké rozdíly ve znalostech matematiky. V New Yorku existují ve srovnávacích testech 4 úrovně – úroveň 4 znamená nadstandardní znalosti, úroveň 3 znamená dostatečnou znalost a úrovně 2 a 1 sice zajišťují studentům postup, ale jedná se o podprůměrný výsledek. Zatímco angličtinu je snadné se doučit, studenti, kteří ve srovnávacích testech v matematice dosahují jen úrovně 1, mají výrazně snížené šance na úspěch v budoucím životě. Tento kumulativní deficit je podle Sowella těžké překonat i pro mimořádně inteligentní studenty:

V dnešním světě je znalost matematiky vyžadována v mnoha profesích – nejenom u vědců, inženýrů a statistiků, ale ve stále větší míře i u ekonomů, psychologů, sociologů a dalších. Například i takový doktor, pokud chce držet krok s vývojem ve své profesi, musí mít schopnost studovat empirická data výzkumů, která bývají často vyjádřena v sofistikovaných statistických analýzách, které bez znalosti matematiky nelze pochopit. Namlouvat dětem, že mohou být doktory nebo piloty, když nejsou schopny zvládat zlomky nebo desetinná čísla, je krutý žert.

První část knihy se soustředí na analýzu pěti sítí charterových škol v New Yorku, jejichž studenti jsou vzděláváni ve stejných budovách jako studenti tradičních veřejných škol. Každá síť obsahuje tabulky výsledků ve srovnávacích testech za období 2017–2018. Celá druhá polovina knihy se pak skládá ze tří dodatků, které poskytují podrobnější data o Sowellově výzkumu – dodatek I. obsahuje podrobnější data o výsledcích testů, dodatek II. obsahuje demografická data o studentech ve vztahu k jejich výsledkům a dodatek III. se zaměřuje na ekonomicky znevýhodněné studenty nebo studenty se speciálními poruchami.

Výsledky Sowellova výzkumu jsou překvapivé. V testech z angličtiny byl poměr úspěchu mezi studenty charterových škol a tradičních veřejných škol 5:1 (za úspěch se považuje dosažení úrovně 3 a výše). V testech z matematiky byl rozdíl ještě větší – 7:1. Když se vezme v úvahu, že většina dětí pochází ze stejných čtvrtí a studuje ve stejné budově, pouze v jiném vzdělávacím systému, výsledky jsou šokující.

Proč taková opozice?

Přestože se podle Sowella konečně daří snižovat rozdíly ve vzdělání mezi příslušníky menšin a většinové společnosti, lidé, kteří to dokázali, jsou pod neustálou palbou. Některé státy například zavádějí limit na počet charterových škol, které mohou v jejich státě fungovat – a to bez ohledu na to, jaké jsou jejich výsledky a kvalita. Proč? Podle Sowella jsou největším odpůrcem charterových škol učitelské odbory – nejde o nic jiného než o peníze a moc.

Výdaje na jednoho žáka činí v New Yorku zhruba 20 tisíc dolarů ročně. Když vezmeme v úvahu, že na čekacím listu studentů, kteří se chtějí dostat na charterovou školu v New Yorku, je zhruba 50 tisíc dětí, znamená to více jak bilion dolarů ztráty pro tradiční školy v jednom městě za jeden rok. V důsledku to znamená menší množství učitelů zaměstnaných na tradičních veřejných školách, a tím pádem i méně poplatků pro učitelské obory, neboť, jak jsem již zmínil, většina vyučujících na charterových školách není součástí odborů. Není samozřejmě férové házet všechny učitele do jednoho pytle. Sowell zdůrazňuje, že většina učitelů dělá svou práci proto, že chtějí to nejlepší pro děti. I na tradičních veřejných školách jsou jistě dobří učitelé. Proč se tedy školní odbory chovají tak, jak se chovají? Podle Sowella je to trochu paradoxní, ale učitelské odbory nezakládají učitelé, nýbrž odboráři. A cílem odborářů může být velmi snadno pravý opak toho, co chce učitel.

