Jedno písmenko, jaký rozdíl …

… voda nebo vodka? I v digitálním světě. Možná zejména v digitálním světě.

Milí čtenáři, podíváme se dneska na jeden poučný incident, či spíše sérii incidentů, která hezky ukazuje nečekané problémy našeho krásného nového světa.

E-mail je stará známá věc, že? Asi každý, kdo tento článek čte, už někdy použil e-mail; sice jsou jedinci, kteří se od takových pofiderních novot drží stranou, ale ti nebudou vyhledávat ani blogy, ani Neviditelného psa, ani žádné jiné periodikum, kde se tento text pravděpodobně zjeví. Sám jsem si nedávno sedl k drobným úvahám a vyšlo mi, že za těch 27 let, co používám e-mail, jsem těch e-mailů musel poslat někde mezi 50 a 100 tisíci. I ta krize středního věku má dneska jinou podobu než dřív.

E-mailová adresa má typicky (typicky píšu proto, že plná definice platné e-mailové adresy je dost pekelná a programátoři, kteří musejí takové vstupy validovat, jsou z těch krajních případů celí říční) formát jmeno@adresa.tld, kde ten text před zavináčem jste “vy” a text za zavináčem je určení stroje, na který se mají ty vaše e-maily doručovat. Přitom ten poslední kousek za poslední tečkou, který jsem označil „tld“, je takzvaná Top-Level Domain, čili doména prvního řádu. Většina států má svoji doménu, zde v České republice je to .cz. Svoji doménu mělo i bývalé Československo, byť jen pár let (.cs), nebo Německá demokratická republika (.dd). Dnes se pravidla pro domény prvního řádu trochu rozvolnila a existuje přes tisíc domén, které nejsou spojeny s žádným státem.

Jelikož internet se v 80. letech rozvíjel nejsilněji ve Spojených státech, vznikly nějaké historické výjimky: domény zvláštního určení. EDU jsou univerzity, GOV je americká vláda a MIL je americká armáda. A zde prosím začíná náš příběh.

Píšou-li si američtí vojáci e-maily, nebo píše-li vojákům někdo zvenčí, typicky ta adresa končí právě doménou .mil: bob.smith@cosi.jesteneco.mil. Jenže lidé jsou omylní a poměrně často se jim stává, že v tom mil udělají chybu: konkrétně, že vynechají písmenko i. A pošlou e-mail na bob.smith@cosi.jesteneco.ml.

To jedno písmenko ve skutečnosti znamená zatracený rozdíl, protože .ml, to už není americká armáda, ale africký stát Mali, jehož vláda na mezinárodní scéně různě lavíruje a rozhodně se nedá říci, že by byla nějak zvlášť nakloněná Západu. Z čehož plyne, že na malijské adresy čas od času míří – kvůli překlepům při psaní – celkem citlivé informace, jako jsou itineráře cest amerických generálů, čísla jejich pasů, hlášení o stavu zbrojní výroby atd. Správce domény ML, což byl až do července 2023 jistý Holanďan jménem Zuurbier, se na problém s přesměrovanými e-maily snažil Američany opakovaně upozornit – neúspěšně. A není to zrovna malý problém, protože jen od ledna letošního roku dorazilo na malijské adresy celkem 117 000 e-mailů určených vlastně americké armádě.

(Ten samý problém v menším rozsahu mají ostatně i Nizozemci samotní, protože adresy holandské armády končí na army.nl, odkud je k army.ml velice blízko.)

Špionů ráj, že? Dřív jste se museli plížit do hlídaných archivů s fotoaparátem v nosní dírce a pašovat získané dokumenty přes hranice v mikrotečkách schovaných do zrnek rýže. Dneska vám je prostě omylem pošlou sami.

Na tomto příběhu je krásně vidět podstatu celého problému. Na rozdíl od fyzického světa je IT svět vysoce abstraktní a my, potomci lovců mamutů, nejsme od přírody moc stavěni na to, žít v abstraktním světě.

Fyzický dopis si nejen můžete potěžkat v ruce, ale hlavně má fyzickou adresu. Píšu-li Josefu Čečetkovi do Ostravy, je téměř jisté, že se nespletu a nenapíšu tam místo „Ostrava“ třeba „Chrudim“. (Tenhle druh omylu by si koledoval o vyšetření u neurologa, protože by smrděl Alzheimerem.) I kdybych se náhodou spletl a napsal místo Ostravy Chrudim, je celkem pravděpodobné, že netrefím ulici a číslo domu, a i kdybych ji trefil – nějaké to náměstí Republiky nebo Masarykovu ulici mají skoro všude – je téměř vyloučeno, aby tam taky zrovna z udělání žil také člověk jménem Josef Čečetka. „Malijský problém“ v tomhle kontextu nastává jen vzácně. Dopis se špatnou adresou nejspíš nedorazí vůbec, ale že by dorazil špatnému člověku a vyzradil mu něco, co nemá, je poměrně nepravděpodobné. V podstatě se to může stát jen tehdy, bydlí-li v jednom vchodu paneláku dvě partaje se stejným příjmením.

Kdežto e-mail, to už je abstraktní identifikátor, který nemá s fyzickou realitou mnoho společného. Na jednu stranu je to dobře, protože to znamená, že nemusíte měnit e-mail pokaždé, když se přestěhujete. (Čerstvě vdané či čerstvě šťastně rozvedené ženy ovšem mají jiný problém, změnu příjmení.)

Ale zároveň to znamená, že „malijský problém“ udeří s plnou silou. Píšu Čečetkovi, jaký má asi e-mail? cecetka@seznam.cz, jcecetka@seznam.cz, cecetka.josef@post.cz nebo snad josefcecetka@email.cz? Klidně to mohou být čtyři různí lidé. A to ani nemluvíme o případu narcistních rodičů, kteří pojmenují potomky po sobě, takže josef.cecetka@seznam.cz může být otec a cecetka.josef@seznam.cz zase syn. (Osobně jsem to zažil s jedním svým učitelem, i když jméno bylo jiné.) A nemohu se přitom ani spolehnout na zásah nějakého člověka po cestě, protože po celé cestě ode mne až k některému z klanu Čečetků jsou jenom počítače, a ty udělají to, co jim řeknete, ne to, co jste vlastně chtěli.

Toto je jedna z mnoha cen, kterou platíme za digitalizaci: vznik chyb v oblastech, které nás dřív ani nenapadly. A netýká se to jenom roztržité babičky, která píše Josefu Čečetkovi. Pokud má tenhle problém i americká armáda, a dokonce v tak velkém rozsahu, že o tom píšou Financial Times a CNN, může jej mít opravdu každý.

Počítačový svět je zkrátka efektivní – a zároveň křehký jako váza z období dynastie Ming. Robustnost a odolnost není jeho silnou stránkou. Myslete na to, až nám zase někdo bude cpát nějaké digitální hlasování ve volbách a podobné iniciativy. Při veškeré své zastaralosti má ten papír i nějaké výhody – a docela podstatné výhody.