Škola volá: Braňme naše děti!!! |

Sdílet článek:

Britská moderátorka zemřela kvůli očkování AstraZenecou, potvrdila pitva. Moderátorka jedné z rozhlasových stanic britské veřejnoprávní BBC zemřela kvůli vážným komplikacím po podání vakcíny proti covidu-19. Potvrdila to zveřejněná pitevní zpráva. Čtyřiačtyřicetiletá Lisa Shawová zemřela v květnu kvůli krevním sraženinám a krvácení do mozku. V nemocnici skončila dva týdny po podání první dávky očkovací látky AstraZeneca. „Lisa zemřela kvůli komplikacím spojeným s očkováním vakcínou AstraZeneca,“ uvedla soudní lékařka Karen Dilksová. Konkrétně její úmrtí způsobily krevní sraženiny, které nakonec vedly k otoku mozku a krvácení do mozku. … iDNES.cz, 26. 8. 2021

Nevím, jaká jiná zpráva by nás konečně mohla vyzvat k zamyšlení (nejsem natolik odvážný, abych napsal zamýšlení) se nad tím, do jak manipulativního prostředí se v posledním čase den za dnem probouzíme. Ocitoval jsem jednu ze zpráv, za jejíž zveřejnění děkuji. A to přesto, že osobám blízkým zemřelé způsobila mnoho bolesti a mohu předpokládat, že nejen bolesti, ale i rozhořčení. Děkuji za ni, neboť ji považuji za projev snahy o alespoň minimální vyváženost informací, jimiž jsme ve spojení s Covidem zahlcováni. A zdůrazňuji slovo minimální. Nepochybuji totiž o tom, že zmíněná zpráva je jen vrcholkem ledovce. V tom je, matematicky vyjádřeno, statistika neúprosná. Jde však o zprávu, která by nás měla vyprovokovat k zamyšlení, jak uvažují ti, kteří se nás snaží přesvědčovat o prospěšnosti svého cíle. Jako ti generálové plánující před bitvou ztráty? Heslem: „Ano, jeden mrtvý (zemřelý) je osobní tragédie, ale mrtví na bitevním poli? To už je jen statistika.“ Jinak řečeno, když se kácí les, lítají třísky? Čím je osedlána mysl takto uvažujících lidí více? Touhou po ještě větším zisku, či pocitem narůstající moci? Pocitem, že není nic, co by si nemohli dovolit? Právo neprávo, volí prostředky, jež nazvat nečistými, je více než eufemistické.

Nedaří se dostatečně rychle zlomit ty dospělé, kteří se nechtějí nechat očkovat, neb vědí, že se jedná o slepou uličku? Pak je třeba přijít s novou strategií. Je třeba zaútočit na ty, kteří se neumějí zatím bránit sami, na ty nejbezbrannější. Na jejich děti. A tak je, jak s oblibou politici říkají, na stole cesta, jak způsobem, který nejen v právním státě, ale ani v žádné společnosti, která se odvažuje nazývat civilizovanou, nemá obdoby.

Stát, který nenašel (možná jen dosud, kdoví, čeho se ještě dočkáme) odvahu nařídit plošné očkování, pak by se totiž vystavil právní odpovědnosti za negativní dopad svého rozhodnutí, zvolil zákeřný způsob, jak dosáhnout svého. Rozhodl se stigmatizovat děti neposlušných rodičů. Děti neočkovaných rodičů se nebudou smět ve škole zúčastnit hodin zpěvu, tělocviku… zatím? Pro popsání zmíněného nenacházím výstižnější slovo, než – podlost. Mrazí mě po zádech. Možná i proto, že jsem ten, jak se říká, dříve narozený. Podobnost s vyhláškami, které se v sousední zemi v časech ne až tak dávno minulých množily ve zkracujících se intervalech, vnímám stále intenzivněji.

Co nás čeká? Bude se smět neočkovaný člověk projít v parku? Či nastoupit do tramvaje? Tam zatím s respirátorem vstoupit smí. Zatím není rozpoznatelný od člověka již očkovaného. Ale při troše dobré vůle se jistě najde způsob, jak… Bude zaměstnavatelem doporučeno zaměstnanci, aby se raději rozvedl s neočkovanou manželkou, jinak… Stal se ze mě konspirátor, nebo jasnovidec? To ukáže budoucnost a upřímně řečeno, velice rád bych se dožil toho, aby mě byl dopřán čas na omluvu. Velice rád bych se mýlil a přeochotně se omluvil za jen hrůzný sen o budoucnosti. Zajímá ty, kteří chtějí dosáhnout svého za každou cenu, co prožívá stigmatizované dítě v dětském kolektivu? Nejspíš ne. Myslím, že v mozku takto uvažujících mocných chybí řada spojů mezi jednotlivými neurony. Chybí láska, cit, soucit…

Mé třetí zamyšlení (do třetice všeho dobrého, či zlého?) je krátké. Přesto, či snad právě proto, by mělo zapůsobit jako o to silnější výzva k pozastavení se nad tím, jak člověka nedůstojné prostředky mocní volí, jen aby těch, co trčí z řady, bylo co nejméně. Chce se mi věřit tomu, že ona přemíra vyvíjeného tlaku na společnost bude mít opačný efekt, než mocní předpokládají. Chce se mi věřit tomu, že byť jakkoli malým dílem, přesto přispěji k tomu, abychom si nedali příležitost prožít okamžik, v němž se na sebe s překvapením podíváme a řekneme si: „…aha, ono těch pověstných za pět minut dvanáct už bylo. Ono je už ??? minut po dvanácté!“