A opozice proti charterovým školám nekončí jen uvalováním kvót na omezení jejich počtu v rámci některých států. Sowell v knize popisuje fascinující případ, který se před několika lety odehrál v Detroitu. Město Detroit se v posledních letech vypořádává s masivním vylidňováním některých městských částí, kde následně zůstávají opuštěné budovy. Jednou z takových budov byla i základní škola Anne Joyce. Místní charterová škola mezitím působila o necelé dva kilometry dál, v podzemních prostorách kostela. Studenti této charterové školy dosahovali dobrých výsledků, a někdy dokonce přesahovali požadované vzdělávací normy odpovídající jejich stupni vzdělání. Škole tím pádem přibývalo studentů a potřebovala větší prostory. Organizace Detroit Prep, která školu založila, byla připravena koupit opuštěnou budovu školy. Problém byl však v tom, že vedoucí pracovníci Anne Joyce budovu prodali developerovi s jasnými instrukcemi, že ji nesmí prodat žádné organizaci provozující charterové školy s argumentem, že školní rada si vyhrazuje právo rozhodovat, jak se naloží s jejím vlastním majetkem.

Sowell ale namítá, že školní budova není majetkem školní rady, je to majetek daňových poplatníků, kteří školní radě poskytují peníze za účelem vzdělávání jejich dětí. Po mediálním a veřejném tlaku se nakonec organizaci Detroit Prep podařilo budovu koupit a charterovou školu přesunout. Sowell tím také poukazuje na neplatnost argumentu starosty New Yorku Billa de Blasia, který tvrdí, že se charterovým školám poskytují prostory zadarmo. Výše zmíněný příklad je jeden z mnoha, který dokazuje, že opak je pravdou. A i když charterové školy v Detroitu nepatří mezi nejúspěšnější v mezinárodním měřítku, data z roku 2018 ukázala, že jejich žáci mají průměrně o 60 procent větší úspěšnost než děti v tradičních veřejných školách. Osmnáct z pětadvaceti nejlepších škol v Detroitu je charterových, dvacet tři z pětadvaceti nejhorších je tradičních. Sowell následně uvádí podobné případy z Arizony, Wisconsinu a Kalifornie.

Proč třeba učitelské odbory namísto podobných obstrukcí nepožadují zvýšení platů učitelům? Sowell suše poznamenává, že to jde proti jejich samotné existenci. Kdyby měli učitelé dost peněz, nepotřebují odbory. Proto odbory místo toho vytvářejí nová místa – asistenty, poradenství… apod. Odbory zajišťují, že přibývá stále více byrokratů v už tak nefunkčním systému. Sowell vysvětluje, že tradiční veřejné školy budou vždy podfinancované, bez ohledu na to, kolik peněz se do nich investuje.

Kritika charterových škol se zdá být v některých ohledech namístě. Existují případy, kdy se charterová škola prostě neuchytí nebo zkrachuje. Spousta dětí pak musí za vzděláním dojíždět. Jeden z argumentů levice je, že charterové školy svou existencí vytvářejí nepřiměřený tlak na tradiční veřejné školy. Ty následně budou muset zavřít, a rodiče nebudou mít na výběr, kam dítě poslat. Jak ale argumentuje Sowell – pokud situace dospěje do takového extrému, je to podle jeho logiky proto, že tradiční veřejná škola nebyla dostatečně dobrá ve vzdělávání. Sowell znovu zdůrazňuje – učitel musí být posuzován podle výsledků studentů, nikoliv na základě toho, čeho chce docílit.

Odpovědnost

Jedním z nejčastějších argumentů proti charterovým školám je otázka „odpovědnosti“. Charterové školy jsou kritizovány kvůli autonomii v rámci svého interního fungování. Jenže o jaké odpovědnosti je řeč? Komu a za co? Podle Sowella jsou zaměstnanci tradičních veřejných škol odpovědní primárně v rámci procedur a systému. Například v New Yorku je klíčovým dokumentem smlouva učitele s odbory, která má několik stovek stran a rozhoduje o tom, co a kdy může učitel učit, kdo může o přestávkách hlídat na chodbě a v jídelně, kdo muže dostat výjimku na práci v odborech během školních dnů a kdo ne. Podobný kodex v Kalifornii má více jak 2 500 stran! Sowell opět zdůrazňuje, že charterové školy jsou odpovědné za výsledek – tedy měřitelné výsledky studentů ve srovnávacích testech.

