Rada konzervativcům: Pokud chtějí uspět, musí ovládnout kulturu

Konzervativci za poslední půlstoletí docela uspěli v politice a ekonomice, ale prohráli zápas o charakter naší kultury. Politika rozhoduje o společnosti krátkodobě, ekonomika střednědobě a kultura dlouhodobě. Takto to alespoň platí v klidných, mírových dobách; v dobách krizových a válečných však dramaticky stoupá význam politiky.

Konzervativci byli za poslední řekněme půlstoletí v rámci západní civilizace v politice a ekonomice docela úspěšní – komunistický Sovětský svaz byl odsunut na smetiště dějin; ve státní vlastnictví výrobních prostředků, tedy v doktrinářský socialismus, už nevěří, až na pár jakobínů, nikdo; klasické strany demokratické levice jsou v krizi (a na vzestupu jsou strany populistické, což také není výhra) – ale zcela prohráli boj o charakter naší kultury, v širším slova smyslu.

Pokud mají konzervativci uspět, musí ovládnout pole kultury. Musí být vynikajícími režiséry, herci, zpěvačkami, televizními moderátorkami či jinými celebritami. To se snáze řekne, než udělá. Já na to talent nemám. Ale k programu „Make Our Culture Great Again“ – učiňme naši kulturu opět velkolepou – můžu přispět komentářem k pár filmům a jednou radou.

Které filmy jsou konzervativní a proč?

Především všechny západní filmy až do poloviny 60. let 20. století (s výjimkou zemí nacistických, fašistických a komunistických) byly konzervativní. Československé filmy z období první republiky, francouzské, britské, americké…Tehdy byl ještě Hollywood na naší straně. Ve druhé polovině 60. let však Hollywood přešel na stranu druhou, na stranu nenávisti vůči naší civilizaci.

Ale i přesto se podařilo natočit pár filmů, které lze považovat jak za moderní tak za konzervativní. Ale ještě předtím si položme otázku: který levicově liberální film považujete za nejlepší všech dob? Navrhuji odpověď: „Dvanáct rozhněvaných mužů“ z 50. let 20. století s Henrym Fondem v hlavní roli.

Mladík tmavší barvy pleti (ne černoch, ale asi spíš Mexičan či Portoričan) je obžalován z vraždy svého otce a v porotě zasedá dvanáct bělochů. Všichni kromě jednoho chtějí okamžitě vynést verdikt „vinný“ (což se v 50. letech v USA téměř ve všech státech rovnalo trestu smrti), ale ten jeden, levicový liberál Henry Fonda, hlasuje „nevinný“ a chce, aby si o tom porota promluvila. Jelikož se porota neshodla jednomyslně,  následuje diskuse.

Nakonec se Fondovi podaří všechny ostatní porotce přesvědčit, že ve výpovědích svědků proti obžalovanému jsou takové díry, že jej mimo jakékoli rozumné pochybnosti nelze s čistým svědomím považovat za vinného (důkaz pro uznání viny totiž musí být „mimo jakékoli rozumné pochybnosti“). Tohle byla levice v té nejlepší podobě: racionální diskuse, ne demonstrace; konverzace, ne slogany; přesvědčování, ne vulgarismy a rabování či žhářství v ulicích a na náměstích.

Nakonec dvanáct bílých blahobytných mužů středního a vyššího věku osvobodí chudého mladíka, příslušníka barevné menšiny; všichni, včetně jeho, očekávali verdikt „vinný“.

To, co bylo dříve liberální, je dnes konzervativní

V té době byl film explicitně vnímán jako levicově-liberální; k příslušníkům menšin je třeba přistupovat individuálně, nikoli na základě předsudků. Příslušníci barevných menšin mohou mít statisticky vyšší zločinnost (černochů je v USA asi jen 13 až 14 procent obyvatelstva, ale představují 50 % všech vězňů v mužských věznicích v USA; prostě mladí černí muži ve věku 15 – 35 let mají v Americe nadprůměrně vysokou zločinnost), ale to neznamená, že každý obžalovaný, který je tmavší barvy pleti, má být automaticky považován za vinného; právě naopak, jeho vina či nevina má být posouzena individuálně.

Tento princip byl kdysi považován za levicově liberální, dnes je konzervativní. Dnešní progresivní levice by tento film z 50. let považovala za beznadějně konzervativní, ba až reakcionářský; možná dokonce za rasistický, sexistický či transfobní.

Jen si to představte, v porotě byli pouze muži, žádná žena, a už vůbec ne transžena; muži bílí, žádný černoch; blahobytní, žádný chudý; středního a vyššího věku, žádný mladý aktivista v tričku Antifa či Extinction Rebellion. Prostě fuj… Pokud se bude tento film v nějakém kině promítat, měli by před ním progresivisti uspořádat demonstraci a vymlátit mu okna. Však dobře jim tak, fašounům!

To znamená jediné. Každý film natočený až do poloviny 60. let na demokratickém Západě, jakkoli byl tehdy liberálně či progresivně zamýšlený, se dá dnes označit za konzervativní.

A které jsou ty dobré konzervativní filmy natočené za posledních několik desítek let?

To záleží na tom, jak chápeme konzervatismus. Je to dům s mnoha pokoji, nemá monolitní stranickou linii, jakou mají anarchismus, socialismus, liberalismus, fašismus, nacismus či komunismus.

V rámci konzervatismu existují asi tři hlavní proudy: klasicky liberální, hodnotově tradicionalistický a antitotalitní

Klasicky liberální: komedie ,,Děkujeme, že kouříte“ z roku 2005 natočená podle stejnojmenné knihy, kterou napsal americký humorista Christopher Buckley. Obhajoba osobní svobody před státním paternalismem, diktaturou byrokratů a neopuritanismem týkajícím se požitků. Krabička cigaret, láhev whisky a plně nabitý revolver jsou větší zábava než státní dirigismus.

Hodnotově tradicionalistický: komedie ,,Neuvěřitelný den“ z roku 1993. Hrdina Phil, kterého hraje Bill Murray, se ze svého „očistce“ v podobě opakování se stejného dne každé ráno, opět a opět, vymaní až tehdy, když se s dobrou dívkou Ritou (kterou hraje Andie McDowell) už nechce jen a pouze vyspat, ale naučí se postupně správné návyky, stane se lepším člověkem a nakonec se do ní skutečně zamiluje.

Očistec jako neustálé opakování téhož znovu a znovu, dokud se člověk nestane lepším – tento film promítají studentům na teologických fakultách mnoha univerzit v USA.

Antitotalitní: ,,Životy těch druhých“ z roku 2006 o životě v bývalé NDR pod dohledem Stasi. Hlavní publicista amerického konzervatismu a antikomunismu po druhé světové válce, William F. Buckley (otec výše zmíněného Christophera), o tomto filmu před svou smrtí v únoru 2008 napsal, že vysvětluje, proč a proti čemu američtí antikomunisté od Trumana až po Reagana vlastně bojovali: aby se celý svět nestal bývalou NDR.

Nebo film ,,Katyň‘‚ z roku 2007. Hlavně ta poslední scéna – popravování polských důstojníků mlčky, ale o to názorněji vysvětluje, co Stalin, komunismus a Sovětský svaz byly vlastně zač.

V této souvislosti nemohu opomenout asi nejlepší antikomunistickou komedii, kterou byl film ,,Ninočka“ z roku 1939 s Gretou Garbo v hlavní roli. Sovětskou komisařku svede západní „dekadentní“ kultura a luxus. Asi nejlepší scéna je, když se elegantní pařížský světák, který se zamiluje do Ninočky (a ona do něj), zeptá svého sluhy, zda by náhodou nechtěl žít v komunismu/socialismu. A sluha mu odpoví:

„Dělit se o svůj poctivě vydělaný majetek s takovým povalečem, jako jste vy? Nikdy!“

V tu chvíli jsem se smíchem za břicho popadal… (Luboš Blaha a Eduard Chmelár by nejspíš zuřivě skřípali zubami; o důvod víc se na ten film podívat.)

A teď ta rada

Máme tu mnoho soukromých televizí, že? Tak co kdyby nějaká z nich postupně dávala kvalitní filmy s konzervativním vyzněním či poučením? A po nich by třeba následovala diskuse odborníků, historiků, uměleckých kritiků či politických teoretiků o daném tématu?

Jaké filmy například? Například film ,,Šarlatový a černý“ z roku 1983 o aktivitách monsignora O’Flahertyho, který z pověření papeže Pia XII. v Římě zachraňoval Židy a antifašisty před Gestapem a důstojníkem SS Kapplerem (který byů po válce za své zločiny odsouzen k doživotí a otec O’Flaherty ho ve vězení nejen navštěvoval, ale nakonec přivedl i ke konverzi).

Tento film je mimo jiné dobrý především pro ty, kteří mají protikřesťanské a protikatolické předsudky. Naznačuje totiž skutečnou roli papeže Pia XII. při zachraňování italských Židů. Mimochodem, v 50. letech 20. století přiletěla do Říma izraelská filharmonie, aby papeži, za jeho roli při záchraně židovských životů za války, živě zahrála a vzdala mu své díky.

Teprve až v roce 1963 německý dramatik Ralf Hochhuth, v mládí člen Hitlerjugend, napsal hru, ve které Pia XII. vykresluje jako „Hitlerova papeže“. A jak se později zjistilo, už v této době byl Hochhuth agentem východoněmecké Stasi.

Nebo film ,,Šuani“ z roku 1988, natočený v předvečer 200. výročí Velké francouzské revoluce, podle knihy Honorého de Balzaca. Ukazuje osvícenskou šlechtu z Bretaně, která měla velká očekávání od revoluce, která se nakonec zvrhla v jakobínský teror (podle konzervativců to ani nemohlo dopadnout jinak, bylo to už totiž zakódováno v idejích francouzského – na rozdíl od anglo-skotského – osvícenství). A ilustruje, že ,,ti dobří“ nebyli ti, kteří bojovali na straně revoluce a republiky, ale naopak ti, kteří se v Bretani a ve Vendée postavili proti nim.

A poslední tip: série ,,Návrat na Brideshead“ z roku 1981, natočená podle stejnojmenné knihy, kterou v roce 1945 vydal spisovatel Evelyn Waugh (v roce 1944 si při seskoku padákem poranil nohu, dostal nápad na knihu, požádal armádu o dovolenou, během které knihu napsal, pak byl jako člen komanda vysazen v Jugoslávii u partyzánů ve skupině, které velel Randolph Churchill, syn Winstona). V té knize a televizní sérii je všechno: přátelství, víno, krása, erotická láska – a působení Boží prozřetelnosti v jedné anglické šlechtické rodině na osobu hlavního hrdiny a vypravěče příběhu, Charlese Rydera (hrál ho Jeremy Irons).

Tyto filmy (a mnohé další) stojí za to vidět. A stojí za to mít po nich pořádnou a otevřenou diskusi. Byl by to sice jen malý, ale zato potřebný krok k tomu, aby se zase projedou postavila kultura na stranu naší civilizace, a ne proti ní.

Postoj.sk