A jak je to s odpovědností vůči studentům? Sowell dlouhodobě opakuje, že rovnost okolností neexistuje. Ne každé dítě se narodí na svět se stejnými podmínkami pro úspěch. Dokonce ani sourozenci ze stejné rodiny nemají stejné podmínky. Když se zajde do extrému, člověk není v různé dny rovný ani sám sobě. Sowell poznamenává, že zatímco se svět hádá o to, jestli rozdíly v podmínkách vzdělání a ekonomiky souvisejí s rozdíly v genetice, nebo v sociálních nespravedlnostech, často se ignoruje, že rozdíly mohou být dány jednoduše tím, co lidé chtějí dělat a do jaké míry jsou ochotni investovat svůj čas a vůli toho dosáhnout. Když například Američané asijského původu nemají dostatečnou reprezentaci v basketbalu, neznamená to, že nejsou schopni hrát basketbal nebo jim v tom nějací zlí lidé brání. Možná je to prostě nebaví. Stejně tak je to u studentů na školách. A tuto filozofii zastávají i charterové školy – mají přísnou disciplínu a studenty porušující pravidla se nebojí vyloučit, protože ve frontě čekají další.

Závěr

V roce 2016 Thomas Sowell oznámil, že ve svých 88 letech odchází do důchodu. Bude se věnovat fotografování a skončí s psaním svých pravidelných politických sloupků. Byť si to po dlouhé kariéře zaslouží, pro mnoho čtenářů to byla smutná zpráva. Nakonec to však nebylo tak horké. Hned v roce 2018 vydal Sowell knihu Discrimination and Disparities (o které jsem psal pro Pravý břeh) a o rok později její rozšířené vydání.

Historik Victor Davis Hanson (a Sowellův kolega v Hooverově institutu) nedávno v dokumentu věnovaném Sowellově kariéře výstižně shrnuje, v čem je Thomas Sowell tak výjimečnou osobností: „Čeká se od něj, že jakožto Afroameričan bude v akademickém prostředí automaticky zastávat určité politické a ideologické pozice. Lidé bývají šokovaní, když zjistí, že se řídí tvrdými fakty.“ Sowellova aktuální kniha a přístup k výzkumu jsou v současném světě o to důležitější.

Americký ekonom Thomas Sowell (1930) patří mezi autory, jehož knihám nebývá v českém prostředí věnována velká pozornost. Je to dáno dvěma aspekty jeho práce. Za prvé, Sowellovy knihy se zaměřují na specificky americké problémy – převážně na diskriminaci menšin ve vzdělávacím systému a na trhu práce. To jsou témata, která z očividných důvodů v České republice příliš nerezonují. Druhým důvodem malé pozornosti mimo území Spojených států je metoda Sowellovy práce. Jeho knihy se vyznačují nebývalou konkrétností a zaměřením na fakta – jsou plné dat z výzkumů, tabulek, čísel a každý argument je na nich důsledně založen. A přesto Sowell čtenáři prezentuje informace způsobem, jenž dělá jeho knihy nebývale čtivé. Balancuje na velmi tenké hranici mezi literaturou určenou výhradně odborné veřejnosti a literaturou srozumitelnou i veřejnosti laické.

Sowell je autorem několika desítek knih, mezi něž patří například Základy ekonomie (Basic Economics), základní literatura pro víceméně každého studenta ekonomických oborů. Za svoji kariéru psal komentáře do více než tří set deníků a týdeníků, od New York Times až po Forbes. Nejnovější kniha, která vyšla minulý rok u příležitosti jeho devadesátých narozenin, se jmenuje Charterové školy a jejich nepřátelé a je dost možná Sowellovým nejkomplexnějším dílem z hlediska formy prezentace, přičemž podstatnou část knihy tvoří tabulky, grafy a statistiky. Sowell o knize prohlašuje, že do ní investoval větší úsilí než do kterékoliv jiné.

KONTEXTY